Musím říct, že seriál ´Jak jsem začínal´ opravdu potěšil moje srdce. Kolikrát už jsem si říkala, že bych s chutí posdílela některou z našich starých historek, aby se milí začínající kamarádi vodáci poučili z našich chyb a neopakovali je. Neměla jsem ale chuť probírat se diskusí pod článkem a číst dokola to, co už roky víme, totiž, že to byla pěkná blbost. Nakonec jsem se tedy odhodlala, když už takový pěkný seriál vzniknul.

S naším klubem pro rizikovou mládež jsme před lety naplánovali letní vodáckou výpravu. Účastníci byli pozoruhodná skupina. Zatímco Náčelník a já jsme do té doby už sjeli ledacos, včetně některých alpských řek, mládežníci byli na vodě většinou poprvé. Někteří měli docela vážné problémy se závislostmi. Jeden z chlapců, aby měl na drogy, se živil vykrádáním autorádií u nás na sídlišti, zatímco jeho bratr byl vyhlášený vařič pervitinu. Měli jsme v úmyslu jim ukázat nějaké smysluplné hodnoty, pro které by se nadchli. Protože většina z nich v lodi nikdy neseděla, chtěli jsme jet něco opravdu jednoduchého. Volba padla na Hron.

Na přívěs jsme naložili téměř novou plastovou kánoi a naše staré dobré ošoupané laminátky. Vesty čochtanky. Tedy pro devět lidí jich bylo jen sedm. Helmy jsme také měli. Tuším dvě. Neoprénového neměl nikdo z nás nic a o házečkách jsme do té doby myslím ani neslyšeli. Při představě líně tekoucí široké řeky mi tohle vybavení skutečně nechybělo. Hron ovšem naprosto předčil všechna moje očekávání. Vzhledem k nedávným dešťům se korytem valila zpěněná hnědá povodňová voda s větvemi i silnými kmeny a nejrůznějším materiálem. Některé jezy zcela zmizely. Jeden z mostů byl zatopený a voda tekla skrz jeho železnou konstrukci. Bylo evidentní, že tohle by bylo o život.

A tak jsme protestující mládežníky donutili nazout pohorky, naložili jsme jim baťohy na záda a vyhnali je do hor. Doufali jsme, že voda opadne a že se původní plán zadaří. Po třech dnech jsme se vrátili zpátky. Tedy, voda skutečně opadla. Kmeny už v ní neplavaly. Ale k normálnímu stavu měla stále pěkně daleko. Hladina v Brezně byla víc než 2 metry nad limitem pro splutí. Váhali jsme, co udělat. S mládeží přestávalo být k vydržení, chtěli na řeku. Já ne. Přišlo mi to příliš riskantní. Vadilo mi jet bez vesty, kterou bych měla věnovat nějakému našemu svěřenci. Navíc jsem se necítila ten den úplně fyzicky dobře. Náčelník nakonec rozhodl, že zkusíme jet krátký úsek řeky a uvidíme jak to půjde. Většinu věcí jsme nechali v autě a doklady od všech lidí sbalili do loďáku a naložili do Náčelníkovy nepotopitelné lodi.

Moje háčice, ač poprvé na řece, měla evidentně cit pro vodu. Dneska je z ní zkušená kajakářka. Měla jsem v plánu s ní hned procvičit manévrování v proudu, aby nám to později nedělalo potíže. K tomu ovšem nedošlo. Dvě posádky se nezvládly vyhnout překážkám v korytě a cvakly se po prvních pár metrech podle stejného scénáře: Životaschopní mládežníci zachránili sebe a pustili všechen materiál. Uprostřed všeho brázdil hladinu Náčelník v singlu, marně honil uplavané lodě a křičel na nás, ať je lovíme taky. My jsme s Janou ovšem byly schopné zachránit tak maximálně pádlo. Na odlovení lodi jsme se zkrátka za tu chvilku nestihly sehrát – a proud byl opravdu silný. Náčelník byl trochu naštvanej, že nespolupracujeme, a nedovedl to pochopit. Poslední posádku tvořila drobná Dita s vařičem pervitinu na háčku. Byl otrávenej a nechtěl ani trochu pádlovat. Ditě se ho podařilo přemluvit ke spolupráci a úspěšně přistát u břehu. Když to Náčelník spatřil, svitla mu naděje. Nechal klukovi svoji loď, skočil do té jejich, šikovnou Ditu si posadil na háček a společně vytáhli z vody všechny zbývající věci, co uplavaly. S Janou jsme zvládly přistát v silném proudu docela bravurně. Zbytek mládeže byl rozesetý na březích podél celého úseku, který jsme právě spluli. Ihned jsme se rozhodli, že všichni skončíme.

Doběhla jsem zpátky na místo, kde Náčelník nechal svoji laminátku s promrzlým negativistickým háčkem, že ji svezu k cíli. Chlapec cestou zjevně nespolupracoval. Při přistávání nás proud natáhl k vrbičkám, kluk se vyklonil z lodi na špatnou stranu a už jsme tam byli. Martin ječel jako o život, že se utopí. Ale celkem hbitě se vyškrábal na strmý bahnitý břeh. Držela jsem obě pádla i loď plnou vody a proud mne bez vesty okamžitě vtáhl i s hlavou pod kalnou hladinu. Myslela jsem na naše pasy, které jsou v loďáku a byla jsem rozhodnutá o loď bojovat. Ale marně. Došlo mi, že budu muset loď pustit, jestli se chci ještě někdy nadechnout. Ze břehu jsem sklesle zírala na řeku, když vtom se na hnědé hladině objevil náš lodní pytel!Zřejmě se vytrhla středová tyč, ke které byl přivázaný. To už nikdy nezjistíme, loď zmizela v nenávratnu. Každopádně mi svitla naděje. Rozběhly jsme se s dalšími dvěma dívkami podél řeky. Proud byl opravdu dost svižný. Když jsem běžela naplno, byla jsem jen o trošku rychlejší než řeka. Musely jsme běžet po silnici, která ale byla kus od Hronu. Čas od času se dalo dostat až k řece, ale pytel tam byl vždycky o chvíli před námi. Najednou jsme doběhly až k místu, které upoutalo naši pozornost. Řeka tam byla široce vylitá z břehů na louku, kde bylo asi do půl lýtek vody. V místě původního koryta ležel podélně strom s mohutnými větvemi. Kolem silný proud a hloubka. A na jedné z větví – napíchnutý loďák s našimi doklady! Zíraly jsme na ten výjev a vtom už doběhl Náčelník, který mezitím dovezl do cíle posledního trosečníka. Situaci vyhodnotil optimisticky, že půjde do vesnice sehnat nějaké lano a podnikneme záchrannou akci. Strom v řece byl nějakou shodou okolností přímo proti místu, kde jsme nechali na silnici naše auto. Při pohledu na naše lehce promodralé obličeje se nás Náčelníkovi zželelo a dal mi klíčky od auta, abychom se zatím mohli převléci do suchého.

Ještě chvilku jsme všichni pozorovali pytel a pak jsem sáhla do kapsy od šusťákovky pro klíčky. Jenže ouha! V kapse zela pěkná díra. Asi jsem ji vyrobila při tom zápase o loď. A klíče - byly fuč. Zoufale jsme začali lézt po čtyřech po zatopené louce a hledat klíče. Asi jako hledat jehlu v kupce sena. Vtom v padlém stromu zapraskalo a my jen zahlédli, jak se náš pytel znovu vydal na cestu. Následoval nový překotný běh za pytlem. Tentokrát asi po kilometru korunovaný úspěchem. Náčelníkovi se povedlo loďák předběhnout, vrhl se do řeky a naše doklady zachránil, kousek před jezem s impozantním válcem. Ztrátu klíčů ale nějak nemohl přenést přes srdce. Byly to jeho rezervní, původní ztratil už kdysi dávno. Nahnal nás znovu na zatopenou louku a tam jsme se ve studené vodě a téměř už tmě pokoušeli o nemožné. Vtom mi blesklo hlavou, že nás může zachránit Honza, náš expert na autorádia na sídlišti. S nadšením jsme jej přivlekli k Náčelníkovu starému Opelu Record. Jakým zklamáním bylo, když se chlapec smutně přiznal, že umí vykrádat jen škodovky!

Happyend byl téměř neuvěřitelný. Milý pán z odtahové služby úspěšně otevřel naše auto a mistrným trhem zlikvidoval zámek volantu. Když jel za chvíli kolem a pozoroval, jak stavíme stany na podmáčené louce a snažíme se v mírném deštíku rozdělat ohýnek z mokrého dřeva, nabídl nám nečekanou a příjemnou pomoc. Jakmile Náčelník vytáhl kabely a šroubovákem nastartoval, vzal nás do nejbližší vesnice. Ukázalo se, že tam má pěkně zařízený bar. Za ním byla veliká zadní místnost. Chlapík zatopil v obrovských kamnech, navařil nám hrnec čaje a nechal nás u sebe přespat, usušit všechny mokré věci a uvařit si večeři. Druhý den se nám podařilo zjistit, která řeka má normální stav vody, se šroubovákem v zapalování dojeli na Svitavu a tam příjemně zakončili naši vodáckou anabázi. Dodnes jsme Pánu Bohu vděční, že jsme utopili jen loď a ne nikoho z našich svěřenců. A občas s nostalgií vzpomeneme i na toho milého slovenského chlápka, který nám tak ochotně poskytl azyl.

Katka Knopová