Píšu inzerát „Salza 1.000 x jinak“ na 2 volná míst v Transpiku poté, co Mr. Wigo nečekaně odřekl svoji účast se slovy: „Má taky rodinu.“ Mr. Wigo není v 56 letech borec na konec, ale borec na vždy, a má elánu víc, než my všichni dohromady.

Nicméně jsme měli volné místo a neměli patrona, který dokáže udržet morál svými vtipnými historKamy. Mr.Wigo je také náš pan Lorenc, za kterým vždycky chodíme o radu. Jénomže…

když Mr.Wigo řekne: "To dáš," znamená to, že koupání je zaručeno. Když řekne: "To bys mohl dát," nejspíše půjde o život. Ale díky němu jsem tam kde jsem, neb Mr. Wigo si mě také vždycky dokázal odlovit.

Dalším problémem byla loďka, o kterou jsem již dříve přišel. Stanďoch s Prďochem sice doporučoval kratší loď, když neumím jezdit na dlouhé (a to si říká kamarád?), ale já chtěl stejně kratší. Stal jsem se vedoucím výpravy bez vlastní lodě a bez auta. Připomenu se "6 krysama na Kamenici", byť já to nazval jinak, jenže od té doby jsem hodně pokročil.

Ráno po přesunu jsem trochu nevrle souhlasil, že se rozpádlujeme na horní Salze (Proles - Wildaplepen). Po 30 kilometrech jsem toho litoval, i když druhý den byla v příslibu dolní Salza. Čenda s Kamylem krysili již první den, ale s tím se počítalo. Salzu jsme sjeli za deště, a když se nám u schodů začala barvit voda do hněda, tak jsme šli z vody ven a stopli si auto nahoru. Vcuku jsem se převlékl a zkouším nastartovat naše auto. Jenomže to by nesměl Kamyl zapomenout vypnout světla. Nešlo natočit a pořád lilo. Naštěstí o kamarády v campu nebyla nouze. Tímto děkuji Mikysákovi, který mě roztáhl na kurtně z lodi.

Večer jsme usoudili: "Ráno moudřejší večera," a udělali jsme si párty ve stanu. Ráno nás Salza překvapila 215 cm a stoupala. V campu bylo obecné pozdvižení. Nějak se nikomu na vodu nechtělo. Čenda to vzdal a nám ostatním půlky jednom cvakali. Guruj Krtek při ranní obhlídce pustil hlášku, že slyšel, že při 220cm je to "nesjízdné", aby trochu nabudil mužstvo.

Seděl jsem na nové loďce, Pyranha Recoil L 218cm, kterou Krtek půjčil. Při 210 cm jsme nastoupili nad válcem nad campem. No, cvakali se tam i orinoca. Že se za druhou "otáčkou" práskne Guruj Krtek a po třech Salzou neuznaných eskymácích hodí krysu, mě překvapilo. Byl tam fakt velký květák. Krtek paradoxně na bazénu dělal všechny možné figury kromě eskymáka, ale v bojových podmínkách začal zvedat jako fík.

Jeho loďku jsem cvakl na karabinu s hopšnůrou a pádloval o život do vracáku. Jenže žádný nebyl. Peřeje se rychle přibližovaly. Po prvním pokusu o přistání, kdy jsem ulomil větev, jsem se zaklínil mezi 2 kameny. Pádlem zaražený o šutr, jehož povrch připomínal ledního kluziště, jsem čekal na ostatní. Minuty se vlekly. Loktem jsem byl v ledové vodě a valící se voda škádlila moji ledvinu. Sakra, potřebuji čůrat. Představa, že strhnu šprajdu a tekoucí voda mě natáhne zpátky do děje, se mi nelíbila. Hopšnůra byla napnutá k prasknutí. Samozřejmě. Měl jsem plán, že v nejhorším uvolním bezpečnostní popruh na vestě a nakonec ani nic jiného nezbylo.

Když jsem vylil obě lodě, slunce zasvítilo a byla to romantika jako v Mrazíkovi. Kamyl plaval průběžně a dotlačit do vracáku jeho Diablo stálo někdy hodně sil. Recoil L je ale báječná loď a naštěstí umí víc než já, a tak jsem sklidil nakonec uznání.

Před soutěskou to přišlo znovu. Zaplaval Luboš i Kamyl a už to začínalo být náročné. Kamyl je sice dlouholetý vodák a supr chlap, jenže na kajaku začátečník. Samozřejmě jsem měl rezervní skládací pádlo, suché věci, lékárničku i tu knížku od Petr Ptáčka o záchraně jsem zběžně přečetl, avšak na některé situace jsem zkrátka nebyl připraven. Stál jsem před problémem, jestli zůstat na svém postu, který jsem si sám udělil, a jistit projíždějící nebo mazat za již projetými malé zkušenými loděmi. Ach jo. Luboš zvedat uměl, jenže v poslední době tak na 50 % a Roník umí zatím zvedat jenom doma v obýváku...

Když se skupina rozdělila, bylo mi všelijak. Kamyla jsem poslal znovu po břehu, když jeho loď v soutěsce byla ztracená záležitost. Jeho pádlo jsme nakonec rozebrali, což náhodou šlo, protože mě kluci zrazovali, abych ho netahal dál za sebou na hopšnůře. Nakonec skončilo za vestami s přesvědčením, že snad nebudeme muset eskymovat. Pádlo za krkem totiž drželo v trochu nepohodlné poloze.

Když jsme našli kluky s Kamylovou lodí ve vracáku, byl jsem štěstím bez sebe. Vylil jsme ji, ale co s ní. Kamyl byl daleko, cesta po břehu plná soužení. Vytáhli jsme ji na břeh pod campem u Palfau, kam jsme ji dotáhli na hopce. Kluci složili „maturitu“. Kamarádi z Olmiku mě hodili nahoru, kde netrpělivě čekal Čenda. Když jsem mu se úsměvem řekl, že všichni jsou v poho, jenom Kamyla jsme ztratili, tak mu úsměv ze znovu shledání zamrzl. Teď mi to došlo: „Kde je Kamyl?“ Po příjezdu do Palfau si zbytek již pochutnával na točeném, když najednou kráčí Kamyl nonšalantně k nám. Úsměv má od ucha k uchu. Že si prý dobře zaplaval, napil vody, že si stopnul raft, se kterým ještě po cestě nacvičil canyoning a záchranu ze břehu. Raft ho převezl až do dalšího campu, a když nás viděl, tak po cestě zpátky vystoupil. Na raftu málem sbalil fajnovou kočku, kterou jsme, světe div se, potkali na první benzince za hranicemi... Jakoby by "nestačilo", že Kamyl v hydru vyhrál Pálavu. Tímto děkuji za záchranu kamaráda CK Honzík. Teď už chybí jenom dovětek od Petra Ptáčka něco o kurzu záchrany :) Pravdou je, Mr. Wigo na něm byl a moc ho chválil....

Henry

Poznámka redakce: Na řece WW III, která je navíc rozvodněná, je z hlediska vlastní bezpečnosti nutná znalost eskymáka na uzavřené lodi. Novou loď raději testujte na řekách s nižší obtížností a hopšňůru používejte na záchranu materiálu jen zcela výjimečně. Má svá úskalí ohrožující život, za které materiál nestojí - zamotaná okolo krku při eskymování, nemožnost povolit bezpečnostní popruh atd.