Je začátek března a sníh začíná pomalu tát. Ladím s ostatními, kdo má čas, a nakonec se domlouvám s Vojtou, který přejíždí zrovna na Stvořidla. Ano, na Stvořidla, která už několik let neměla vodu. Nějak si nedokáži vzpomenout, kdy jsem tam byl naposledy. A moje navigace asi také ne. Nejprve jedu po paměti, takže jí nevěnuji pozornost. Pak ale najednou zjistím, že má tendence ukazovat cestu nějak divně.

„Kam mě to vedeš, vždyť tudy se nedá projet!“ obořuji se na navigaci, která se mě s autem pokouší napasovat do úzké cestičky mezi domy. Pak mě zavede na mostek, který je jen pro pěší. Pak zase na polní cestu. Co se to děje, vždyť byla vždy spolehlivá? Jsem bez mapy v malých vesničkách, kterými se motám, takže už pomalu přestávám věřit, že do Smrčné dojedu. Pak mi to dojde. Naposledy jsem šel někde ve městě pěšky a použil navigaci, takže v ní zůstala nastavena pěší varianta. Po překliknutí na prostředek auto už vše běží správně a já se s malým zpožděním konečně ocitám na břehu Sázavy u zastávky ve Smrčné.

Vojta už Stvořidla prošel pěšky z kempu s kajakem na zádech, a tak mi hlásí, že jsou stromu čistá, jen několik jich zasahuje kousek od břehu do řeky. Rychle se převlékám, abychom stihli vlak. Za chvíli už sjíždíme ze břehu do zatím klidně tekoucí Sázavy vstříc peřejím. Jsme naprosto sami, nikde nikdo. Očekával jsem, že tady bude plno vodáků, kteří se nemohli dočkat jarního tání.

„Je to asi tím, že je neděle, v sobotu tady bylo určitě plno, že?“ říkám Vojtovi, ale ten se jen usměje: „Včera jsem tu viděl jen jednu posádku raftu, ale ta stála za to. Šusťáky, bez helem, jen tak si jeli.“
Při pohledu na několik pomníčků, které jsou podél řeky, si říkám, kdy už lidi na vodě dostanou konečně trochu rozumu.

Přicházejí první peřeje, které jsou za našeho stavu 19 m3/s krásně čitelné a bez zákeřností. Užíváme si pěkného počasí, dostatku vody a projíždíme jedny vlny za druhými. Obtížnost je okolo WW II a za každou peřejí pak následuje klidnější pasáž. Škoda, že je to úsek dlouhý pouze 4 km, takže za chvíli jsme u lávky v kempu Stvořidla a jdeme si zkusit stopnout Sázavský Pacifik.

V mezičase přemlouvám Vojtu, abychom zkusili nějaké přítoky v okolí. Z mé naivity mě rychle vyvádí s poznámkou, že Šlapanka i další potoky jsou brutálně zapadané stromy a že jejich splutí nemá vůbec cenu. Dobrá, je potřeba si dostatečně užít Stvořidel, kdy zase potečou.

Přijíždí socialistický červený motoráček, z něhož vystupuje rázná průvodčí. Než stačíme něco říci, hned na nás spouští: „S loděmi vás do vlaku nevezmu, bohužel.“
„Ale ten kajak je mé Zavazadlo, to přece do vlaku může, ne? On se dá dobře složit.“ zkouším paní obměkčit.
„Ne, ne,“ mrkne na plastový kajak, zamává terčíkem a už mizí pryč.
Naštěstí má Vojta v kempu auto, takže přešupeme auta nahoru-dolů-nahoru a už jsem zase na vodě. I druhou jízdu si užíváme, projíždíme peřejemi a bereme vracáky. Znovu lituji toho, jak je úsek krátký a jak rychle jsme na konci. No nic, první jarní čárka je zapsaná.

Věřím, že jste se na Stvořidla také podívali, protože nám tečou už skoro měsíc. Kdo ví, kdy se podobného stavu zase dočkáme.

Petr