Na Silvestra 2022 si počasí přichystalo teploty dosahující závratné výše 15 °C. Z dřevěného pádla mi doma málem vypučely pupeny. Volba padla na Blanici vlašimskou, kde teklo slibných 7 m³/s (dle vodočtu v Radonicích, který zde udává sjízdnost pro celou Blanici; výše v Louňovicích ukazoval vodočet asi 3,3 m³/s). S kolegou Plameňákem jsme zamířili na námi dosud nepoznaný úsek Louňovice pod Blaníkem – Vlašim.

Náš start pod mostem č. 150 nebyl nejzářnější. Jak psal kolega Štícha v článku přede mnou, jedná se o mimořádně zarostlý úsek. Dodám pro pořádek, že zde vrbičkovitost dosahuje již vskutku trapičských hodnot: VR4+ - VR5-. Přímo v zarostlých úsecích navíc řádí bobr. Někdy si říkám, že by se nám ten bobr mohl alespoň ukázat – když už kvůli němu člověk trpí přenášením kmenů, bylo by pěkné se tímto zábavným a fascinujícím tvorem alespoň pokochat. Místo bobra se nám ale ukázalo jen několik stádeček nutrií, což nás žádnou radostí nenaplnilo, neboť nutrie je dnes pro českého vodáka čistě mainstreamovou zážitkovou položkou. Spatřit na Silvestra na vodě nutrii, to je jako narazit v silvestrovském televizním programu na pořad s Vladimírem Menšíkem. Kdysi to bylo zábavné, dnes už je to okoukané.

Průjezdnost se trochu zlepšila za mostem č. 125, kde je také rozumně doporučené nástupní místo. Vrbiček ubylo, ale popadané stromy, ať už od bobra nebo od vichřice se objevovaly dál a bylo jich stále hodně. Asi 15x jsme kvůli nim přenášeli loď po břehu. Různého přetahování a přešoupávání přímo na řece jsme si užili ještě mnohem víc.

Kvůli kmenům přes řeku jsem ale nemusel psát článek. Co je důležitější, při nadprůměrném stavu 7 m3/s bylo koryto říčky pěkně napěchované vodou a poskytovalo parádní svezení. Znáte to, hladina klouže po vrstvách vody pod ní, nemá kam klesnout, tak se sune dopředu. Na několika místech se objevily krásné peřejky WW I (např. u soutoku s potokem Brodec). Připomínalo nám to trochu organizovaná splutí, ono intenzivní proudění vody, když se vypouští přehrady třeba na Teplé nebo na Doubravě, akorát bez lodí a bez lidí. V jednu chvíli se před námi objevila peřej, která na první pohled vypadala jako Martinův kámen na Doubravě v malém. Na rozdíl od Doubravy proud na kámen uprostřed netáhne a po pravé straně se dá pěkně proplout.

Jediný jez, který jsme ten den obnášeli, byly Nové mlýny (řkm 27,1). Obnesli jsme jej zleva a nasedli hned, jak to šlo – vody bylo dost a nebylo nutné nastupovat až po jejím návratu z náhonu MVE. Za tohoto stavu při pohledu zespoda vypadaly jez a kamenné pole pod ním docela působivě.

Všechny ostatní jezy jsme si sjeli bez komplikací po koruně. Přesto, že podmínky pro sjetí jezů byly optimální a na první pohled bez rizika, jsme měli nasazené helmy a vesty a vždy jsme se nejdřív došli podívat. První z vlašimských městských jezů (u Znosínské brány, řkm 19,6) zdolal Plameňák na zadáku na singla a já ho přitom alespoň vyfotil.

Ve Vlašimi nás Blanice provedla městským parkem. Díky „jarnímu“ počasí si tam mnozí vlašimští vyšli na silvestrovskou procházku a koukali na nás jako na atrakci. Říkali jsme si, jak si asi mysleli, že jsou dobří, když místo odpolední přípravy chlebíčků dali přednost procházce. Ale pak uviděli nás na Blanici a uvědomili si, že zas tak dobří nejsou. Dělali jsme si srandu jak z nich, tak ze sebe.

Lasička