Sezóna se pomalu blíží ke konci a zbývá jen pár "normálních" vodáckých akcí. Letos padlo rozhodnutí místo zamykání Sázavy jet na Botič.

Hned na začátku jsme ale podcenili celou situaci. Po pátečním slavení jsme dorazili do Prahy po půl jedenácté s domněním, že voda poteče alespoň do 13 hodin. Jdeme zaplatit za splutí, kde dostávám razítko na čelo a podivnou tekutinu z rozprašovače nastříkanou do úst. Tak, už jsme imunní proti zrádným bakteriím a jdeme se chystat na vodu. Bohužel moje pumpa na Pálavu se úplně odporoučela a nikde nikdo na vypůjčení jiné. Jens největší námahou jsme velmi pomalu foukali. Najednou kolem nás prochází nějaký vodák a upozorňuje nás, že voda poteče jen asi 10 minut. To snad ne? Rychle balíme věci a s lodí spěcháme k výpusti. Není čas na hrdinství a chystáme se nasedat pod mostem přehrady. Obvykle se totiž nastupuje nad mostem v bazénku a skáče se do roury usměrňující vodu pod ním.

"Hele, kde je pytel s botami", ptá se Ríša. To se mi snad jen zdá. Já ho nechal u auta, jak jsme spěchali. Utíkám zpět co nejrychleji, abychom stihli alespoň poslední vodu. Když se vracím zpět k lodi s plícemi a pytlem v rukách, vidím, že voda již přestává téci. Bleskově skáčeme do lodi a vyrážíme jako úplně poslední.

Na meandrech dojíždíme větší vodu a na prvním jezu i nějaké vodáky. "No, snad je konec trablím", myslím si v duchu. A ono nebylo.

Před Záběhlickým jezem byla první past na Pálavy. Proud zde protéká regulovaným korytem v pravé části, kde zedníci zanechali v opěrné zdi několik hřebíků. Několik? No prostě, byl to taký ježek dlouhý asi 10m s proudem valícím přímo na bodliny. Míjíme vodáky na Pálavě, kteří okusili ostrosti bodlinek a s vypuštěným pravým válcem směřují opatrně ke břehu. "Doufám, že nás něco podobného nepotká", říkáme si.

Ještě pád záběrů pádlem a jsme u jezu. Tam je již skupina lidí, kteří sledují projíždějící vodáky. Přijíždíme k jezu a obhlížíme ho z vody. Vypadá bez problému sjízdný a ještě dostáváme ubezpečení ze břehu: "Jo, jen jeďte. Na nafukovacích člunech to tady normálně jezdí". Jezdí, ale jen jednou. Nájezd, sjezd po spádové desce a drsné zadrhnutí. Co se stalo? Pohled na dno lodě je celkem výmluvný - píchli jsme.

To je fakt smolný den. Co teď? Pokusit se loď slepit nebo skončit. Trha je to pěkná a celá měří asi 15cm. Lepení máme sebou a tak to zkoušíme. Nejsme však jediní, kteří na jezu píchli. Vedle nás nic neslepují a píchlé dno vyřešili stažením válců provazem směrem k sobě. Na díru patlám chemoprén, jen je zima a povrch je ještě mokrý. Po půl hodině zkoušíme špatnou pumpou nafouknout alespoň trochu dno. Záplata moc nedrží, ale snad se neodlepí. Stahujeme také válce k sobě a hurá na zbytek trasy s prázdným dnem, než zase dojde voda v potoce.

Dále již končí veškerá romantika a začíná pražská realita. Voda je čím dál tím víc černější a smradlavější, břehy jsou regulované a porostlé výdobytky civilizace - igelity, láhve, plechovky ... Vjíždíme do prvního tunelu a naše baterky jsou akorát tak dobré k tomu, aby někdo viděl nás a ne my na cestu. Svit baterek totiž končí asi tak metr před lodí. Orientuji se podle hloubky a myslím jen na to, abychom v tunelu nenajeli na mělčinu. Proto raději nechávám loď unášet proudem a předpokládám, že v tunelu nejsou žádné nástrahy. Živě si začínám představovat připlácnuté vodáky i s loděma na klády zatarasující východ z tunelu. Jediné, co moji a hlavně háčkovu klaustrofobii uklidňuje, je to, že budeme mít měkký dopad na pozůstatky ostatních, jelikož jsme skoro poslední.

Stupně, které se začínají nějak množit jsou velmi zrádné a s pořádným vývarem. Nejlepší je jeden nájezd do tunelu, když je před ním stupeň. Přijíždíme k jednomu takovému a chceme si ho jít prohlédnout. Jenže není kde zastavit pro regulované kolmé břehy a tak s obavami zvyšujeme frekvenci pádlování. Hup, pád do žumpy a proud nás odhazuje skoro na břeh. Ještě kousek a jsme z toho venku. No venku, v tunelu.

Jelikož nejedeme až do ústí (auto máme u přehrady a tak musíme vystoupit pod Nuselským mostem a jít na metro), ptáme se místních, jak je to daleko k Nuselskému mostu. Je neuvěřitelné, kolik různých odpovědí jsme dostali. "No, za 10 minut tam jste". Jeli jsme to nakonec 40 minut. Další odpověď na vzdálenost: "Je to kousek. A co je to kousek? To je kolik kilometrů? 2 nebo 3?" ptám se. "Nevím, prostě kousek", dostávám odpověď.

Přijíždíme k našemu poslednímu jezu Grébovka, který stojí opravdu za to. Je velký 1.5m s pořádným vývarem. Jen s obtížemi zastavujeme na vybetonované navigaci, což se některým nepodařilo. Konečně jsme potkali i vícero vodáků, kteří mudrují, sjíždějí nebo přenášejí jez v parku. Vypadá dost šíleně - hnusná černá voda se valí kolmo z výšku 1.5 metrů a vytváří asi 3 metrový vývar. A že to není jen tak obyčejný vývar. Je přece pražský. Pohled na točící se odpadky a představa pádu do této břečky mě nijak nenadchla. Takto nějak si přestavuji řeku Ank ze seriálu T. Pratchetta "Úžasná Zeměplocha".

Sleduji právě přijíždějící kánoi, která se chystá jez skočit. Pomalý nájezd si vybírá svou daň a už se v tom koupou. Brrr. Milióny čekajících přátelských baterií již našly nové hostitele.

Poslední trapas jsme udělali, když jsme šli na metro. Jelikož jsme neznali přesně cestu a s lodí a výbavou na zádech se nám nechtělo moc zacházet, zeptali jsme se na cestu. Nejblíže byli policajti. Nevím, co si o nás museli myslet, ale jsem rád, že nás rovnou nesebrali. Kdybych já viděl dva lidi s batohem, ze kterého kape voda jak vodníkovi ze šosu, pádla a vesty v jejich rukách, v Praze na konci října a ještě s fialovým razítkem na čelech ...

Notně jsem si oddychl, když jsme dorazili zpátky k autu. A máme to za sebou!

Petr