Těchto pár řádek je určeno hlavně pro ty, kdo mají čas od času chuť opepřit si sezónu nějakým marginálním, napůl zarostlým tokem, aniž by měli zároveň ambici vyrovnávat se zde proslulým skalním potokářům. Popíšu malé dobrodružství, které jsem si nečekaně prožil, když jsme jednoho sobotního tropického odpoledne ve třech na Pálavě sjížděli dolní Blanici.

Byl zrovna konec června a pár dní předtím zasáhly jižní Čechy silné bouřky. Povodí Blanice zůstávalo dlouho nasycené a tak přehrada Husinec ještě několik dní upouštěla dost kubíků na splutí. Vyrazili jsme nad mostem v Maleticích (ř. km 9,0) a drželi se instrukcí v kilometráži. Ta říká dost nejednoznačně „staré koryto vlevo, na něm je Benešovský mlýn, jeďte vl.“ Já si to vyložil celkem jednoznačně jako „jeď 2x vlevo“. To už pod námi Malá Blanice skutečně odbočila z hlavního koryta a po necelém kilometru z ní odtekl napravo k Benešovskému mlýnu náhon. Nám zcela neznámý kanál jménem Malá Blanice se vinul nevině dál. „2× vlevo, jedeme dobře,“ říkal jsem si.

Pod tímto druhým rozvodím se říčka znovu zúžila, ale stále přitom čile tekla. Zároveň se k nám z obou stran začalo pozvolna a nenápadně přibližovat rákosí. Říčka nám džunglovatěla před očima. Zanedlouho zbyl sotva průjezd na Pálavu a nebylo jisté, co přijde dál. Žertovali jsme, že jestli někdy z protivínské krokodýlí zoo, ležící výše proti proudu, utekl nějaký exponát, jistě znovu nalezl právě tady svůj přirozený habitus a brzy se s naší zelenou Pálavou bude chtít kamarádit. Rákosí se mísilo s vrbičkami a průjezdnost klesala. Háček téměř přestal pádlovat a už jen klestil cestu. Po chvíli už musel z lodi vylézt a říční vegetaci dokonce produpávat. Když jsme dorazili na místo o vrbičkovitosti nejméně VR5, tak po chvíli marné snahy probít se skrz vrbičky s pomocí nalezené klády prohlásil, že dál to nejde a jali jsme se přenášet. Moje Pálava v tu chvíli byla z větší části pokrytá všem potokářům důvěrně známým nánosem listí, stonků a pavouků.

Po asi 150 metrech zelené peklo zlaxnělo a polevilo. Mohli jsme se konečně nalodit zpátky. Zeleň pozvolna řídla a říčka se stávala čím dál tím průjezdnější, ke konci už to byla strouha v polích. Přejeli jsme jeden malý stupeň a přešoupli kmen ležící těsně pod hladinou. Pak už nás opět přivítala Blanice ve svém hlavním korytě, kde jsme mohli smýt havěť ze svých těl i z nebohé lodi. A nutno dodat, že další plavba byla velmi příjemná. Pár kilometrů nad soutokem s Otavou, při mírně nadlimitních pěti kubíkách, Blanice stále zvolna tekla a o žádné další vodáky jsme nezavadili.

Celá Malá Blanice měří cca 3 km a lze se na ní orientovat podle čtyř mostů, které se nad ní klenou. Nejprve je to asi ve čtvrtině most železniční, poté asi v polovině cestní mostek, někde dál potom silniční kamenný most staršího data výstavby a úplně nakonec, těsně před návratem do Blanice, lávka pro pěší. Smysl existence samotné Malé Blanice mi není dodnes příliš jasný ani jsem jej nikde na internetu nedokázal dohledat. Poté, co se odpojí náhon Benešovského mlýna, pokračuje pod druhým rozvodím dál krajinou jaksi nazdařbůh… Každopádně k jedné věci je dobrá – lze ji při dobrém rozmaru využít jako příhodnou trasu pro příležitostné potokáře.

Lasička