Při naší vodácké návštěvě jižní Francie (12.9.2005) jsme se rozhodli, že bychom rádi sjeli kus kaňonu řeky Verdon. Protože informace o celém úseku jsme měli jen nepatrné a do míst označených WW V – nesjízdné se nám jen tak bez kouknutí a na nafukovací Pálavě nechtělo, tak jsme vymysleli obrácenou variantu. Ráno okolo desáté hodiny dopolední jsme za jasného a teplého počasí vyrazili proti proudu řeky směrem kam to pustí. Nejprve jsme cca 2 km pádlovali ve vzdutí přehrady Lac de Ste-Croix. Spolu s námi spousty dalších návštěvníků na šlapadlech a jiných loďkách z půjčovny. Po zhruba dvou kilometrech začal Verdon téci. Ze začátku nijak dramaticky. Již se ale nedal upádlovat proti proudu. A od této chvíle jsme byli sami. V těchto místech řeka tvořila zákruty, kde na vnějších obloucích byly písčité nánosy – jakési pláže, kde jsme po kotníky ve vodě táhli naši loď za sebou. A cesta vypadala asi následovně. 200 táhnout, nastoupit do lodě přepádlovat proud na druhou stranu, vylézt a táhnout 100 m a tak pořád dokola asi 2,5 hodiny. Takto jsme urazili zhruba další 4 km.

Dále se krajina v okolí začala uzavírat. Řeka nabrala na rychlosti a vyskytovaly se místa WW II. Zde jsme už museli v proudu loď táhnout za sebou. Na břehu byly takové skalky, které jsme přelézali nad vodou do obtížnosti III UIAA (ještě, že jezdím na vodu v kopačkách, které mají na přední polovině uříznuté špunty).

Mezitím jsme neustále přejížděli řeku ze strany na stranu. Pokud to šlo, tak jsme se snažili vyjet proti proudu. Kaňon se z jedné strany uzavřel a druhý břeh byl poset velkými balvany. Zde jsme přelézali z jednoho na druhý. Pomocí provazu si Pálavu podávali, až jsme takovýmhle způsobem dorazili k rozbořené věžičce, která vypadala jako zbytek nějakého mostu.

Zde řeka začala nabírat slušnou rychlost. Uzavřela se do kaňonu. Již nešlo loď táhnout a tak jsme ji vyfoukli a složili na záda. V těchto místech jsme již detailně pozorovali proud a plánovali každý krok na cestě dolů. Začala se objevovat složitá a hlavně i nebezpečná místa. V jednom z nich mizelo zhruba 70 % vody z proudu pod velkým kamenem. Vytvářelo to jakýsi trychtýř. Pouze 30 % obtékalo toto místo celkem bezpečnou cestou. Šířka proudu byla zhruba 3 metry, čímž nebyl žádný velký prostor na manévrování. Naštěstí se dalo nad tímto místem vystoupit. My jsme při cestě dolů loď přetáhli. Zatím však stoupáme vzhůru. Z jedné strany se řeka zakousla do obrovské skály a vytváří kaňon se všemi jeho záludnostmi jako jsou vymleté kapsy, které nečekaně mění směr proudu vody.

Cestou plánujeme každý krok. Postupně jsme vystoupali až k místu, které bych ohodnotila WW III – IV. Nebylo až tak záludné, ale pokud by se člověk cvaknul, tak následujících 200 metrů z kaňonu nevyleze. Objektivní riziko utopení (samozřejmě s helmou i vestou) bylo na můj vkus vysoké.

Zde jsme nasedli na vodu a pustili se po proudu dolů. Místy to byl boj. Řeka se nechová tak, jak by člověk očekával. Proudnice, která vytéká z jazyka, najednou mizí pod hladinou. Vytváří se na ni obrovské karfioly. Je nutné s nimi neustále počítat, aby se loď dala udržet v plánovaném směru. Zpětně lze říci, že jízda to byla vskutku nádherná. Snad jen pár poznámek na závěr, pokud se někdo rozhodne pro stejný postup.

1. Počítejte s tím, že v kaňonu je slušná kosa, čím víc neoprenu tím lépe. My jsme takhle strávili skoro celý den a k přehradě jsme se vrátili v půl páté. Po celou dobu je člověk v ledové vodě.
2. Je mnohem lepší jet alespoň dvě lodě, člověk může více zkusit, když mu na břehu někdo pomůže. (Samozřejmě dobře vybaven)
3. Podle místních obyvatel bylo ve Verdonu neobvykle hodně vody. Její barva byla jako po povodních, takže to, co já popisuji jako složitá místa, může být za normálního stavu hračka, ale i naopak.

FrantAla

Poznámka redakce: Sjíždění řek, natož zahraničních, pouze jednou lodí je potencionálně nebezpečné.