V předminulém a začátkem minulého století bylo zvykem si pro uměleckou tvorbu vybírat zajímavá, lépe znějící, nejlépe národní jména. Obdobně dneska na raftu.cz taky vystupujeme pod přezdívkami. A tak třeba spisovatelka Eliška Krásnohorská se původně jmenovala Alžběta Dorota Pechová, básník Otokar Březina byl občanským jménem Václav Jebavý a podobně. Také přední český básník, spisovatel, překladatel a dramatik Jaroslav Vrchlický se původně jmenoval Emil Jakub Frida. Pseudonym si tento nominant na Nobelovu cenu a doživotní člen horní komory rakousko-uherského parlamentu zvolil po studentské návštěvě okouzlujícího jarně rozkvetlého údolí říčky Vrchlice u Kutné Hory.

Domnívám se, že pokud by student Frida zažil Vrchlici ve stavu, ve které jsem ji splouval já (po nějakých 150 letech), vybral by si dozajista jiný pseudonym a do místní pískovcové skály by nebylo co tesat…

Vrchlice pod Kutnou Horou

Těsně po vánočních svátcích roku 2023 vládlo relativně teplé slunečné počasí a po tání slušné stavy vody v tocích. Kam na vodácký výlet, když dny jsou nejkratší v roce? Vrchlice měla vysoké průtoky, které ale poměrně rychle klesaly. Vršek toku od přehrady už aktuálně sjízdný nebyl. Proto vystupuju z rychlíku na hlavním nádraží Kutná Hora a zkouším, zda má vodu ještě alespoň dolní tok.

Od vlaku je to k Vrchlici jen pár set metrů. Říčkou tu aktuálně protéká nějakých 1,7 kubíku za sekundu, což splouvat lze. Vodočet pod přehradou hlásí 1,06 kubíku. Nafukuju tedy pálavu a vydávám se do neznáma.

Říčka docela teče v úzkém korytě. Proud občas žene do vrbiček, takže při vysokém průtoku, který tu byl nedávno, by to mohlo být o ústa.

Potkávám první vrbičkový zátaras. Přenáším ho vpravo přes jemné bahýnko a dosti plastových odpadků.

Říčka teče mezi poli, ze zahloubeného koryta mezi trnkovými a bezovými keři ale krajina není vidět. Obtahuju druhý zátaras.

Doplouvám ke kamennému mostu u Malína, kudy kdysi vedla hlavní silnice.

Vrchlice stále pěkně teče, jen škoda té hnědé barvy vody a vodou roznesených odpadků z okresního města.

Následně podplouvám dva betonové mosty hlavních silnic.

Pak potkávám další neprostupný vrbičkový zátaras, naštěstí na Vrchlici už poslední.

Připlouvám k ústí Vrchlice do Klejnárky. Obě říčky mají nad soutokem obdobný průtok.

Klejnárka od ústí Vrchlice

Od soutoku má Klejnárka také už asi dvojnásobně širší koryto, než Vrchlice. Proplouvám javorovými lesíky zahloubeným korytem, po pravém břehu vede silnice.

Některé stromy se drží břehu pohádkově prorostlými kořeny.

Narážím na zátaras z klacků. Břeh je tu vysoký. Při náročném výstupu a obtahování plaším stádo srnek a málem si vypíchávám oko o větev.

Po návratu do koryta doplouvám na volej, směr mi ukazuje opuštěný vodní vrubozobý opeřenec.

Pak nacházím jediný jez na dnešní trase, leží u osady Nový Hlízov.

Obtahuju jez po pravém břehu a pluju dál. Před Starým Kolínem mě další zátaras donutí opustit koryto. Na druhou stranu tu objevuju příjemný plácek s posezením a naučnou tabulí.

Naučná cedule informuje o umělém plavebním kanále Šífovka, kudy bylo plaveno dřevo ke Kutné Hoře. Obhlížím i blízké zbytky kanálu, ale ty už jsou zarostlé pichlavým křovím a vyskytují se v nich jen menší louže vody.

Slunko se sklání k západu. Přistávám u mostu ve Starém Kolíně.

Po nějakých pěti kiláčkách na Klejnárce a dvou na Vrchlici balím loď a výbavu a odtáhnu vše na vlakovou zastávku Starý Kolín.

Závěr

Po Klejnárce se dá plout samozřejmě i dále. Po chvíli se připojí zprava Černá strouha – sjízdné rameno řeky Labe. A pak asi za kilák vás voda donese na klidnou hladinu Labe, nadrženou kolínským jezem.

Napadá mě, v souvislosti se spisovatelem Vrchlickým, pokud by se i po presentovaném zážitku tak jmenoval, že by se při svém nesporném talentu mohl pod vlivem dolní Vrchlice stát spíše dekadentním básníkem.

Ahoj Eki