Další den večer připlouvají kluci, a tak si navzájem sdělujeme nové zážitky. Oni vypráví o spoustě velkých ryb a my zase o Cátanech. Společně se přesouváme do cílového tábořiště na soutoku s Džavaš golem, kde nás mají vyzvednout vojáci s koňmi. Ve smluvený den však nikde nikdo a stejná situace i celý další den. Pomalu začínáme přemýšlet nad strastiplnou cestou zpět po svých, která však může trvat i týden v tak těžkém a neprostupném terénu, kde nejsou vyšlapané žádné cesty a musí se brodit desítky řek a potoků, které se stékají z hor do Šiškidu. Nic jiného nám však nakonec stejně nezbude. Začínáme třídit materiál na to nejnutnější k přežití, co vezmeme sebou na záda a to, co s těžkým srdcem oželíme ve prospěch tajgy, která je tichá a navíc našim slzám nevěří. Což bylo mé oblíbené pořekadlo: „Tajga je tichá a slzám nevěří.“

Jsme rozhodnuti. Další den po snídani nandaváme těžké batohy a vyrážíme na cestu, když v tom Filip, který jde jako první signalizuje, že vidí koně proplétající se lesem. A vskutku. Záhy se objeví dva vojáci na koních s dalšími devíti v závěsu a tváří se jakoby nic. Čas v tajze vůbec nic neznamená a nikdo zde nikam nechvátá. Přesto naše nadšení nezná mezí a radostně tiskneme jejich paže a děkujeme za naši záchranu. Vracíme se společně zpátky k řece pro zbytek věcí a veškerou bagáž včetně vyfouknutých lodí navazujeme na koně a vyrážíme na divokou jízdu po souši.

Koně jsou oproti sobům zvířata daleko tvrdohlavější a do neprostupné horské tajgy se příliš nehodí. Co chvíli se stane, že se kůň s nákladem na bocích zapříčí mezi stromy, které se pak snaží tvrdohlavě vzít s sebou. Stejná situace se opakuje i s jezdcem, kterého se kůň snaží za nohu zachycenou o strom sundat dolů. Kluci, kteří už na mongolských koních několikrát jeli například na Ur gol při Sajanských horách a nejsou tedy žádnými nováčky, mají problémy se vůbec udržet v tak těžkém terénu v sedle a mnohdy jsou doslova katapultování do borůvčí. Vlčí kůži se zase splašil její kůň, když praskla větev natolik, že opustila zběsilou jízdu parakotoulem přes jeho hlavu.

Syčáka kůň shodil a utekl mu, že za ním běžel dobré dvě hodiny po svých než ho dohonil u brodu přes řeku. Nejsme v podstatě vůbec schopný obstarat každý toho svého koně a obdivujeme dva vojáky, kteří dokázali pro nás dopravit karavanu 11-koní bez toho, aby se jim některý z nich zaběhl. Vše vyvrcholí třetí den ráno, kdy už si myslíme, že to nejhorší máme za sebou. Hustý les tajgy se rozestoupil do širší stepi pár desítek kilometrů před posledním brodem řeky Tengis. Filipův kůň se divoce plaší a v plném trysku se vřítí do skupinky osamocených stromů, o které sráží svého jezdce za koleno dolu. Filip zůstává ležet na zemi a bohužel nemůže vstát. Má utržené kolenní vazy na pravé noze a tam, kde je normálně sval, má jen pořádný důlek. Je to opravdu zlé, každý byť minimální pohyb mu působí totální bolest, a tak jeden z vojáků vyráží napřed pro pomoc.

My sekáme slabé modříny a zhotovujeme nosítka, na kterých neseme s přestávkami Filipa k brodu přes Tengis. Štěstí v neštěstí je, že jde o poslední cca 15km úsek cesty stepí a ne tajgou. K soutoku s Tengisem nakonec přijíždí vojenským uvazem major Šugrt a pomáhá nám s transportem pacienta do osady Tsagan Nuur. Tam ale není nemocnice, jen lékař, který Filipovi ordinuje injekce morfia proti bolesti. Vyrážíme tedy okamžitě na cestu do Ulanbátaru, která je pro Filipa hotovým peklem, neb naskakuje na výmolech tankodromu dobrých dvacet hodin než přijedeme do Moronu, odkud dál letíme letadlem. V Ulánu berou Filipa okamžitě do nemocnice, aby se ujistili, že nemá trombózu způsobující embólií. Naštěstí je to dobré a tak ho nakonec budou operovat až u nás doma, neb letadlo Aeroflotu přes Moskvu do Prahy nám letí hned druhý den časně z rána. Doma marodí Filip s kolenem ještě další půlrok, než se bez berlí dokáže postavit opět na vlastní nohy, ale už to nikdy nebude jako předtím.

Filip přesto na řeku Šiškid nezanevřel, ba naopak podlehl jejímu rybářskému vábení natolik, že další rok v září 2011 opět stojí na Ruzyňském letišti s Richardem, Doktorem a Syčákem, aby opět podnikli onu dobrodružnou plavbu po Šišigt golu. Tentokráte však bez nás, protože nám s Vlčí kůží se z mongolského výletu na úchvatnou řeku Šiškid, narodil devět měsíců po návratu domů syn Jonáš – malý Tengri-Vlčí mládě. PS: A že se klukům jejich další rybářská výprava po Šiškidu vydařila můžete vidět na jejich videu: The Dream of Taimen Fishing. (Hucho Taimen)

Mirčus