Jako skoro každoročně. Nejprve velké plány jak a co sjedeme v kolika lidech, a pak postupné vystřízlivění a realita každodenních dnů. Takto nějak začínal náš plán na švýcarské řeky. Máme zajištěn mikrobus s řidičem za docela slušných podmínek, máme věci a vše potřebné, jenže se jaksi nedostává lidí. Pár týdnů před plánovaných odjezdem ruším mikrobus a přemýšlím, jestli nezrušíme tuto akci jako takovou. Nakonec se rozhodujeme, že pojedeme jedním autem. "Jenže jak přejíždět?" nabízela se neustále tato otázka. Pokud pojedeme jen sami bez řidiče, ztratíme spousty času na přesunech. Pokud najdeme někoho, kdo by byl ochoten řídit, jak se všichni vejdeme do jednoho auta? A najdeme vůbec schopného řidiče ochotného trávit 5 dní někde v autě? Odvěký problém většiny vodáckých partiček, které chtějí někam vyrazit. Nakonec díky Bobovi, který bere manželku Lenku jako řidiče, a Peugot 306 combi s rakví na střeše, se ukázalo jako šťastné řešení. Sice pro 3 chlapi vzadu na sedadlech nic moc, ale to už nějak vydržíme. Švýcarsko není zas tak daleko.

Je 2. červen. Odjezd naplánovaný na zhruba 21 hodinu se protahuje. Robert z Ostravy přijíždí až o půl noci. Nejprve nahromadíme všechny věci před autem, pronášíme typická slova: "To se tam nikdy nemůže vejít," a pak zkoušíme vše narvat do jeho útrob. Několikráte přestavba, pak problém se zavřením rakve na střeše, ale po půl hodině je to uvnitř a my vyrážíme.

O půl jedenácté ve středu jsme v kempu ve Flimsu ve Švýcarsku. Počasí hnusné, je zima, občas prší. Dle zpráv, které jsem zjistil v den odjezdu o počasí ve Švýcarsku, mělo by být ještě asi dva dny šeredně, ale pak by se to mělo protrhávat. Taktéž vody v řekách je v této východní části docela dost. No uvidíme.

Nejprve lehký odpočinek ve stanech, abychom byli odpočatí na první řeku Hinterrhein. Ve dvě hodiny je připravujeme na nástup. Začínáme na přítoku jménem Albula nad Silsem. Vody dost, rychlý proud, žádné vracáky, pěkné vlny. Nejprve zkoušíme alespoň rychlokurz a opáčko sebezáchrany a zásady použití házeček. Pak už skáčeme do pěkně rychlé vody a vyjíždíme. Zhruba po 300m je stupeň, který jsem zahlédl z auta. Prohlížíme a jedeme. Stále pěkné WW II-III. Dále se již vody Albuly a Hinterrheinu spojují a ani si toho nestíhám všimnout. Frčí to fakt pěkně. Zhruba po 1 km se řeka uklidní, narovná a zmizí i vlny. Je jen velmi rychlý proud v regulovaném širokém korytě bez výrazných míst pro zastavení. Stále šeredně, zima, občas i prší, a tak nejsme moc nadšeni tímto rovným úsekem. Nedá se ani pořádně trénovat. Z poklidné plavby nás vytrhuje stupeň u Rothenbrunnenu. Jdeme se na něho podívat. Sice by byl lépe sjízdný více středem, ale díky větší vzdálenosti od břehu, což by způsobilo komplikaci při potencionální záchraně, se rozhodujeme zvolit sjezd u pravého břehu. Tam je potíž jen v tom, že právě zprava přitéká docela solidní přítok, který vytváří silné boční rozhraní. Proud potoka se zakusuje z boku do hlavního proudu řeky a zkouší se s ním přetlačovat. První posádka se pokusí jet těsně za tímto rozhraním a zároveň se musí vyhnout několika balvanům ve stupni. To znamená hlavně správný nájezd, pak už se s tím mnoho udělat nedá. Ostatní jdou jistit. Průjezd se jim zdařil, ale je docela obtížné někde zastavit, aby mohli jít jistit ostatní. I my projíždíme bez větších problémů.

Blížíme se k Reichenau, kde se chceme končit. Najednou změna. Řeka opouští regulovanou část a začínají být místa připomínající slovenskou Belou. Občas mám pocit, že před námi je nějaký stupeň, jelikož řeka najednou uprostřed rovného úseku někam zatáčí a mizí. Když však přijedeme k tomu místu, jedná se jen velkou vodnatost a změnu směru proudu, která to vše způsobuje. Následuje jedem pěkný váleček a raději se mu vyhýbáme. Ukazuji druhé posádce, ať se mu také vyhne. Projíždíme zrovna okolo slušně kvetoucích bubláků o velikosti tak 3-4 metry. Hlavou mi probleskne myšlenka: "Tak tady bych se nechtěl koupat." Ohlédnu se a druhá posádka zrovna padá do válce, jemuž se měli vyhnout. Válec si s nimi chvíli hraje, a pak je posílá okusit studenost Hinterrheinu. Pokoušíme zpomalit a nějak jim pomoci, ale ke břehu je to minimálně 20 metrů a oni plavou uprostřed řeky, která má výraznou sílu. Jediná možnost tedy jet obrátit a zkusit maximálně zpomalit naši loď jízdou proti proudu a čekat, až k nám připlují. Válec je tam zbrzdil a my jsme díky proudu stále strháváni dolů. Makáme proti němu, nicméně je to zoufalý boj. Převržená posádka právě proplavává bublákovými místy, ale ani si toho nevšimli, jak jsem později zjistil. Oba se drží lodě a daří se jim ji obrátit. Vzhledem k tomu, že mají Orinoco, voda vytéká z lodi a oni do ní opět naskakují. Docela si oddychuji a již bez větších potíží přijíždíme k železničnímu mostu v Reichenau. Z vody jsou vidět i cedule, které vyznačují místo pro konec plavby vlevo.

Zastavujeme a díváme se na soutok obou Rheinů. Je to docela impozantní. Obě řeky tečou jakoby proti sobě, narážejí svými masy do sebe jako zápasníci, a pak odtékají vpravo již spojené. Hinterrhein zatlačuje Vorderrhein daleko na "jeho" území a vytvářejí se tam obrovské vodní víry a květáky. "Kurňa, tolik tady asi tak teče kubíků?" uvažujeme. Já to odhaduji, že Hinter má asi 50 a Vonder o něco méně, jinak by ho Hinter asi těžko přetlačoval. Až později v kempu pomocí PDA a mobilu zjišťujeme, že Hinter měl dnes 120 kubíků a Vonder něco ke 100 kubíků. Za 2 hodiny a 15 minut jsme ujeli 26km. K tomu není moc co dodat. Snad jen to, že jsme z tohoto času strávili několik delších minut prohlížením a jištěním dvou stupňů. Docela hukot, že? Obtížnost na Hinteru byla do WW II.

Petr