„Teď to chápu“, řekl rytmistr, zjistiv nesporně situaci svým bystrým zkušeným čichem: „Rum, kontušovka, čert, jeřabinka, ořechovka, višňovka a vanilková.“

„A slivovice, červené víno a šampaňské“ by dodal ten, kdo včera seděl kolem bohatého stolu na oslavě kamarádových narozenin.

Budík zvoní krátce před sedmou. Cítím se jako mrtvola vzbuzená k poslednímu soudu. Jedno je mi jasné. Na vodu dnes musíme. Pozvánky na sobotní splutí jsme odmítali s poukazem na předpovídaný déšť: „V neděli pršet nebude a naopak sobotní déšť vodu zvedne.“
Pohled na teploměr ukazuje pokles o šest stupňů a venku poletují sněhové vločky. Otevírám www.raft.cz a pokouším se uvědomit si význam semaforků a čísel, která mi rotují před očima. Balinka je už pod limitem. Oslavka vodu má, ale není autobusové spojení. Auto máme jen jedno, já dneska za volant rozhodně nemůžu. A parťák už troubí před domem.
Honem zapínám notebook na oblíbené stránce: „Mrkni na to, jmenuje se to Třebovka, má vodu a už dva roky ji mám v merku.“
„Je to daleko, do Svitav je samá padesátka, a já musím být ve dvě doma.“
„Je tam bezvadné vlakové spojení podél řeky, vlak jede každou hodinu.“
„Tak sedej, jedeme.“

Vestoje dopíjím kafe první pomoci a hážu do auta neoprénky. Ještě jsem nezapomněl, jak jsem je před pár lety na předjarní Balince nechal doma. Parťák šlape na plyn a značky omezení rychlosti míjíme tak rychle, že je ani nedokážeme přečíst.

Uličky České Třebové jsou jako vymetené. Tedy, ony vymetené jsou, protože fouká nepříjemný studený vítr a jen pár pejskařů se znásilňuje na procházku se svým miláčkem. Nafukujeme natvrdo pálavu: „No, aspoň nám na slunci nepraskne.“
Po mostku přes řeku přechází starší paní zachumlaná do kabátu. Pokládá tašky na zem a významně si ťuká na čelo. Chápeme. Asi už byla ráno na vodočtech na Raftu a ví, že čtyři čísla nad limit není na splutí Třebovky zrovna terno.

Řeka tekoucí mezi travnatými břehy s krustou ledu je útlá jako šestnáctka.
„No, moc to teda nevypadá…“
Oba však víme, že když už jsme tady, je cesta zpět nesmysl.
„Ono se to poddá. Však skončit můžeme vždycky“.

Říčka je zpočátku široká asi čtyři metry. Teče rychle malými peřejkami, které značí spíše blízkost dna než divokost řeky. Nepříjemně často dostáváme zespoda dloubanec. Zelená zimní voda maskuje malou hloubku a při pohledu z břehu budí klamný dojem dostatečného stavu na splutí. Maně přemýšlím, zda k vynálezu kola nepřispěla plavba na polovyschlých tocích starověku.

Přestože říčka teče v docela příjemném údolí, plujeme neustále někomu „za humny“. Kolem řeky je takřka po celém toku souvislá zástavba, což poskytuje zajímavou sondu do života zdejších lidí. Parťákovi se to moc nelíbí, ale snažím se na tom najít i klady: „Hele, bratře, v neděli snídá průměrný člověk tak od půl deváté do devíti. A teď je deset. Každou chvíli to na ně musí přijít a musí spláchnout. A tady bydlí docela dost lidí.“

Možná spláchli, ale na řece se to moc neprojevuje. Ba naopak, Třebovka se rozšiřuje a vstupuje do své charakteristické podoby, která určuje ráz prostředních tří pětin jejího toku. Je vidět, že na Třebovce řádila nejprve povodeň a potom Evropská unie. Jsou vybudovány souvislé tu kolmé, tu šikmé navigace z betonových prefabrikátů a kamenů a koryto je mezi ně srovnáno. Přes celou řeku jsou z klád vybudovány sjízdné stupně, částečně s rybími přechody. Těch stupňů je zde odhadem padesát. Všechny je splouváme, přesto se nedokážu ubránit představě, co tak asi budou dělat za vysoké vody. Nemyslím, že by byly nebezpečné, ale kajakáři si asi přijdou na své.

Jezy až na jeden nízký na konci České Třebové přenášíme. Nejde přes ně dost vody anebo jsou nesjízdné, přinejmenším na přelomu ledna a února. S klesající hladinou zbyťáku se mi vybavuje kilometráž a nemohu si nevšimnout, že koryto řeky, po které plujeme, se s popisem v kilometráži často neshoduje. Nebezpečná anebo záludná místa však Třebovka opravdu nemá. Přesto bych Třebovku odlišil od říčního plebsu a udělil jí nejnižší šlechtický titul – tedy WW I. Za rychlost proudu, časté peřejky, za rekordní počet sjízdných stupňů (zvlášť za vyšší vody), za malé vody pak za náročnost při hledání splavné stopy a při centimetrovém manévrování v kamenitém korytě. Tedy, nepřerovnáváte-li ho rozjetou plastovou sambou.

Parťák přesto není příliš spokojen: „Mohli jsme se parádně svézt na Oslavce, no ale to chce dvě auta. Že ty vždycky musíš jet takové čurďárny. Cézava. Kyjovka. Botič. Ale tam je aspoň sranda. No ale mně je to jasný, ty chceš zase napsat článek, viď? Co tam chceš dát tentokrát za citát?“
„No toho rytmistra ze Švejka. Rum, kontušovka, čert… Ale vážně, bratře, já už nebudu pít.“
Při občasných přenášeních postrádám obvyklou jistotu a balanc. Tělo se jen pozvolna vpravuje do potřebné hybnosti. Při uvolňování z mělčiny nám tak málem uplavala loď. Stojíme uprostřed řeky mezi vysokými navigacemi po kotníky ve vodě a koukáme na sebe jako dva sirotci.

K nádraží v Ústí nad Orlicí doplouváme po krásně zvednuté Orlici. Přecházíme kolejiště a parťák se ihned vydává zjistit, kdy jede nejbližší vlak do České Třebové pro auto.
„Je to blbý, až za hodinu, to budu doma tak ve čtyři a měl jsem hlídat děti, žena jde do práce.“
Tu kolem nádraží projíždí autobus. Za čelním sklem zahlédneme nápis Třebová. „Honem, běž! Máš prachy?“
A parťák běží, tak, jak je, v šusťákách, neoprenkách, v plovací vestě a s přilbou na hlavě. Dobíhá k autobusu, klepe na dvéře a nastupuje. Autobus se opět rozjíždí, otáčí se, za oknem vidím usazujícího se kamaráda a na ceduli za sklem teď už celý název cílové stanice:
MORAVSKÁ TŘEBOVÁ

Bleskově vybaluji mobil a volám, aby vystoupil. Z loďáku, který zde zanechal, se ozývá tlumené zvonění. Rezignuji. Pomalu se převlékám, balím pálavu a představuji si, jak parťák celý ve vodáckém stojí uprostřed rozlehlého moravskotřebovského náměstí... Vnáším věci do čekárny a pomalu se zabydluji.

Vím, že toto čekání bude dlouhé.
Teploměr na nástupišti klesnul pod nulu.

Vladimír Hejtmánek