„Trkvas si, somár, čo svet nevidel…,“ nadávala mi kdysi slovenská sestřenka, když si myslela, že k tomu má během dětských her důvod.
Nadávka „trkvas“ se mi vybaví vždy, když narazím na název jihomoravské řeky Trkmanky. Není to, pravda, příliš často. Při hledání, kam by se dalo jet na vodu, to zatím nebylo asi nikdy. Proto se mi Trkmanka musela postavit před oči sama. Stalo se to jen na vteřinu, kdy jsem z rychlíku z Břeclavi zahlédl strouhu, která ale měla vodu.

„Není to, sakra, Trkmanka?“ ozval se zeměpisec ve mně. Pohled na mapu potvrdil, že ano. Čímž byla Trkmanka započtena a stala se reálnou alternativou třeba Hameráku anebo Vavřince, které jezdí kdekdo, zatímco Trkmanku nejezdí nikdo. Je pravda, že ve starých kilometrážích Trkmanka figuruje a tudíž ji někdo někdy opravdu jel, ale dnes tito rekové dávno spí svůj věčný sen po boku skrčenců na jihomoravských archeology i tornády překopaných pohřebištích.

V kilometráži Teklého lze nalézt také nepříliš optimistickou zmínku, že Trkmanka ani vodním terénem, ani okolím není příliš zajímavá. Tato informace je umocněna varováním, že prakticky celý tok této řeky je regulován. Nevadí. Už mám dost tlačenic na výše jmenovaných populárních podzimních splutích.

„Miluji totiž samotu: samota ve mně probouzí poetické myšlenky a nabádá mě ke zbožnému rozjímání,“ říkám si se zlopistolníkem Brooksem (Grimpem) odhánějícím v Brdičkově Limonádovém Joe od barového pultu ostatní konzumenty, přestože od Trkmanky nikoho odhánět netřeba. Tam jednoduše nikdo z vodáků není.

Start plánuji z Velkých Pavlovic. Je-li Trkmanka z tohoto centra vinařů splavná, nevím a neví to v této chvíli asi nikdo.

„Nu což,“ říkám si, zatím co uvazuji nafukovacího singla na růdlíček: „Když sjízdná nebude, opiji se a pojedu zase domů. Trmácení s těžkou lodí autobusy a vlakem pak pojmu jako logistické cvičení.“

Manželka si zvykla na to, že občas podnikám nesmyslné podniky. Jezdím na houby, když žádné nerostou, vyrážím rychlíkem do jihomoravských polí klofnout pár dýní anebo vyrážím do různých měst na tamější pivo opájeje se pěnivým mokem i jízdou vlakem. Proto ani nehnula brvou při oznámení, že odjíždím do Velkých Pavlovic na vodu. Možná je dokonce ráda v domnění, že jsem se změnil a zanechal obliby červeného. Proto ani neslyším její tradiční hlášku: „A s kým jedeš? Jestli se utopíš, tak mi nechoď domů.“

Trkvas nemyslí, ale koná. Motoráčkem milým až se srdce směje jedu k cíli ve Velkých Pavlovicích.

Milý čtenáři, jistě po tak dlouhém úvodu netrpělivě očekáváš líčení vlastní plavby. Víš, že mi při psaní občas rezonují asociace z oblasti hudby. Ani dnes tomu nebude jinak: vyvstává mi text Balady o smútnom Jánovi z první desky Prúdů Zvoňte zvonky, zvoňte:
Mohol si vybrať Pravdu a Lož
váhavý Ján
Mladú, krásnu a vábivú
Lož videl Ján,
starú, všednú a plesnivú
Pravdu spoznal Ján
A tak nabízím dvě verze toho, jak další plavba probíhala. Podle jedné byla krásná a vábivá, podle druhé všední a plesnivá. Anebo je to naopak? Jak to vlastně bylo? Mám tě na Trkmanku nalákat nebo odradit? Nech se spolu se mnou unášet duelem mezi realitou a fantazií kořeněným ovšem douškem jihomoravského vína.

Lož alebo pravda? (verze jedna)

Do lodě nastupuji hned před nádražím Velké Pavlovice zastávka. Zúžená Trkmanka zde má rychlý proud a za pár minut jsem před vjezdem do dlouhého tunelu pod továrnou, ne nepodobnému překrytí Botiče. Vjezd je komplikován stupněm, jehož výška však podle hukotu vody nebude vyšší než metr. Rozhoduji se to risknout a skáču do tmy. Vývar je silnější než jsem čekal, příď se staví do výšky a loď jako by couvala zpět. Vody však není tolik, aby mne stáhla, a tak rychle vplouvám do tmy, ve které tuším ubíhající proud. Flašku velkopavlovického bych dal za čelovku, ale kdo z vás by ji na takovém toku měl? Naštěstí je podél obou stěn pás mělčí vody, takže se jako slepec orientuji kontaktem pádla se dnem. Snad zde ve vodě po stavbě tunelu nezůstaly žádné roxory nebo jiné svinstvo.

Následuje prudký ohyb, objevuje se přísvit denního světla a již je zde výjezd. Pár metrů za ním je však tok zleva do poloviny zahrazen betonovou zdí, která strhne všechnu vodu doprava. Projíždím a tu se dva metry přede mnou asi třicet čísel nad vodou objevuje tenká kovová trubka spojující oba břehy. Zastavit v proudu nelze, podjet také ne a tak se zapírám v lodi a nastavuji před sebe na ochranu žerď pádla. Náraz trubku u břehu láme a proudem tlačená loď ji ohýbá tak, že se mohu prosmýknout. Z domu na břehu vybíhá křičící žena s rukama od saponátové pěny nad hlavou, ale to mne již rychlý proud unáší z dosahu jejího šťavnatého slovníku za katastr obce a poněkud divoké proplutí Velkými Pavlovicemi mám za sebou.

Trkmanka teče pořád úzkým řečištěm téměř nepřetržitým dravě zvlněným jazykem mezi vysokými šáchory, kterými je místy třeba se probíjet, ale proud pomáhá. Chcete-li čísla, obtížnost tak WW I a rychlost tak 7 km za hodinu, místy i více. Cesta rychle ubíhá, není třeba nic moc dělat, jen se unášet plavbou. Po několika kilometrech se ráz splutí mění. Po úseku pomalejší vody řeka někde za Trkmanským Dvorem přijímá několik přítoků, rozšiřuje se a již je tu vysoký šikmý jez s hukotem slibujícím nějakou divočinku. Z betonové kozy vidím zpěněné vlny ale žádný válec, takže se rozjíždím a pádlem s přehledem kontroluji bezpečné proplutí.

Proud se v širším, ale mělčím a kupodivu kamenitém korytě stáčí do meandrů a na březích se objevují křoviny, které omezují výhled. Scéna je nachystána na překvapení, které přichází v podobě žlutého bagru, který za zatáčkou na pásech trůní uprostřed řeky. Nával proudu narážejícího do bagru naštěstí tvoří jakousi bouli, s jejíž pomocí v mžiku zastavuji a obracím loď. Vzápětí se mi daří zaplout k oblázkovému břehu a dávám z lodního necesérku panáčka na leknutí. Bagr zde pracuje na stavbě jakéhosi poldru tvořeného jezírky na půdorysu olympijských kruhů, mezi kterými se Trkmanka proplétá.

V korytě lze narazit na pařezy, které vytvářejí kvazipeřeje a je třeba se jim v rychlém meandrujícím proudu vyhýbat (pamětníci Hloučely rozumí). Trochu si zde protáhnu ramena a tak vítám napřímení a uklidnění řeky v okolí Podivína, kde se Trkmanka blíží soutoku s Dyjí. Ještě poslední překážka – zavřená železná vrata, pod kterými řeka mizí v drobných vírech. Určitě přenést – ale jak? Podél obou břehů je více než metrový pás bahna prorostlého vodními rostlinami. Nechce se mi pádlovat proti proudu, a tak lezu po kolena do odpudivé hmoty a brodím. V mysli mi rezonuje otřepaný vtip, že co se stane, šlápnete-li v pohorkách do lejna (máte je celé pro sebe). V čemž si neoprénky a vejš s pohorkami příliš nezadají. Ale protože chci řeku doplout, lezu za vraty opět do singlíka a dvacet zbývajících metrů v otřesně zabahněné lodi doplouvám. A tak si řeka ode mne v samém závěru plavby přece jen vzala svou daň.

Lož alebo pravda? (verze dvě)

Před nádražím Velké Pavlovice zastávka stojím na břehu Trkmanky, kde zjišťuji, že strach z návratu domů mít nemusím. Ne že by se v Trkmance nikdo nemohl utopit, ale dalo by mu to dost práce. Mississippi, pravda, vypadá trochu jinak, ale nevadí. Prostor k položení lodě na vodu zde je. Víc ani decimetrolitr. Od prvního pohledu je jasné, že Trkmanka je kanoistická a ne kajakářská řeka. Odrážení kajakářským pádlem po levém i pravém břehu brání na mnoha místech vrostlý šáchor a do vody po bocích lodi se kajakářské pádlo nevleze. Nafukuji singlíka a po nezbytném posilnění vyrážím místo ladného odpoutání se od břehu, což pro úzkost toku nelze, koloběžkářským odrazem dolů po proudu. Hned po startu lituji, že jsem si na vodu nevzal srp, ale protože nejsem v polních pracích příliš zručný, mohl bych si spíše proseknout loď. O to více ji tlačím zarostlými úseky vírou a vůlí.

Podplouvám most na konci Velkých Pavlovic a vrhám se do neznáma, tedy do nejistoty, bude-li vůbec možné dál plout. Koryto řeky se různě úží a opět rozšiřuje, jeho profil však zatím stačí, abych všude nějak proklouzl. Stojí to ovšem sílu, protože není možné nasadit „pádlomat“, který by tělo i mysl uvolnil od neustálého řešení kde a jak se pošťouchnout dopředu a osvobodil je třeba ke vnímání okolní krajiny anebo ke vzpomínání na manželku. Exotika splouvaného úseku tkví v jeho monotónnosti, se kterou se na jiných tocích nesetkáte. Vlastně by stačilo absolvovat deset metrů a ušetřenou energii věnovat na užitečnější věci, třeba na skládání uhlí. Což i v množství větším než velkém má jednou konec, o čemž v případě kilometrů Trkmanky chvílemi pochybuji. A tak pádluji a odrážím se a odrážím se a pádluji a postupuji k soutoku s Dyjí s urputností a tempem, jakým se plazil k záchraně pilot Meresjev. Depresivní je odtrženost Trkmanky od civilizace: všechna obydlená místa pod Velkými Pavlovicemi jako by se řeky štítila a nechávají ji téct za humny. Vysoké břehy neumožňují orientaci, čehož řeka škodolibě využívá k protahování svého toku na samotnou hranici vodákovy trpělivosti a psychické odolnosti.

Nicméně všechno má svůj konec. Přeorávám lodí poslední (a jedinou) peřejku dvacet metrů před soutokem a vplouvám do hlubokých vod spásné Dyje. Mám plavby dost (rozuměj: po krk) a tak vyfukuji loď, balím ji na růdlíček a s posledním zbytkem sil jdu jako rytíř ze ztracené bitvy napříč Podivínem na vlakové nádraží. Tento zářez na pádle byl dělán hodně, ale opravdu hodně tupým nožem.

Takže, moje milá slovenská sestřenko: somár (protože jezdím na takové vody) možná jsem. Ale trkvas nikoliv. Maximálně Trkman.
A to zní v kraji starověkých Slovanů a Kvádů docela hrdě. Nebo ne?

P.S. V každé verzi jsem splul 10 km, dohromady tedy 20 km. Dobrej výkon.

Napsal, vyfotil a pochválil se:
Vladimír Hejtmánek