(aneb s Maďarem se nedomluvíš)

Psal se rok 2012 a my se s manželem vydali na naši čtvrtou a zatím poslední tisícikilometrovou cestu na kole. Tenkrát byla naším cílem ukrajinská hora Hoverla. Ta cesta nedopadla dobře, kousek před maďarsko-ukrajinskou hranicí mě náklaďák natlačil do koleje. Spadla jsem, noha se mi zapletla do bagáže a já si ukroutila vazy v koleni. Ještě, než jsme tu cestu vzdali a otočili se, tábořili jsme poblíž řeky Tiszy. Manžel se dušoval, že po ní zahlídl plout lodě. Tady, na hranici? To není možný, to se ti jen zdálo. Ale leželo nám to od té doby v hlavě a loňské léto konečně nastal vhodný čas prozkoumat, jak to je. Velká parta našich kamarádů si naplánovala sjet Tiszu z Tokaje k Tisza-tö a my se domluvili s řidičem jejich autobusu, že nám, ještě než vyjedou na vodu, převeze naše auto od ukrajinských hranic do Tokaje.

My vyjeli v pátek po práci, spokojeni, jak jsme to pěkně vymysleli. Přespali jsme raději kus od hranic v poli na strništi, ale hned další dopoledne se ukázalo, že to nebylo třeba. V poslední vsi před hranicí Tiszabécs se nachází kemp Dolphin, kde je nejen možnost přespat, ale také půjčit si lodě. A kdo nechce spát v kempu, může přespat přímo na nasedacím místě. Z kempu přejet přes povodňovou hráz a hned za ní odbočit doprava, po 300 metrech se dojede na velkou louku. Tady už stála řada stanů čekajících klientů, kam agentury začaly navážet lodě. Tak takovýhle byznys jsme tu nečekali. Holt časy se mění i tady. Ptáme se, zda nás nečeká nějaký problém na hranicích – prý ne, ale prvních 27 kilometrů se nesmí vystoupit na pravý (ukrajinský) břeh. Pak už je Maďarsko po obou stranách.

Sešroubovali jsme Hadraplán a začali se zajímat, co je s autobusem. Zatím nevyjel, má poruchu, ale řeší se to. Tak tedy nasedáme do lodě a sjedeme si první úsek, pro auto se pak vrátíme s nějakými klienty, to nějak dopadne. Prý budou končit někde u vodopádu. Ten první úsek byl moc hezký. Řeka široká asi 25 metrů, koryto plné, proud rychlý. Je tu už nížina, žádné peřeje, ale voda bublá ve všelijakých květácích. Ten největší zabral celou šíři řeky, kolem břehu se tvoří pásy třímetrových vírů i několik desítek metrů dlouhé, z vody trčí osamělý balvan (byl skutečně jen jeden). Zato s písčinami to tentokrát bude špatné, většina bude pod vodou. A tak, když se jedna objevila u ukrajinského břehu, hned se našly lodě, které tam přistály, a světe, div se, nic se nestalo. U „vodopádu“ jsme za tři hodiny. Je to jez na přítoku Túr, pod ním se cachtá spousta lidí a shora od parkoviště na ně dohlíží policejní hlídka. Snažíme se najít nějakou agenturu nebo turisty, kteří by odvezli řidiče pro auto do Tiszabécs, ale nejsme schopni se domluvit. Stejně je ještě málo hodin, tak se rozhodujeme jet dál. Bublající voda tu skončila, dál už je Tisza jen rychle tekoucí klidná řeka. Pokračujeme do kempu v Satmárczeke a situace se opakuje. Opět je tu spousta lidí, spousta lodí, ale nikdo neodjíždí a s Maďarem se nedomluvíš. Jediní, kdo umí anglicky, tu budou spát a zítra pojedou do Tivadaru. Odtamtud by nás případně vzali.

V Tivadaru jsme ještě ten den před večerem, opět jsme se s nikým nedomluvili a už poněkud otráveně zašli aspoň do restaurace na pivo a na gulyáš (gulášovou polévku). Se soumrakem pádlujeme dál a až skoro potmě jsme konečně uviděli písčinu, na které by šlo tábořit. Žel je obsazena, ale vzhledem k pokročilé době už nám to nesmí vadit a přítomným Maďarům taky ne. Ze zdvořilosti jsme se zeptali, zda tu není ještě nějaká jiná (není), postavili stan a hned zalehli. Maďaři si ještě opékají klobásky a veselí se u ohníčku.

Ráno vstáváme první a hned zjišťujeme, co je s naším autobusem. Podařilo se ho opravit, ale dojel jen k Buchlovu a má zase poruchu. Tak to vypadá, že se budeme muset spolehnout sami na sebe. Po poradě s mapou vybírám jako vhodné místo k návratu pro auto město Vasárosnamény. Dopluli jsme tam po poledni, vystoupili pod mostem a ten nevděčný úkol dostat se zpátky padl na mne. Jdu nejdřív vlevo do města zjistit, zda nepojede autobus, a vypadá to, že mám štěstí. Pojede za půl hodiny, jen je u jeho odjezdu nějaká značka a maďarská vysvětlivka. Dvě paní, kterých se ptám, se dušují, že autobus pojede. Nejel. Ta značka bylo kolečko a znamenalo, že autobus jezdí jen v sobotu, a dnes je neděle. V neděli jede poslední o půl jedné. Tak zbývá stop. Půl hodiny přes město, pak hodinu mávám, než mi zastavilo auto. A dozvídám se, že stojím na špatné silnici, tady směrem na Matészalku je po cestě přívoz, všichni jezdí raději na Tivadar, kde je most. Tak zpátky přes město.

Ve čtyři odpoledne jdu s pocitem naprosté neschopnosti po stejném mostě, kde jsme v jednu vystoupili poprvé. A hned vpravo za mostem je i zastávka autobusu, nemusela jsem až do města. Ale pak už mám štěstí, nadvakrát jsem dostopovala do Fehérgyarmatu a odtud ještě jeden poslední autobus pojede. Jen u jeho odjezdu na tabuli svítí: nástupiště 0. Co tohle zase znamená? Nikde nikdo, jen securiťák, který se dušuje, že autobus pojede. A zamyká čekárnu. Nervózně hodinu přešlapuji, pak jsem se dočkala. Po sedmé jsem konečně v Tiszabécs a se soumrakem i s autem zpátky ve Vasárosnamény. Jarek mezitím našel zapadlou uličku, kde není zákaz parkování, a taky místo na přespání. Už potmě odjíždíme po vodě na ostroh, kde se do Tiszy vlévá Kraszna.

U Vasárosnamény Tisza přibrala dva velké přítoky Szamos a Krasznu. Už je široká od 60 po 100 metrů a stáčí se na sever, přímo proti větru, který den ode dne sílí. Na minulých výpravách jsme litovali, že se vítr do koryta zaříznutého v hlíně a obrostlého statnými topoly nedostane a že jsme si nezaplachtili. Letos máme větru dost, ale od samého začátku proti nám. Jsme rádi, že jsme plachtu nechali doma, jen by překážela. Tak plivnout do dlaní a pádlujem.

U Tiszaadony potkáváme první přívoz. Je to taky místo, kde je blízko do obchodu a pro vodu, už tu parkuje i řada maďarských kánoí. Po jejich vzoru se vydáváme do vsi doplnit zásoby, ale co na mapě vypadalo kousek, je ve skutečnosti kilometr, a protože první obchod v centru má polední přestávku, tak ještě další půlkilometr ke druhému. Ty rozměry u velkých řek jsou trochu jiné, než jsme zvyklí z Česka. Do večera jsme ujeli ještě kus cesty k severu a utábořili se na rozsáhlé písčině z velké části pokryté vlhkým blátivým škraloupem - musela čerstvě vylézt z vody. Západ slunce je krvavě fialový, to nás zítra čeká zas větrný den.

Taky že ano, zase proti větru. Před polednem potkáváme další přívoz a kemp. Než jsme stihli přistát, míří k nám motorový člun a maďarská říční policie se ptá, zda pojedeme dál. Odkývali jsme, že ano a tím pohraniční kontrola skončila. Za osm kilometrů budeme už zas mít po pravé straně Ukrajinu. Že už jsme v hraničním úseku, jsme poznali jen podle železničního mostu, ze kterého se nese ruština, na břehu žádné označení nebylo. Nikde žádná loď, Maďaři na kánoích nejpozději před hranicí skončili. Nikde ani rybáři ani nikdo jiný. Až do Záhony jsme potkali jen jeden parníček maďarské policie: přečetli si naše vlajky a zdraví, my pozdrav opětujeme, nikdo z nás nezastavuje. Díky té lodi jsme si uvědomili, že tady začíná plavební dráha.

Vítr po poledni nabral takovou sílu, že nás v poryvech několikrát málem převrátil. Těžce se probíjíme vpřed a nedočkavě vyhlížíme ukrajinský Čop, kde se řeka otočí a nabere pro nás mnohem výhodnější směr po větru. Z města ale nic vidět nebylo, jen v jednom místě jsme zaslechli zvuky nádraží, skřípot kolejí a ukrajinské hlášení. Vidět je až na levém břehu maďarský Záhony: další železniční most, budky celnice na vodě a přístav rybářských loděk. Vyšťavení z boje s větrem se jednoho rybáře ptáme, jak daleko je do hospody na pivo. Prý kilometr, ale jestli vydržíme ještě tři pádlovat, bude po pravé straně Slovensko a na břehu pláž s občerstvením. Ve vedru se nám pěšky šlapat nechce, vyhrála varianta pláž. Tu jsme našli, Slováky na břehu taky, ale po občerstvení ani památky. Prý tu ani nikdy nebylo. Kdoví, co to ten Maďar kdy viděl, nejspíš nějakou soukromou oslavu.

Další dva dny pohodově plujeme s větrem v zádech a trochu smutníme po plachtě. Přistáváme na řídkých písečných plážích i v kempech na občerstvení, podnikli jsme ještě jednu dvoukilometrovou cestu do vsi pro zásoby. Ještě párkrát nám cestu zkřížil trajekt, občas projel motorový člun, motorizovaný rybář nebo bagr na písek.

Kánoe už nepotkáváme, ačkoli jsou k půjčení v každém kempu. Zdá se, že tady slouží pouze k projížďkám v jejich okolí.

Potíž nastala až s posledním noclehem na řece. Ne, nic jsme nepřehlédli, ale tady celé odpoledne žádná písečná pláž nebyla. Bagr je zřejmě všechny vybagroval. Pádlujeme až do tmy, pak jsme vzali zavděk nouzovým pláckem u kilometrovníku 563. Plácek je na vysokém břehu, šplháme vzhůru po laně, které jsme si přivázali ke kilometrovníku. I s koupáním je potíž, všude je bahno, čistí z řeky nevylezeme. Do rána nám do lodi naskákaly malé žabky, vyháníme je z úkrytů ještě celý další den. Tu poslední jsme přivezli až do Tokaje.

Další den kolem poledne jsme konečně narazili na pláž. Byla poslední a užili jsme si jí do sytosti: slunili se, koupali, uvařili oběd na ohníčku. Dojem z posledního dne plavby nám však brzy poté zkazily škeble. Byly velké jako dlaň, ba i víc a všechny byly mrtvé. Pluly po celé řece, tak každých 50 metrů jedna. Míjíme je celé odpoledne.

V Tokaji se do Tiszy vlévá Bodrog a za soutokem po levé straně je velký kemp, ve kterém jsme skončili. Pro auto se odtud dá vrátit vlakem, na tom už se nedá nic zkazit, tak se na cestu vydal Jarek. Já rozšroubovala loď, umyla všechny součástky, usušila, došla si pro Radlera, postavila stan, ustlala, a Jarek pořád nikde. Dočkala jsem se ho až kolem půlnoci a neměl pro Maďary vlídného slova. Na nádraží si koupil lístek na rychlík do Vasárosnamény a v pokladně se ptá, jestli je to ten, který zrovna přijel. Prý ne. Chyba, byl to on. Tak se ptá dál, jestli ten lístek může použít na další vlak, který pojede jinudy. Prý ano. Chyba. Průvodčí ho nechal vystoupit a musel si koupit další lístek na třetí vlak, který jel opět jinudy než ty dva předchozí. A ještě dvakrát přestoupit. Než mi to všechno povykládal, naši sousedi, kteří tu večer piknikovali a už odpadli, znovu ožili, tak jsme se ještě museli se vším odstěhovat do protějšího koutu louky.

V osm ráno vstáváme do ztichlého kempu, v tuto dobu tu ještě všichni spí. Spali ještě, když jsme v devět odjížděli. Za městem jsme se zastavili v malém soukromém sklípku u silnice a nakoupili dostatečné zásoby výborného tokajského vína na uvítanou s našimi kamarády z autobusu, kteří se taky dnes vrací domů – nezůstali na Moravě, nakonec dojeli až na Mošoňský Dunaj. Máme to o notný kus dál než oni, a tak se po jejich osudu ptáme až na hranicích v Mikulově. Předjeli jsme je, prý jsou hodinu za námi. Tak jsme si ještě stihli nakoupit, stavili se doma vybalit a převlíct a jedeme na sraz. Čeká tam už pěkná řádka rodinných příslušníků a vítají nás zprávou, že autobus má zase poruchu. Stojí prý před Brnem u Olympie. Čekali jsme ještě hodinu, ale marně a pak jsme to vzdali. To víno jsme vypili sami.

Slávka