Vzpomínka na Františka a Ilonu Šauerovy

Všichni vodáci jistě vědí, že dobrý vodácký řidič je funkce zodpovědná, ne zrovna dobře zaplacená, vyžaduje dobré nervy a talent. Náš vodácký oddíl měl to štěstí, že asi 4 roky s námi jezdil František Šauer se svojí manželkou Ilonkou (NERA aneb František, Vodák honoris causa). Naše prvotní zděšení z jejich zjevu postupem času vystřídala sympatie a přátelství. I když žádný z nich nebyl nikdy vodák a do lodě by se ani nevešel, společně splňovali představu ideálního páru k přepravě. František se svými kilogramy nadváhy dobře vypadal na vedoucím sedadle, bezpečnostní pásy nepoužíval, neboť pásy standartně montované ve vozidlech Iveca jeho postavu neobemkly a nikdy neodcházel od vozidla dále než na 50 metrů. Tím odpadla starost o hlídání dokladů a cenností uložených v autobuse. Pokud by se na případného zloděje zamračil, asi by narušitel musel vyhledat lékařskou péči. Zato se kolem nás při zastavení shlukovalo spousty toulavých psů, ale vždy se chovali slušně a přátelsky. Františkova manželka Ilonka je krmila stejně zodpovědně jako jejich Bobinku, která musela zůstat doma. Spolu jsme do vychrtlých a nešťastných psů na Balkáně nacpali tolik potravy, že vždy několik dní po našem odjezdu ještě trávili s plnými břichy. Ilonka jim neváhala usmažit vajíčka, otevřít konzervu a tak šidila na přídělech i Františka. Ilonka byla dobrý duch výpravy, i když noci pod širákem nebo na podlaze autobusu vyzkoušela s námi poprvé až kolem padesátky. Nikdy nereptala, když zapomnětlivý vodák překračoval v noci její spící postavu na podlaze Iveka, aby si vzal zapomenutý spacák, nenadávala ani, když ji budil od 5,30 hod pravidelně po pěti minutách můj zapomenutý budík v mobilu někde v hlubině batohu.

František byl „pan řidič“, cítili jsme se s ním bezpečně i po 23 hodinách jízdy, kdy oka nezamhouřil a snažil se splnit naše nesmyslné představy o době jízdy vygůglené na internetu. Když jsme se jej ptali, jestli nechce vystřídat, vždycky nás uklidnil, že to zvládne. Důvěřivě jsme spali při jeho nočních přejezdech a cítili se bezpečně jako v lůně matky. Když jsme vyrazili na vodu, ulehl na matračku do stínu v místě dojezdu, nějakou hodinku si odpočal a byl schopen nás odvézt večer ještě k další řece. A nutno dodat, že silnice na Balkáně nejsou pro začátečníky a díry a nečekané momenty jsou na denním pořádku. Vždy zvládl i téměř neřešitelnou situaci, třeba když se ze zatáčky v protisměru vyřítil předjíždějící a rozjetý kamion nebo bylo nutno předjet stádo koní hnaných po rumunské silnici 1.třídy. Projel s námi celé Bulharsko, Francii, Pyreneje, Polsko, Slovensko, Rakousko, Chorvatsko, Slovinsko, Turecko a v koupeném fezu projel dvanáctiproudé dálnice v Istanbulu téměř bez pomoci naší GPS, kterou neměl rád a nesměla na něj nahlas mluvit. V cíli první řeky na nás vždycky čekal se stříbrným podnosem a broušenými skleničkami naplněnými výbornou vychlazenou slivovicí“ a Ilonka se stříbrným tácem plným namazaných chlebů s jejich výbornou pomazánku z tvarůžků – „kundou“, která zrála ve sklenici v tropických balkánských vedrech několik dní. Vzhledem k tomu, že chůze nebyla jeho činnost oblíbená, našel si vždy místo v cíli na zaparkování maximálně 50 metrů od řeky, ve stínu, takže nošení lodí jsme si opravdu neužili. Za 40 let ježdění na vodu jsme měli mnoho řidičů, ale takový talent na nalezení nejlepšího místa na výstup z lodi a sušení svršků nikdo z nich neměl.

Dovedl se také pořádně rozčílit a jeho „to nepochopíš!“ bylo pověstné. V těchto situacích dnem i nocí byla připravena Ilonka, aby ho uklidnila a ze zadního sedadla mu ručkou s dlouhými barevnými nehtíky strčila do úst nějakou sladkost, tyčinku, buchtičku, podala láhev se sladkou limonádou nebo kávu a něco milého mu zašeptala do ouška dříve, než vybuchnul. Vždy byla připravena pomoci všem v autobuse čímkoli – půjčením nůžek, prášku na bolení hlavy, cukru, polštářku, ve svém příručním zavazadle na volném sedadle za řidičem měla snad všechno, co člověk zvyklý na čundrování ani neznal. Nereptala, když za bouřky jsme se vrhli mokří a od bláta na sedadla i v neoprenech a užívali výhod Farradayovy klece, i když věděla, že to bude pěkná fuška vyčistit, než tam bude moci v pondělí usadit děti z mateřské školky na plavání… Nevadilo jí, že chlupy z naší Běty se zapichují do sedadla jako ostny dikobraza. Když byla řeka pro naši Bětušku příliš těžká, ochotně hlídali. Běta je považovala za náhradní rodinu a velmi si rozuměli. Zvláště proto, že dobrůtky ve sklenicích Šauerovi dělili spravedlivě mezi sebe a Bětušku. Také při čekání u řeky na vodáky neustále žasli, že zkušený vodácký pes zkušeně vyhlíží na řeku proti proudu, neboť je nelogické, že by někdo přijel proti vodě. Často se na stravu ujali i některých vodáků, kteří sami nezvládali vařit a krmili je z vlastních zásob (ale toulaví psi měli většinou přednost). František, jako téměř profesionální zpěvák, kytarista a kapelník skupiny Piknik, určitě trpěl při našich zpěvech u ohníčku a nikdy si nestěžoval, že nám to trochu ujíždí. Sám zpíval na vystoupeních jejich country skupiny nejčastěji píseň "Šéfe, tak pusť mě zpátky ke koním" a "Cadilac" a zval nás na krásné a pohodové večery na jejich vystoupeních. Při těchto písničkách to zřejmě ještě dlouho bez slz v očí nevydejcháme.

Tvořili ideální dvojici, která ráda jedla, pila, radovala se a bylo jim přes padesát. Jednoho dne na podzim mi přišla SMS: „Dnes v noci mi umřela Ilonka. Ozvu se. Zapalte si, prosím svíčku za její dušičku.“ Zemřela náhle v noci během pár minut než přijela záchranka. Volal mi a opět jsem slyšela jeho „ to nepochopíš!“ Cítili jsme s ním, ale pomoct nemohli. Asi za měsíc František vystupoval na plese, pozval nás, vzpomínali jsme všichni a bylo nám do breku. František vypadal v pořádku, smutný, ale držel se. Zrovna jsme sestavovali vodácký plán na léto a přemýšleli, jestli Franta zvládne cestu do Moldávie bez pečující Ilonky a za dva dny poté mi opět přišla smutná SMS od kamaráda: „Dnes v noci zemřel František na zástavu srdce.“ Přežil Ilonku o tři měsíce. Asi mu bez ní bylo smutno.

Je nám všem moc smutno, že jsme se během pár měsíců s nimi oběma museli rozloučit a i otrlí chlapi mají v očích slzy, když si na ně vzpomeneme. Bětě jsme to ani neřekli, v jejích 15 letech by to nemusela zvládnout. Až pro nás přijede autobus s jiným řidičem, asi to pochopí sama.

Prostě pořád slyším Frantu: „TO NEPOCHOPÍŠ!“

Zuzana Šťastná