Je tomu rok. Rok a pár měsíců. Jeli jsme v červenci 2000 do Francie pořádně pojezdit. Cestou jsme šoupli Lammer v Rakousku, možná i Enži, už si nevzpomínám, a zamířili přes Itálii do země vodáctví zaslíbené. Spali jsme klasicky v kempu u Noce. Ráno jsme si měli sešplouchnout Nocu a odpoledne pokračovat dál do Frankreichu. Ale Noca, to už je až příliš klasika. Toužili jsme po něčem trochu novém, Nocu až jako druhý sousto pro všechny. V oblasti připadá v úvahu Vermigliana, ale to zas takovej odvaz není, nebo Bianco Noce. Rozhodli jsme se pro Bianco Noce. Chvíle přemlouvání a byla dodatečně doplněna do programu.

Kilometráž jsme neměli, přestože co jsem se díval, tak v nejnovějším vydání DKV už je. V tom, co jsme měli my, nebyla. Silnice vede dost daleko od řeky, ale i tak bylo zřejmé, že je to dost splachovák. Má hodně vody a dost solidní spád. Byli jsme natěšení i nervózní, co nás čeká. Nejvíc jsme se báli, aby to nebylo moc zapadaný stromy. Když už jsme vyjeli dostatečně vysoko, bylo potřeba jen rozhodnout, kdo pojede. Nakonec nás bylo osm. Protože to je na takovou řeku příliš, rozdělili jsme se do dvou skupin po 4 s tím, že první skupina byla o něco silnější. Nevím, co kdo čekal, ale já byl připravenej na docela slušnej nátěr, a rozhodně jsem se nechystal jezdit moc na voči...

Zpočátku to opravdu jen ďábelsky rychle teklo, všechno absolutně přehledný, prostě rozjezdovka - WW II. Po pár stech metrech ale stavíme. Není nic moc vidět, snad jen, že obtížnost určitě stoupne. Kluci vylézají na pravý břeh, já na levý. Z pravého nevidí téměř nic, prohlídka je na mně. Prodírám se ostružiním a kopřivami a už do zatáčky přeci jen vidím. Přibylo několik balvanů. Sleduji peřej tak sto metrů dlouhou, pak velikej vracák nalevo, dál neprohlížím. Klukům ukazuji, o co jde. Obtížnost odhaduji tak na III+, i to jim říkám. Nasedáme a frčíme. Druhá skupina ještě čeká. Tohle už bylo divočejší, dáváme si zatraceně pozor, ale nestačí to... První tři stavíme v pohodě ve vracáku, jen čtvrtý ne... Pomík mizí pod mostíkem do další peřeje, její obtížnost ještě roste. Chvilka váhání, jestli se vydat za ním, ale už jsme vylezli z lodí, máme v rukách chytačky, a navíc je to úsek, který jsme neprohlédli... Nejedem. Jistíme druhou skupinu. Jen co se ohlédnu, vidím plavat Jáchyma. V chvatu a přiznám se i zatraceném překvapení, že nepočkali ani pět minut, ale harcovali hned za námi, házím chytačku absolutně nevhodně. Pouštím ji a vběhnu po pás do vody. Jáchym plave blízko, čapnu ho za ruku a pomáhám mu do vracáku. Loď i pádlo plave do dáli, nikdo už jí nevěnuje pozornost. Problémy má totiž i Marwin. Přestože vracák je dost velký i na obě skupiny, Marwin jej po obtížném eskymování v peřeji téměř míjí a jen rychlá pomoc ostatních mu pomáhá zastavit až úplně těsně před následnou peřejí.

Jdeme prohlížet, spěcháme, máme starost o Pomeranče. Víme jen, že když mizel v zatáčce, byl v lodi s hlavu nahoře. Prohlížíme dalších dvě stě metrů a vytipujeme dostatečně velký vracák. Prohlídneme to ještě kousek za něj pro případ, že nestihneme zastavit, a rychle vyrážíme. Jáchym tu končí, možná to zvažuje i Marwin, když mi říká, že tohle WW II teda není... Není, Marwine, odpovídám mu, a nebude. Netuším, jak to bude pokračovat, ani jak to bude dlouhý. Měl jsem mu spíš říct - zůstaň tu s Jáchymem, ale nechal jsem to na něm. Vyrážíme. Jedeme zase dost opatrně, voda má obrovskou sílu a rychlost. Míjíme padlý strom, dáváme na sebe dost pozor a nakonec stavíme ve vracáku. Zase kus prohlížíme a jedeme. Obtížnost možná ještě roste, hlavně už jsme dost unavení a taky vystresovaní, že nenacházíme Pomíka. Stavíme v dalším vracáku, před ním nás vyšťaví pořádný válec. Raději ho šidím skluzem vpravo, stavíme všichni tři napravo a vysedáme.

"Nezabalíme to?", ptám se kluků. Je vidět, že toho mají taky dost. Kývnou mi na souhlas. Dohodneme se, že já se půjdu podívat kus po proudu. Potřebujeme ale přejet na druhý břeh, jenže tady to evidentně nejde. Najdu solidní vracák, kde to bude na jistotu a skončíme. Oni dva zůstávají. Jsou připravení s házečkama pomoct v případě nehody druhé skupině. Sotva vyrážím, slyším nějaký povyk, mrknu na řeku a s hrůzou sleduji, jak kolem plave Marwin bez lodě, pozadu, odevzdaně, jen unyle mávne rukou ve vzduchu jako by něco odháněl. Nereaguje na nic. Letím po břehu k řece, ale chytačku stejně nemám. Uplavala mi už u toho mostu. Beztak absolutně nestíhám prodrat se mlázím včas. Vzdávám to a uháním podél řeky dál. Snad někde uvízne, vyplaví ho to někam na břeh a podaří se mi ho rozdejchat... V to, že by vylezl sám vůbec nedoufám. Když plaval kolem byl už totálně mimo. Sprintuju co to jde, ale v kopřivách, ostružiní, keřích a hustých stromech to prostě extra rychle nejde. Řeka tu má strašnou rychlost a já ho ztrácím z očí po pár vteřinách. Běžím sotva dvě minuty a vedle mě je brutální kaskáda... Dlouho bych řešil, jestli na kajaku ano, spíš totiž ne... Ale myšlenka, že by to tu měl Marwin proplavat... Zběžně prohlížím, jestli nezahlédnu helmu nebo vestu, prostě něco. Je jen burácející řeka, strom v ní a brutální peřej...

Nezbývá než běžet dál. Na řeku už pohlížím jen tu a tam, pořádně se k ní nedá ani slézt. Dostávám se na louku, přelézám nějaký plot a svištím na silnici, blížím se k mostíku. Přejdu na levý břeh. Řeka už je tu zase klidnější, jen WW II, ale pořád hodně rychle pádí, vracáky tu nejsou vlastně vůbec.

Utíkám po silnici a sháním lidi. Nikde nikdo. Nakonec přeci jen nalézám nějakou Italku. V jazycích se neshodneme, Italsky neumím ani slovo, ostatní jazyky neovládá ona. Trvá to snad pět minut než pochopí, co potřebuji, nebo mi možná jen utíká čas tak rychle? Vytahuje mobila, vysvětluju jí kam má zavolat sanitku, hasiče, policajty... Ona není odtud, nezná čísla... horror. Kráčejí k nám nějací důchodci. Mažu k nim. S těmi se ale nedá domluvit vůbec, navíc nemají telefony. V dálce je auto, a tak peláším k němu. Okamžitě staví. Situaci chápe trochu rychleji. Dává mi telefon, volám na policii. Bude to snad rychlejší, ať oni obvolají všechno ostatní. Na policii neumí nikdo anglicky. Nakonec ten člověk alespoň chápe, že někoho takového bude muset sehnat. Po pár minutách čekání přijíždí záchranáři. Tak asi ta holka nakonec přeci jen vyrozuměla, co potřebujeme. Záchranář umí anglicky celkem obstojně. Rychle se domlouváme už s Bjéťou, který vyběhl po nehodě hned taky, mu vysvětlujeme, že nám chybí dva lidi. Strašnej pocit, čas letí, ani jeden nedáváme Marwinovi šanci tohle přežít. Možná trochu rouhačsky chceme, aby přežil aspoň jeden... Záchranáři volají posily, přilétá i vrtulník, pak další... Navádíme je, kde hledat. Zmatek do toho vnáší ještě malý Herštidlo, který má strach o bráchu. Prej se to snažili přejet hned u toho našeho vracáku, ale Heršťu to spláchlo a narvalo pod strom. To už je na nás moc. Vysvětluju to tomu Italovi, že teď už sháníme lidi tři. Naštěstí po chvíli je jasný, že Heršťa se zachránil sám, když nelidskou silou sám sebe dostal zpod stromu v šíleným proudu. Na chvíli úleva...

Pak mi záchranáři oznamují, že jednoho našli živého. Vezou mě k němu. To bude Jáchym, říkám si otráveně, ale jedu. Naštěstí je to Pomeranč. Nestihl totiž zastavit a byl v takovém stresu, že nás ani neviděl. Dokonce si nepamatuje ani žádný most, tak když konečně mohl a zvládl zastavil, tak nevěděl, co dál. Myslel, že jsme před ním... Pak připlavala Jáchymova loď, která je stejně barevná jak moje. Propadl absolutní panice a nechápavosti chytačku a čekal, kdy poplave tělo. Nic. Čekal několik dalších minut, a když usoudil, že jsme to vzdali. Doufal, že "mě" někdo vylovil. Vytáhl tedy loď na břeh a vyplahočil se s ní až k silnici, kde okamžitě někoho stopl. Nechal se zavést k busu a tam ztropil poplach.

Už zůstávám u busu, nahoře nejsem nic platný, zůstal tam jen Honza. Spolu s hasiči pak prolézá všechny kapsy a stromy v řece. Už vlastně hledají jen tělo. Helikoptéry krouží nad řekou a vyhlíží cokoliv... Když už máme Pomeranče, začínám znovu doufat v úplný zázrak. Marně... Marwina našli až když spadla voda pouštěná z elektrárny. Zkoušeli, co se dalo, ale voda byla ledová a nepomohly ani šoky, nic. Byl pod vodou asi dvě hodiny. Uvízl kus pod místem, kde jsem ho viděl naposled. Voda ho šoupla do šuplíku pod kombinaci balvanu a stromu. Zachytil se ve větvích pod vodou...

Kluci mi pak říkali, co se stalo. Měli jsme hodně času všechno probrat... Marwin jel ve druhý skupině poslední, po odpadnutí Jáchyma byli jen 3. Už kus nad osudným místem prý dost natvrdo a na poněkolikáté zvedal. Dost si sedřel ruce. Zastavili ve vracáku, dokonce prý se na to chtěl i vykašlat... Nakonec podlehl dojmu, že už to snad bude brzy končit a bude klídek. V následující peřeji vyplaval. Podle ošklivý rány v obličeji se asi hodně uhodil a následoval šok... První mu hodil lano Heršťa. Dost minul. Házel ho hned, jak vylézal z lodě, ale zkusil to i on. Další dvě chytačky mu hodili Bjéťa s Honzou Marešem. Obě mu spadly přímo na hlavu, doslova. Na chvíli se zastavil, snad se lana chvíli držel, ale asi se do něj spíš zapletl. Pak si ho proud vzal znovu a odnesl...

Kde se stala chyba? Vyčítali nám, že jsme to "nejeli expedičně". Nesouhlasím, můžu mluvit jen za první skupinu, ale co jsme dopředu ze břehu neprohlídli, tak jsme nejeli. Další "rady" byly, že měl pro něj někdo skočit... Ale to vyžaduje delší přípravu, někdo musí být navázaný na laně a další dva ho musí jistit. Musí k tomu být příhodný místo... Místo toho jsme jistili jen klasicky, každý s chytačkou na břehu. Žádný skákání nepřicházelo v úvahu, nedalo se stihnout, a nikdo by si to nelajsnul. Tak přecenění? To ano, a nejen u těch, co zaplavali... Ale co já sám vnímám jako největší chybu je, že nikdo z nás, co jsme jeli bez problémů, ty ostatní, kteří byli ve stresu nebo na to prostě evidentně neměli, nevyhodil. Teprve tady jsem pochopil, že na vodě nemá člověk za ostatní zodpovědnost jen v záchraně, ale i v tom prostě je vyrazit, když nemají dostatek sebereflexe a pokračují v terénu, kde nemají co dělat.

Rosťák