I když se většinou uvádí, že Úhlava je v horním a středním úseku splavná pouze na jaře, nebo při vypouštění Nýrské přehrady, což je v podstatě pravda, dá se za určitých podmínek splouvat částečně i v létě. V úseku od Klatov do Štěnovic je řeka rozhodně zajímavá a stojí za splutí. V tomto článku si popíšeme pěkný jednodenní výlet z Klatov na hrad Švihov.

Ideálním místem, kde začít tuto plavbu, je jez u klatovského bazénu a koupaliště na na ř. km 64,4. Tedy samozřejmě pod ním, kam se dostanete z druhého kruhového objezdu za bazénem. Jez je 2 m vysoký, stavidlový a tedy nesjízdný. Na neplaceném parkovišti u koupaliště si pak můžete nechat auto a na levý břeh přeběhnout po lávce, která je součástí tělesa jezu. Uprostřed řeky na nás vyplazuje jazyk písčité dno, které musíme objet až při samém břehu. Chvíli nato se z pravé strany vrací náhon a my podjíždíme most, po kterém jsme dvakrát přejížděli při dovozu lodí a následném přemístění auta na parkoviště k bazénu.

Ihned za mostem řeka opouští zástavbu a nás příjemně zastínily stromy na obou březích. Koryto se mezi poli a loukami tak kroutí a meandruje, že na soutok s „Drňákem“ to byly velmi dlouhé tři kilometry. Drnový potok, který protéká středem Klatov, se k nám připojil zprava a na stejné straně doprovází Úhlavu v tomto úseku i výše položená silnice. Ještě pár zákrutů kolem lomu ve Svrčovci a už jsme u prvního jezu. Rovně při silnici pokračuje náhon, my ale musíme vlevo přes jez. Na plastovkách si můžeme dovolit sklouznout se po kluzké spádové desce nízkého jezu a mezi většími kameny pod jezem odpíchnout lodě k další plavbě. Na krátkou chvíli zmizí ze břehů stromy, když projíždíme obcí Svrčovce. Po chvíli se zprava opět do řeky vrací voda ukradená elektrárnou a za dalších 150 m jsme u jezu Dolany na ř. km 58,3. Je to spíš taková hromada kamení se zeleným ostrovem uprostřed. Při nízké vodě ale proud nebyl velký, a tak jsme opatrně přetáhli mezi kameny.

Sedáme znovu do lodí a pokračujeme stále stinnou alejí po hladině úzké říčky. Náhon se vrací tentokrát zleva a my se blížíme k jezu pod zříceninou hradu Komošín. Nízký jez jsme úspěšně sjeli pod dozorem obyvatel domků na pravém břehu. Za větší vody by se dal ale v pohodě přenést vlevo po louce. Opouštíme známky civilizace a mizíme v dalších meandrech poklidného toku. Ten, po podjetí mostu u obce Dolany, trošku posílí zleva říčka Poleňka a my pokračujeme ve své klidné relaxační plavbě. Počasí je nádherné, voda pomalu plyne a …každý už musí tušit, že se určitě něco semele, ta pohoda nemůže vydržet věčně!

A tak stojíme na klidné hladině jezu Malechov a díváme se na suché koryto řeky pod jezem, kam až oko dohlédne. Členové výpravy, kteří jsou současně i rybáři, litují ryby v suchém korytu a nevybíravě nadávají na majitele elektrárny, který nenechává předepsaný průtok přes jez.

„Vezmem to náhonem a nějak to přeneseme,“ uklidňuji situaci a sám nevěřím, že to bude tak jednoduché.

Po 200 m přijíždíme k mlýnu a vystupujeme na udržovanější levý břeh. Tam nás čeká „milé“ přivítání místního usedlíka, který nás se slovy o soukromém pozemku zahání zpět do lodí a ke složitějšímu výstupu na pravý břeh. Nevidíme žádnou cestu, kudy bychom se mohli dostat za mlýn. Výprava zpět k řece a pohled do suchého, rovného koryta také nenabízí řešení. A najednou je tu, právě potřebný, zázrak. Za plotem zahrady se objevuje majitel.

„Musíte zpátky do náhonu, nová řeka je suchá tak tři kilometry,“ pronáší a k našemu údivu otevírá branku zahrady. S udiveným děkováním pronášíme lodě přes zahradu, a aby byla situace završena, zavadíme lodí o shnilý sloupek branky, který se kácí i s plotem k zemi. Vše ale uvádíme do téměř původního stavu a přes nízký „protibobří“ plůtek usazujeme lodě na hladinu náhonu, který je dále původním korytem Úhlavy. Loučíme se se zachráncem a s radostí zalézáme na dno lodi, abychom podjeli nízkou lávku. Už bez sklánění podjíždíme silniční most a vzdalujeme se vlevo od „nové“ Úhlavy. Koryto je neudržované, ale dobře průjezdné. Na březích si všímáme, že plot proti bobrům měl své opodstatnění. Podél silnice na levém břehu dojíždíme k malé vodní elektrárně. Zde vystupujeme, přetáhneme po kamenech na pravé straně a směřujeme zpět k hlavnímu korytu.

Jakmile tam vplujeme, hned se nám zasteskne po staré řece. Úhlava je zde již rovným, regulovaným tokem bez většího kouzla či překvapení. Jediným zpestřením je stupeň pod zříceninou Kokšín, a pak dál pomalým obloukem až k velkému jezu ve Švihově na ř. km 50,1.

Po nezbytné prohlídce jezu a okolí z vysoké lávky nad ním nás čekalo přistání na levém břehu a přenesení lodí za stavidlo kanálu, směřujícího k vodnímu hradu. Lepší je zastavit na levé straně stavidla a hned za ním se nalodit. Stojatou vodou kanálu pokračujeme k dalšímu stavidlu, které opět přenášíme zleva. Břehy jsou zde bahnité a dost špatně se vystupuje i nastupuje.

To už jsme ale v hradním příkopu a pohled na náš cíl „Vodní hrad Švihov“ je nám odměnou za předcházející námahu. Na rozšířeném příkopu u vstupu do hradu děláme pro zábavu turistům „mazácké kolečko“ a tváříme se, že se budeme snažit proplout maličkou propustí. Tomu už ale věří jen nejmenší děti a my se spokojeným úsměvem vysedáme z lodí. Včetně tří zastávek nám poklidná plavba trvala pět hodin, v tahu by se to ale dalo zvládnout možná i za tři a půl.

Důležitou tečkou za zajímavou plavbou je občerstvení v hospůdce na švihovském náměstí, které je coby kamenem dohodil od hradu. Tam máme také zaparkované své druhé vozidlo, na které jsme již naložili lodě. Už teď se těšíme na další část téhle nenápadné, ale krásné řeky.

Míra Forstl