Je začátek února a po oteplení, dešti a tání sněhu zase teče snad úplně všechno. Už od středy jsme plánovali, kam by se dalo jet o víkendu. A jak tak přemýšlím o možnostech něčeho blízkého a zajímavého, napadá mě Libochovka, jejíž ústí do Loučky jsme zhlídli už při podzimním splutí Bobrůvky/ Loučky. Můj návrh kamarádi okamžitě schvalují. Tvoří se team ve složení Dan (Safari), Vašek (Pálava), Ivis (Pálava) a já (Packraft Robfin M). Všichni se těší na pohodu na pěkné říčce…

Ráno sraz v Předkláteří u Loučky, poté přejezd do údolíčka pod Žďárcem, kde se dá parkovat u kostela. Nafukujeme lodě a startujeme od mostu, vody je dost. Začíná sněžit. Přenášíme lávku a jsme u prvního jezu. Voda teče do slepého náhonu vpravo a zleva peřejkou zpátky do koryta, níže jsou 2 padlé stromy. Dan nadšeně sjíždí peřejku, Pálavisti přenáší a já se dneska jako první cvakám v peřejce, do níž jsem blbě najel. Loď se zastavuje pod druhým kmenem, stejně bych ho musel přenášet.

Vyrážíme pěknými peřejkami a všichni jsou opravdu nadšení, ani pár přenášení kmenů nám nemůže zkazit náladu. Blížíme se k Sochorské skále, která je důvěrně známá všem lezcům z okolí Brna. Přijíždíme k nějaké samotě (snad bývalá kachní farma zmiňovaná v kilometráži).

Vidím, že Vašek zvedá drát ohradníku, aby Dan mohl podjet. Přede mnou je ale ještě jeden drát, který se mi zdá dost vysoko. Nebyl. Zapomněl jsem, že mám na helmě kameru, za kterou jsem se chytil a na drátu visel jak pouťová opice na gumě. Ne však dlouho, kamerka praská a já se cvakám. Podcházím už pěšky druhý drát a vidím kameru v blízké peřejce. Chytím ji později. Celé to divadlo vytřeštěně sledují obyvatelé samoty shromáždivší se na dvoře. Nasedám, ale kamerku jsem až do Svratky už nikde neviděl. Zvesela pokračuji dál, přeci si nenechám zkazit tak pěkný den nějakou kamerou…

U třetího drátu níže se cvaká Dan s tím, že neměl zastavovat. Překonává 4. poslední drát. Pálavisti hrdinně dráty podjíždí, já přenáším po zasněženém břehu a prolézám několika dalšími ohradníky. Sakra za mlada, když jsme lezli na Sochorské skále, tak tady žádný ohrady nebyly. Potok opět pěkně uhání peřejkami.

Dojíždíme k hospodě U Trempů, když tu vidím před sebou Dana zase ve vodě, jak ukazuje pádlo bez listu. Pálavisti pokračují a já zastavuji až pod hospodou ve vracáku, kde mě udiveně sledují turisti z Tišnova. Vysvětluji, že kamarádovi prasklo pádlo. Dan už sedí v lodi a pádluje jedním listem, přičemž to komentuje slovy, že se určitě ještě několikrát cvakne. V tom měl bohužel pravdu.

Tišnovští turisti oceňují naše humorné historky z plavby dobrou slivovicí a my vyrážíme do dvojkových peřejí. Nutno dodat, že Danovi to jde nadmíru dobře. Na packraftu bych to asi nedokázal vůbec. Přijíždíme pod osadu Řikonín, říčka začíná meandrovat a stromů v řečišti přibývá. Něco se dá podjet, přejet a přenášení je taky dost. Aspoň jsme se trochu zahřáli.

Při jednom z přistávání před padlým kmenem se cvaká taky Vašek. Naštěstí je mokrý jen do půl pasu, což ovšem bez neoprenu není žádná výhra. Ohledně této události existují 2 verze. Jedna Vaškova, kde mu Ivis zavazel při přistávání a jedna Ivisova, kdy Vašek nepochopitelně padá do vody.

Konečně končí zapadaný úsek kolem osady Chytálky a my si užíváme pěkných peřejí kontinuálně až do Dolních Louček, kam dojíždím s Ivisem o dost později než Dan s Vaškem. Čekal jsem totiž na Ivisa, který chtěl přenést loď přes kmen, ale ta se mu pod ním zaklínila.

Kluci v Loučkách se při čekání chtěli trochu zahřát a dostali nápad, že se proběhnou. Tento nápad nebyl z nejšťastnějších, jak se ukázalo vzápětí. Danovi, jak byl zmrzlý, tak po 50 m běhu praskla Achilova šlacha. Po příjezdu vidíme Dana už jen skákajícího po jedné noze.

Celé to sledovala jedna hodná paní z okna, která později vyšla a nabídla nám, že Dan může „jít“ k nim domů. Mezitím jsme s Danem doskákali k asi 50 m ke garážovému přístřešku, pod nímž by se mohl v tom silném sněžení v klidu převlíknout z hydra a počkat na sanitku.

Hodná paní přijíždí k našemu přístřešku autem s tím, že Dana odveze. Vystupuje a vtom se auto bez řidičky nekontrolovaně rozjíždí do hlavní silnice a má to namířeno do předzahrádky domu naproti. Dan upozorňuje paní na vzniklý stav a paní naštěstí dobíhá auto a zastavuje. Automatická převodovka je sviňa.

Takže Dana máme v suchu u paní, která se už domlouvá telefonicky na příjezdu sanitky a my můžeme pokračovat v plavbě k autům. Později se dovídáme, že sanitka nepřijela a paní sama odvezla Dana do Brna do úrazové nemocnice (za což jí patří velký dík), kde ještě ten večer podstoupil operaci.

Libochovka dále ústí do Loučky jezem, který s Vaškem jedeme. Loučka při ca. 11 kubících docela překvapuje svou dravostí a velikostí vln. Poctivá WW 2. Zastavujeme až před jezem u kamenolomu, který jsme vždycky za menší vody jeli zprava. Dneska to ale vypadá podstatně hůř a vývar už dost zesílil. Po přenesení jezu se Loučka ještě jednou rozdivočí do dvojkových peřejí, aby pak v Předklášteří předala pokojně svou vodu Svratce.

Celková bilance: Libochovka WW 1 – 2, 14 km, Loučka WW1 - WW 2+, 5 km, mínus jedna kamera, jedno pádlo, jedna Achillova šlacha, jedny zmrzlý nohy a jedno málem nabouraný auto. Ale jinak to bylo celkem fajn. A přesto, že to dopadlo takto, Dan se jistě těší, až mu sundají ortézu a zase vyrazíme za dalším dobrodružstvím. Říkal něco o květnu…

Jura