Před pár dny jsme byli zase na Otvírání Doubravy. Jako každoročně jsem chvíli stál a koukal na to hemžení u „Martina“. Zase jako každoročně před tím, a zřejmě i v budoucnu, se na tom magickém kamenu, o kterém by nikdo nevěděl, kdyby se o něm nemluvilo, převrhávala loď za lodí, hasiči pod zatáčkou si krásně zatrénovali a tak jen počasí nevycházelo těmto aktivitám vstříct. Překvapuje mne, že se to za ta leta nenaučili lidé jezdit a stále dělají tytéž chyby a končí tak každoročně stejně. Jsem toho názoru, že se to většina z nich naučit mohla, kdyby chtěla. Nevěřím, že každý rok jsou to noví klienti půjčoven a cestovek, kterých tam je požehnaně. A pokud jsou to ti samí, pak to nevystavuje nejlepší vysvědčení těm, co vybavení půjčují, případně klienty vezou údolím.

Se zájmem občas sleduji diskuse nad utonulými, jejich vybavením, zkušeností, odkud a proč byli, proč tam jeli, zda tam měli jet, protože na WW V přece raft nepatří, ale vždyt to nebylo zas tak těžké, no vždyť měli malé plovačky a helmy vůbec né......diskuse, které většinou nic moc nikam nevedou. My lidé už jsme takoví, že umíme spoustu poznámek, připomínek, glos, ale ne každý si z toho něco umí vzít. Možná by stálo za to někde ventilovat vodácké informace na rozšířenějším médiu než jsou vodácké weby. Je ovšem otázka, zda by tato média měla o to zájem. Mohla by, dalo-li by se tam trochu strachu, více krve a hodně adrenalinu. Zřejmě barva šedo-červeno-hnědá by pak získala dostatek laických čtenářů a možná by si jedno či více procent vzalo nějaké ponaučení z dobře napsaného článku.

Dříve se jezdily také těžké terény (vzhledem k vybavení) včetně toho WW V, občas měl někdo neopren, ale byla to výjimka, helmy byly hokejové, plovací vesty polystyrenové, případně doma ušité. Přesto počet utonulých byl minimální. Tím neoslavuji doby dávno minulé, ale troufám si tvrdit, že to zas tak nebude ani tak v té obtížnosti, ani zas tak stoprocentně v tom vybavení. Jsem toho názoru, že to bylo, je a bude o znalostech, dovednostech a umu. To platí nejen o vodě, ale i o horách, vzduchu a podzemí...Když neumím uvázat osmu na lano a slanit, tak se nebudu spouštet ze skály na svázaných ručnících (i když jsem to viděl v televizi a zapomněl, že to byla pohádka). Prostě jít na to s rozumem.

Obtížnost

Mnoho bylo napsáno o tomto problému, může se mnoho lidí názorově rozcházet, skutečnost je někde mezi tím. Já osobně jsem toho názoru, spolu s Franzem Bettingerem, že obtížnost řek se nezměnila. Respektive mohla se změnit jen povodní nebo úpravami koryta. Povodně dovedou úsek řeky udělat pro vodáky lehčím, ale i obtížnějším. Voda změnila několikrát koryto Jizery u tzv. Ostrova hrůzy, někdy byl lehčí průjezd vlevo, někdy vpravo, ale obecně se stala řeka v tomto místě mírně obtížnější, protože jednodušší průjezd a nájezd trochu upravili navalené kameny a tak vznikl relativně obtížnější nájezd do pravého „rukávu“ a obtížnější válec na konci levého. Naopak si myslím, že Sanu v úseku „Ostrého rohu“ a Piansu udělala povodeň jednodušší, protože je přehlednější.

Je pravda, že někdy v osmdesátých letech došlo ke změnám alpské stupnice, u nás již tehdy obecně užívané, stupnice pro vyjádření či popis obtížnosti vodního toku či jeho úseku. Byly zrušeny stupně ZW A, B a C a bylo upraveno hodnocení stupňů WW I až VI něžně níže, respektive popis překážek a působení vody a stav koryta byl v hodnocení překážek upraven „směrem dolů“, dalo by se říci.

Někde to bylo ku prospěchu věci, někde možná ne. Je otázkou, zda pro vodáky běžně splouvající WW I-II přesun na ZW uspokojil. Obávám se, že nikoliv a stále stejně toužili po překonávání stejných obtížností, které ovšem najednou vzhledem k jejich umu byly nad jejich síly. Vodu WW II mohu sjet i dnes na otevřené kanoi, ale musím již leccos umět. Ale totéž v podstatě platí i o nafukovací kanoi a o raftu. Nelze konstatovat, že nafukovací plavidlo posunuje výkonnost o stupeň až dva výše. Proto je otázkou zda je trend v pořádku. Z bezpečnostního hlediska, protože ono hledisko neposuzuje nebezpečnost terénu – jen jeho, v mnoha směrech subjektivní posouzení obtížnosti. Prostě se vžila obecná představa, že na otevřenky je ZW až WW II, na nafukovací kanoe a rafty pak WW III až IV, výjimečně WW V a výše mohou jen extrémní kajakáři. Povšimněme si jednotlivých aspektů stupnice obtížnosti:

(je to jednoduchý překlad z němčiny momentálně uváděné na wikipedii)

Jak je vidět, tak to občas mají popisovatelé obtížné. Jsem toho názoru, že pokud se vyskytne jeden aspekt z daného stupně obtížnosti, pak to do tohoto stupně obtížnosti patří. K nedávno vedené diskusi si pak dovolím tvrdit, že Riegrovka je za optimální vody III-IV (ta V je tam opravdu pro velkou vodu. Svého času někdo se snažil dávat Čerťáky do obtížnosti III-IV, což je velice diskutabilní. A v zásadě nic nevystihuje nebezpečnost (to nesouvisí s obtížností) – voda ZW (bývalá ZW C - tedy voda rychle proudící nepřehledným meandrujícím korytem se spádem kolem 5 promile) je nebezpečná pro kohokoliv, bude-li nadbytek břehového porostu – protože jsou tam hůře znatelné průjezdy – což odpovídá i WW IV. Samozřejmě blbost, ale snažím se vyjádřit tu míru nebezpečí, kterou nikdo většinou nebere na zřetel. Co je obtížnější – Riegrovka – Kamenice z Haratic – Vydra z Modravy nebo horní úsek Lipna? Všechno je v podstatě z hlediska stupnice v podobné obtížnosti. Zkuste si to seřadit každý, a pak to můžeme porovnat – docela by mne zajímal výsledek.

Dost mne překvapil názor jednoho z diskutujících o Riegrovce, že to šel nedávno a že to je tak dvojka, možná někde trojka... Pozor, výškový koeficient dělá vodu lehčí a řeku méně vodnatou! Jednou mi Karel Třešňák vyprávěl, jak po mistrovství v Kanadě koukal s místními kamarády na řeku Thompson do soutěsky (asi z 200 m) a viděl jen velké vlny. Ptali se ho zda to sjede... odvětil, že to asi není problém, a jestli už to někdo jel. Řekli mu, že ano, ale za menší vody. Když pak do toho vjel, první vlnu přejel, na druhé měl co dělat, aby vyjel nahoru a třetí již nevyjel, couvl, zvrhnul, zvednul a začal šíleně pádlovat. Musel vyjel další vlnu, protože věděl, že když ji nevyjede, tak to může zabalit.... taky to byla tak trojka....

Vybavení

Dnes vládneme neopreny, suchými obleky, helmami, plovacími vestami, ale upřímně řečeno, kdo kdo si umí plovačku dobře správně a bezpečně upnout na tělo, vybrat si správný typ plovačky, aby mu seděla na těle, nepověsil se za její udělátka na první větev nízko nad vodou, aby mu nebránila v dýchání při pádlování, aby mu nevyjela nad hlavu, když spadne do vody a plave s rukama za hlavou... kdo si správně zapne helmu, aby se mu nesesunula k zátylku...kdo trénuje plavání v tekoucí vodě, nebo alespoň o tom něco ví, jak v ní plavat, kdo se alespoň trochu otužuje, když chce jezdit na jaře na vodu.... stačí si malinko vzít vlastní svědomí do hrsti. Vybavení není samospasitelné, pokud jej neumím správně používat. Ani na vodě WW II mne nemusí zachránit špičkové vybavení, když je velká voda, když je pošmourno a včera jsem se blbě vyspal, když kamarád, co včera jel první, dneska nemůže... prostě těch aspektů změny míry nebezpečí je víc.

Co s tím?

Zbývá jen ta trpělivost, vysvětlovat, psát, povídat, těžko se to změní rázem. Prostě vodáci a lidé obecně již jsou takoví, že budou chtít to nejlepší a nejvýš, tak prostě špičkové vybavení, nafukovací loď a WW alespoň III. Bez znalostí, bez bolesti, bez mozku.......

Vojta Jančar