Začátkem září zahýbala českým internetem zpráva, která vykřičela napříč kontinenty poselství, že lidé z České republiky jsou vlastně celkem fajn. My jsme byli u jejího zrodu a vše začalo jako nepatrná zmínka na Facebooku. Pokud ještě někdo z čtenářů neví o co jde, těšte se. Čeká vás upřímný a úsměvný příběh s detektivní zápletkou, který tak nějak pohladí po duši.

Začátkem srpna jsme pořádali pod Domečkem Vlašim se skupinou Zajda tour vodácký tábor. Protože jistíme každý jez, který naši svěřenci jedou, vlezl jsem jako tolikrát pod hranu jezu, abych případně pomohl posádce převrácené lodi. Koukl jsem se pod nohy a na říčním dně ležel starý foťák. Okamžitě jsem ho hodil po Jindrovi s výkřikem, ať mě vyfotí a bavil se tím, jak zděšeně loví foťák z řeky. Nakonec skončil u Sígra a ten si ho vzal náležitě do parády. Promazal ho lihem a podařilo se mu vydolovat SD kartu. Jaké bylo překvapení, když byla nepoškozená a plná fotek. Srpen se zatím přehoupl do začátku září a první kapitola neuvěřitelného příběhu se právě dopsala.

„Kamaráde, ty fotky jsou starý 5 let!“ huláká Sígr a lifruje mi do ruky kartu.
„Ten foťák ležel pod jezem dlouhých 5 let.“
Mám pocit, že mu oči vylezou z důlků.
„Patří nějaký holce, má tam fotky z Anglie, z Prahy a pak tu poslední, jak sjížděli Vltavu. Dáme to na Facebook, třeba se ji podaří najít.“

Ještě ten večer vyberu pět fotek, nasdílím na svůj profil krátkou zmínku o nalezeném foťáku a o touze nalézt majitelku, které určitě dávno ztracené vzpomínky udělají radost, a valím do pelechu. Pozná ji někdo? Ranní budík mě tahá nevyspalého z postele, mžourám do Facebooku, srkám kávu a nestačím se divit. Pátrací akce se rozlétla po všech koutech republiky, přes noc ji nasdílelo několik stovek lidí. Uplyne pár dní a ze stovek jsou tisíce. Začínají se o nás zajímat média, TV Nova, MF Dnes, Reflex, Blesk, rádio Kiss… ale dívku se stále nedaří najít. Procházíme po několikáté všech 508 fotografií a snažíme se najít nějaká vodítka. Víme, že fotografie začínají v Anglii, poté ona dívka se svou kamarádkou cestují přes Belgii, Nizozemí, Německo, Polsko až do České republiky. Tak nějak si pohráváme s myšlenkou, že to nejspíš nebude Češka, a tudíž budeme muset přepsat zprávu do angličtiny a vyslat ji směrem k Britským ostrovům. Sdílení příspěvku atakuje hranici 20 000! Mezitím si však všímáme jedné pozoruhodné věci. Obě dívky si fotí hotely, ve kterých jsou ubytované. Podaří se nám poznat hotel v Praze, okamžitě vysíláme Sígra s Hankou, aby za každou cenu získali jména ubytovaných holek z noci 11. června 2010.

Po dlouhém přemlouvání personálu se to nakonec daří, i když ne tak úplně. Mají 3 jména z registračních formulářů a ke dvěma i mailové adresy, ale registrovat se lze i jinou cestou, o které záznamy nemají. I přesto se dá říct, že jsme blízko. Nejpravděpodobnější se nám zdá Kanaďanka Julie, jelikož na její jméno byl ten den rezervován pokoj pro dvě dívky. Okamžitě odesíláme mail a následuje několik dlouhých hodin nervozity a čekání na odpověď.

Zatím mi přichází mail od jisté Daniely, že první fotka není z Anglie, ale z Austrálie. Je si tím naprosto jistá, neboť tam má syna a pravidelně za ním cestuje. Mají jiné vypínače na světla a jsou umístěné netradičně do futer dveří. To je specifické právě pro Austrálii. Bohužel ani jedno hotelové jméno není od protinožců. Dělím se o tuto zprávu s kamarádem Indim a právě jeho zájem vidět fotky nás přivede k zásadní stopě.

„Proč si ty holky fotily několikrát popsanou zeď?“ ptám se ho, když snad po padesáté procházíme složku z utopeného přístroje. Lovíme informace a ty nás dovedou k tomu, že se jedná o slavnou zeď nahrávacího studia Abbey road v Londýně.
„Bude tam jejich jméno,“ suše odpoví, zakousne brambůrek a zapije ho vínem.
Zoomujeme a hledáme ve změti různých nápisů, vzkazů a snad i jmen. Tep atakuje nejvyšší možné limity. Hned první nalezené jméno vkládáme do facebooku: Chloe Hutson. Vyskakuje její profil. Je to ona! Profil nemá veřejný, ale získáváme z něj jednu překvapivou informaci. Žije v Perthu v Austrálii. Mrazí z toho v zádech, naše tajemná dívka je z druhé strany světa.

Zatím co dávám chladit šampus, Hanka jí posílá zprávu. Ještě asi dvě hodiny sedíme a přemýšlíme, jak naložit s citlivými informacemi. Všichni lidé, co tento příběh sdílejí, by si happy end určitě zasloužili. Čekáme na rozhodnutí Chloe. Ta nás kontaktuje až druhý den. Souhlasí se zveřejněním jejího jména a města, kde bydlí. Je neskutečně nadšená, strhává lavinu neuvěřitelných příspěvků na své facebookové zdi o tom, jak jsou cizinci z daleké České republiky milí lidé. Zamačkávám slzu a dávám na internet informace, že jsme dívku našli. Počet sdílení právě překonává hranici 25 000.

Páteční ráno odesíláme do Perthu balíček s foťákem, kartou, Plzničkou, Kozlíkem, Karlovarskými sušenkami a podepsaným trikem Zajda tour. Tak snad se holce australský bude líbit. Poděkování patří všem lidem, co pomáhali hledat. Pokud tedy utopíte někde foťák, nezoufejte, třeba se k vám opět vrátí, i když mu to chvilku potrvá.

P.S. Několik článků vyšlo i v australském tisku, dokonce byl i rozhovor s Chloe v televizi. Ale to už je jiný příběh…