aneb voda dvoustupňová, večer Tříkrálový, akce čtyřlednová, posádka pětičlenná.....
Reklama
Před Vánocemi jsme si mohli užít pár dní bruslení, o Vánocích pár dní běžky, po Vánocích pár dní pěšky a po Novém roce se pro změnu začala plnit koryta řek. S vědomím toho, že dneska voda je a zítra zase být nemusí, jsem v pátek 3.1. narychlo obvolal lidi na akci, která je ve zkratce popsána už v titulku tohoto článku.
V sobotu 4.1. 2003 jsme se sešli ve vytrvalém dešti u klubovny v sestavě: Martin Papež, Roman Omes, Helča, Bobík a Bobřa. Posoudili jsme vodní stav jako velice optimální. Vody bylo opravdu dost a dost, měla celé dva Celsiovy stupně a vzduch dokonce pět, takže celkem teploučko. Už jsme věděli "kudy", jen jsme se chvíli dohadovali "na čem". Nakonec Roman žertem navrhl pramici a my si řekli: "A proč ne!? ". Za tu chvíli, než jsme se nachystali a odrazili, se na mostě u klubovny shromáždila slušná skupinka zvědavců. Zřejmě ještě nikdy neviděli někoho jet na vodu čtvrtého ledna, ale ochotně nám pro všechny případy zhotovili skupinové foto. Pramice se stejně jako my už asi taky hodně těšila, protože si ze silnice k vodě dojela po zbytcích sněhu docela sama, ale u vody poslušně počkala. A že to na vodě opravdu "umí" jsme se přesvědčili po pár záběrech. Jela skvěle, byla rychlá a přitom se s ní výborně zatáčelo i v ostrých meandrech, třeba pod Stalingradem nad lávkou. Dokonce na nás ani moc necákalo, i když jsme jeli bez vlnolamu. Jenom kormidelník Martin si stěžoval, že sedí v mokru, ale za to si asi mohl sám.....
První mezipřistání proběhlo nad jezem u čističky. Trošku (dost) jsme se dohadovali, jestli to sjedeme. Nakonec nás Helča, protože je ženská a navíc přeci jen trošku rozumnější než my, přesvědčila, že bude lepší pramici rozmlátit až někde dál, až se víc svezeme. Také jsme při dalším přetahování ocenili pramičku jako opravdu zodpovědného obojživelníka. Stačilo se zapřáhnout do koňadry a za zpěvu burlacké písně "ej uchňem" se jelo po sněhu či trávě jako po másle. Pod čističkou nás vrbičky párkrát pěkně promasírovaly. Řeka je tu úzká a hodně zarostlá. Další dva jezy, v Hamrech pod silnicí a pod kulturákem se už daly sjet úplně v pohodě. Pak už začala nejkrásnější část plavby, přes Hamry a pod Rozštípkou, je tu spousta prahů, kamenů a peřejí. Už jsem to tady jel na gumáku, na kánoi, ale na pramici to bylo asi fakt nejhezčí. Nejkritičtější moment cesty nastal, když jsme nedokázali včas přistát nad elektrárnou a v momentě, kdy jsme byli napůl v náhoně a napůl na jezu se loď zalila až po okraj vodou. Ani nevím jak, ale podařilo se nám bleskově vyskákat na břeh i s lodí.
No a pak už jsme v pohodě veliké a za zpěvu písní všelijakých dopluli až do obce Sázava, kde jsme opět za veliké pozornosti domorodého obyvatelstva přistáli. Já s Bobíkem jsme ještě pro jejich obveselení skočili z mostu do řeky a chvíli se nechali unášet proudem, ale opravdu jen chvíli, protože ta voda byla tak dva centimetry ledová /pánové vědí o čem mluvím/. Rozhodli jsme se skončit. Ne, že by nám došly síly, to ne, ale došly nám různé teplé i studené, ale přesto hřející nápoje a k další civilizaci to bylo ještě nějakých osm kilometrů. To bychom asi za světla nestihli a noční jízdu jsme si chtěli ušetřit na jindy. Hodný pan Linhart ze Sázavy nás neustále zval na čaj, a když jsme nechtěli, tak nám alespoň vypravoval příhodu, jak mu takhle v zimě uteklo prase do řeky a nechtělo ven. Asi to bylo prase vodák nebo že by vodák jako prase? Hodný, náhodně kolemjedoucí Helčin kamarád Petr Jaroš z Kopanin odvezl část naší výpravy do Žďáru a hodná Papežová Jana pro zbytek přijela zase pro změnu ze Žďáru.
No a co ten večer Tříkrálový v titulku? Ještě na Tři krále se mi tohle všechno honilo hlavou, protože to byl opravdu silný vodácký zážitek.
Bobřa