„Tak co letos, pojedeme?“ ptá se během listopadu Roman, který si vloni na Litavce odbyl svůj vodácký křest. Jasný, 23. prosince je den D. Jenže ráno volá manželka jednoho účastníka, že on s námi rozhodně nepojede, že musí být doma, pomáhat a hlídat atd. Pod heslem: “Já jsem doma šéf,“ to dopadlo, jak muselo. Jelo nás sedm statečných. I to je hezký počet, když uvážím, že vloni jsme jeli dva. Chápu, že manželky nejsou úplně nadšené, když v předvánočním dni vyrazí muži pryč, ale dvě hodinky, myslím, není dlouhá doba.

Vloni jsme jeli Litavku, kterou jsem chtěl letos zopakovat, jenže stav vody dlouhodobě ukazoval silný podlimit. Pro jistotu jsem ještě 22. odpoledne zajel k potoku. No opravdu, sjezd za tohoto stavu byl spíše v oblasti teorie. Pokud by kormidelník a háček byli sehraní a dokázali rychle kličkovat mezi kameny, možná… Nechtěl jsem ale další měsíc dělat jen to, že budu lepit lodě.

Bylo rozhodnuto. Berounka Hýskov – Beroun. Sraz a výjezd v 13:00 se povedl myslím na výbornou, dokonce jsme měli doprovodné vozidlo, se kterým jsem ani nepočítal. Petr jako jediný jel na packraftu (já tomu říkám nafukovací prezervativ), ostatní na kánoích. Ozdobili jsme si každý stromeček v lodi, dali vánoční ozdobu i na packraft a vyrazili po řece směr Beroun. Tedy většina. Celkově nasedání bylo relativně vtipné. Já, jakožto zkušený vodák, jsem měl na háčku nejmladší účastnici Adélku a loď „Hatatitlu“, do které jsem myslel, že snad nepoteče. A ouha, byla děravá jak ústa staré ženy. Ne, že bych nepoznal díru, když jsem loď opravoval, ale záplaty, které tam byly cca již 20 let, propouštěly značné množství vody. No co, mám kanady a Adélka je na háčku lehká, tak bude voda jen u mě.

Plujeme ze začátku ve dvou skupinách. Jedna posádka začala opisovat kružnice, jejichž průměr se ale pomalu zvětšoval, až jeli docela rovně. Háček byl po celou dobu mírně v křeči ze strachu se pohnout, aby nenastal nečekaný obrat. Vydržel sedět 30 minut v mraveništi, což chlap určitě pochopí. Petr na packraftu dřel a potil krev a křičel údolím, že zlatá slalomka.

Plavba ubíhala poměrně klidně i se svařeným vánočním punčem, tedy až na pár vykulených rybářů. Jediné, co mě malinko trápilo, byla stále stoupající voda v lodi, která již značně ovlivňovala míru stability. To, že Adélka poslouchala kormidelníka a byla jako správný háček, dokázala i v momentě, kdy kolem nás plavala skupinka bobrů. Cestou jsme na břehu potkali i čtyři krásné ženy, ale jelikož jsme byli plní, museli jsme je zanechat samotné na břehu svému osudu a pokračovat dále.

Přijeli jsme do kempu, kde na nás čekal odvoz. Menší problém měl prý řidič u vjezdu, když se ho ptali: „Kam jedete a proč?“ a on odpověděl: „Jdu vyzvednout vodáky.“ To vrátného zmrazilo na tolik, že tam snad stojí ještě dnes.

Viktor Vácha