Hurá, po 3 letech se konečně konala oblíbená akce na Vavřineckém potoce, který letos nezhatila ani korona, ani problémy s vypouštěním vody. A co více, letošním ročník měl již číslo 40 a to se musí oslavit. Kdo by si něco podobném mohl nechat ujít, že?

Když přijíždíme po vodě k úvodní startovní brance, už vidím ten mumraj, po kterém se mi tak stýskalo. Vodáci se připravují na start soutěže nebo jen dávají na vodu pro volné turistické splutí. Zastavujeme též a jdeme si koupit splavenky. Po těch pár metrech dostávám hroznou žízeň, ale pohledem na frontu si nechávám zajít chuť s dovětkem, že si to vynahradím u občerstvení u tábora. Kamera připravena, foťák taky, tak vzhůru do vln Vavřince. Podjíždíme lávku, a protože na kamarády natrefíte skoro všude, dostávám kopanec do zad v okamžiku zalehnutí do lodě.
„Kdybych to neudělal, tak se tam šprajcneš,“ slyším od Matouše vysvětlení, proč mi zlomil asi 5 obratlů. Čekal na slova díků, ale nedočkal se.

Jedeme po známé trase a zastavujeme na „oblíbených místech“. Už od začátku si všímám, že lidí a lodí je poměrně málo. Jsme tu okolo 11 hodiny v sobotu, tedy v exponované době, ale často jedeme skoro sami, a pokud někde zastavíme, musíme dlouho čekat, než někdo projede. Prostě vodáci letos nepřijeli v takové míře, jako v jiných letech. Na svědomí to může mít změna termínu na poslední chvíli, kdy mnoho zahraničních vodáků nepřijelo. Sice občas na vodě polštinu slyším, ale z Německa nepřijel skoro nikdo. Závodu se zúčastnilo okolo 180 závodníků, volného splutí okolo 600 lidí v sobotu a též v neděli. Na večerní zábavě dokonce bylo možné si i sednout, což v minulosti nikdy nešlo. Co mi ale nepřišlo vůbec vtipné, že když jsme zastavili na občerstvení u tábora, čekal jsem v té nejdelší frontě. To se tam najednou objevilo tolik lidí s objednávkami pro další desítky sedících, že tam po mně zůstal vyšlapaný důlek v zemi.

Potok byl pořadateli vzorně připraven, kdy celý den před akcí několik part vyřezávalo padlé stromy. A že tam těch řezů bylo vidět poměrně hodně. Takto se dostáváme až na Vlachovku, kde to vůbec nepoznávám. Skočíme první stupínek, ale nikde nikdo. Žádné branky, žádní lidé, Vlachovka zůstala opuštěna. Vzrostlé stromy pomalu přebírají nadvládu nad prostorem okolo potoka. Brankoviště bylo přesunuto o něco níže, ale ani zde nebylo moc „zábavy“ pro moji kameru.

Vsázím na jistotu, že zajímavé záběry určitě budou na posledním jezu před Davídkovým mlýnem. Tady mě to nikdy nezklamalo. Jenže letos je to opravu jiné. Po celou dobu si všímám, že potokem neteče tolik vody, jako v minulosti, a že mnoho míst je jednodušších. I zde na jezu se šupnou se v podstatě nic neděje. Vždy teklo i pravou částí a pod jezem se vytvářel silný válec. Teď vpravo v neteče skoro žádná voda a lodě to přes korunu vůbec nestrhává. Za 20 minut projede pár lodí, nikdo neplave, nikdo nemá žádný problém.

Nevadí, nemusí být posvícení každý rok. Jsem rád, že se akci podařilo zorganizovat a budeme se těšit na dalších minimálně 40 ročníků. Ať organizátorům vydrží jejich píle a chuť akci uspořádat.

Petr