„Himbajs, plantážníci, jestlipak někdo vůbec víte, kde vlastně teče tahleta Bobří řeka?“
Asi tak nějak by se vás mohl zeptat Rychlonožka z Rychlých šípů při plánování letošní velikonoční výpravy. Každý by mu určitě odpověděl, že se stoprocentně jedná o Sázavu, kde tábořil jeho tatík Foglar ve Sluneční zátoce, jak tam má svůj pomník a napsal o tom známé Hochy od Bobří řeky. To jsem se domníval taky, ale táta někde vyčetl, že úplně první Bobří řekou byl ve skutečnosti potok Mastník, u kterého poblíž Heřmaniček stanovali Foglarovi skauti někdy ve třicátých letech minulého století. Asi měli hodně velkou fantazii, protože ta jejich Bobří řeka tam teprve začíná a prý byla tak mělká, že se museli chodit koupat do nedalekého rybníka.

Proč vás tady vlastně poučuji? Protože právě na Mastník jsme s tátou vyrazili letos o velikonocích, kdy tam je ze Sedlčan zajištěno dost vody na jeho splutí. My jsme na něm byli poprvé už před dvěmi lety. Seznámili jsme se tam se Žralokem, což je hodně slavný vodák, jak mi táta vysvětlil. Letos jsme to s ním měli domluveno také. A co se nestalo – v neděli časně ráno svištíme po úplně prázdné dálnici od Tábora a jediné auto před námi má na vozíku lodě a v autě sedí hádejte kdo? Žralok se svým synem a ještě jedním pánem. Vesele jsme jim zatroubili a uháněli do Sedlčan, aby otec stačil nafouknout naši Baraku kompresorem napojeným na auto, protože jinak by musel ručně pumpovat a na to je dost líný. Na parkovišti nikde nikdo, ale jen jsme nafoukli loď, přihnal se Žralok. S tátou odvezli auta až k začátku slapské přehrady do nějaké chatové osady na pravém břehu. Musím říct, že k vodě tam vedla pěkně mizerná cesta a navíc fakt dóóst prudká. Ten pán od Žraloka, jehož přezdívku jsem zapomněl, ale jinak se jmenuje Jirka, mi mezitím koupil pití, protože je hodný a začalo být dost vedro. Táta se Žralokem s sebou postupně zpátky přivezli další lidi, také prý známé a slavné vodáky jménem Kmocháček, Saigon, Bořík, Zdenda, jejich synové atd. atd. Skoro všichni, až na Zdendu a Boříka, jezdí na různých kánoích, některé vypadají jako rozříznuté, zkrácené a zase slepené. Říkají si prý Otevření maniaci, jako že mají otevřené lodě. Zdenda a ještě někdo se plaví na kajaku, ale to nám nevadilo, protože jinak jsou v pohodě. Bořík má fakt hustou loď – takový vor na dvou nafouknutých válcích, na kterém si pěkně hoví v  pohodlném křesílku.

Kromě nás tam už bylo opravdu hodně lidí. Někteří, jako my, se navlékli do neoprenu, aby jim nebyla zima, i když se táta bál, že mu bude spíš hic, protože dost svítilo slunce. No a někteří otužilci vyrazili jen tak nalehko, což se jim nevyplatilo hned na prvním šikmém jezu v Sedlčanech s parádní vlnou, kde jich spousta plavalo. Musím říct, že jsem se docela bál, ale pro naši Baraku a ty naše kánoe (ï Zdendův kajak!) bylo překonání jezu hračkou, protože my to umíme! Ještě jsem zapomněl zmínit, že jsem viděl také lidi v různých srandovních převlecích – třeba za zdravotní sestry – a na všelijakých vorech a podobných plavidlech. Někteří se koupali hned na začátku a kupodivu ani nevypadali, že je jim zima, i když voda moc teplá zrovna nebyla. Asi byli otužilí (někdo ale říkal, že spíš ožralí).

Hned pod Sedlčanama jsem tátu ukecal, aby mě pustil dozadu kormidlovat, protože tam je daleko větší zábava a taky se to chci pořádně naučit, abych mohl vozit bratra. Asi jsme vypadali legračně, protože Žralok se na dalším jezu smál, že je to dobrá taktika dát dopředu těžkého chlapa, který pak loď na hraně jezu převáží a vlastní váhou stáhne dolů i tam, kde to jinak drhne (já mám asi třicet kilo a otec sto deset). Musím podotknout, že táta se tam nesmál, nýbrž se podivně kymácel a dokonce přestal pádlovat a chytil se lodi, což mi jinak přísně zakazuje. Pak se vymlouval na to, že ztratil rovnováhu, protože byl nucen držet pádlo napravo, což neumí, a navíc seděl vepředu, kde to taky moc neumí. Vůbec hodně přehazoval pádlo sem a tam a někdy pádloval na stejné straně, jako já. Mně to docela šlo, i když mě chtěl pořád poučovat a radit mi. Jednou jsme omylem trochu natlačili Zdendu s jeho kajakem do kamenů u břehu v malých peřejích, což byla docela legrace, ale Zdenda pěkně řval, ať něco děláme a řídíme loď. Chtěl bych ho vidět, kdyby měl na přídi kajaku posazený metrák, to by se musel jinak ohánět těma svýma plácačkama!

Taky byl docela zábavný pohled na Kmocháčka, který má hróózně vratkou loď jménem Divoká bestije (nebo tak nějak) a celou dobu musí různě kroutit pasem, aby se nepřevrátil. Myslím, že by se takové břišní cvičení dost líbilo i naší mamince. Já bych na tu jeho loď rozhodně nevlezl!

Ale zpátky k Mastníku. Je docela príma. Sem tam jsou v něm malé peřeje, pořád teče, různě se kroutí a meandruje, okolo jsou hezké louky a lesy. Na všech mostech byla spousta lidí, kteří zaujatě sledovali, jak to umíme, a možná čekali, jestli se někdo nevyklopí. Ale ten potok je celkem bezpečný. Tedy – jak pro koho. Třeba jsme najednou na klidném úseku potkali pána v pruhovaném tričku, který seděl po prsa ve vodě, měl skelný pohled, vypadal ztuhle a držel nějaký provaz. Jak se pak ukázalo, nechytal ryby, nýbrž svoji naprosto potopenou loď. Ale měl štěstí, protože jel kolem¨zrovna Žralok a ten jak vidí někoho v nesnázích, vrhá se mu na pomoc jako opravdický žralok. Takže mu tu loď vytáhli a říkali, že ani nemohl mluvit, jak byl zřízený. Asi zimou.

Jezy jsme spluli úplně všechny, dokonce i tu poslední kamenitou peřej nebo rozbitý jez, či co to vlastně je, před Radičí. Zatímco jsme si tam konečně dopřávali svačinku od babičky, Žralok nejdřív fotil a pak zase zachraňoval, protože ne každý to tam splul stejně pohodově jako my. Ale Žralok se aspoň vyřádil!

Letos jsme splutí protáhli až pod Radič, což bylo dobře. Jednak tam najednou bylo docela prázdno a jednak následovaly čtyři kilometry perfektních peřejí v lesnatém údolí s hradem na kopci a skálami na břehu. Táta byl trochu nervózní a bál se spadlých stromů, ale nakonec tam byl jen jeden, co se nechal v pohodě přenést. Musím říct, že tahle část byla ještě daleko hezčí, než ta horní.

Po přistání jsme nabrali jednoho vodního stopaře, který cestoval sám na lodi a potřeboval se dostat zpátky do Sedlčan. Když zaslechl jméno Kmocháček, požádal tátu, ať mu ukáže, který z nás to je.
Pak řekl:“ Já tu vaši partu znám.“
Normálně jsem se nadmul pýchou, že mě taky přiřadil k téhle slavné vodácké skupině, i když to asi znamená, že časem budu muset rozříznout Baraku, zkrátit ji a zase slepit, abych mezi ně úplně zapadl. Uvidíme.

Tadeáš L. s mírnou pomocí svého otce (nebo naopak?)