Kytara, kterou mám na mysli, mi kdysi věnoval kamarád Petr Žabka. Dnes už je značně ohraná, hmatník vyhmataný tak, že jsou v něm důlky a v těch místech už nemá ani černou barvu. Kobylka odpadla celkem třikrát. Vytrhla se vždycky i s třískami horní desky. Synovec Honza má podobnou, avšak podstatně zachovalejší. Chce si koupit novou a starou slíbil, že mi věnuje. Beru!

Ale staré je mi líto. Prožila se mnou mimo jiné i sjezd řeky Colorado v Arizoně a je tedy značně zasloužilá. Vydržela tam být funkční celou cestu díky společnému úsilí vodácké party, i když jí znovu upadla kobylka. K dispozici bylo jen lepidlo na opravu raftů, které jsme použili a musela se značně podladit, aby kobylka vydržela na svém místě.

To není všechno. Tenká struna E praskla třikrát a pokaždé se ji podařilo svázat rybářským uzlíkem. Když jsme dojeli na Fantom ranč, což je jediné místo v 450 km dlouhém kaňonu, kde je hospoda, pokusil jsem se z hospodské vymámit náhradní strunu. Kolegy jsem byl označen za pošetilce, protože hospoda nabízela pouze pivo, limo, polévku, pohledy a poštovní známky. Paní odněkud vylovila plechový kyblík s chumáčem strun a řekla: "Vyber si."
Vybral jsem si dvě a bouře jásotu, která otřásla hospodou, ocenila mou snahu. Při placení jsem hlásil: "Jedno pivo, pohled, známka a dvě struny E."
Řekla: "Struny jsou zadarmo."

Byl jsem z toho tak vyvedenej z míry, že jsem na pohled nenapsal adresu, a když muly vyvážely poštu na okraj kaňonu v sedlových brašnách, moje pohlednice se vezla úplně zbytečně.

Kytary jsem si vždy hleděl jako vzácného hudebního nástroje a choval se k ní náležitým způsobem. Po návratu jsem sejmul kobylku, očistil od gumolepu a přilepil zpět. Nechť mi hudební Pánbůh odpustí?, udělal jsem do ní navíc vrtačkou tři díry a pojistil ji šrouby podložkami a matkami. Ta už nemá nejmenší šanci odpadnout.

Celou cestu, jak letadly tak i po řece, putovala v speciálním hydrovaku, takže bylo poznat, že jde o kytaru. Personál letiště ale neměl šanci ji vidět na vlastní oči a tak v domnění, co nepřevážím za skvost, jsem byl do letadla vždy puštěn jako první i před matkami s dětmi. Na nákladním raftu se vezla vždy až na vrchu veškeré bagáže a nikdy si nezaplavala. Kytaristů byl dostatek a repertoár široký napříč dějinami trampské hudby.

Teď, když budu mít "novou", mám tendenci ji věnovat vodáckému muzeu ve Zruči nad Sázavou, ale mám dilema. Kytara má hrát až do vypotřebování a ne ležet v muzeu. Dalo by se to řešit pokynem personálu muzea, že kdokoli z návštěvníků bude mít chuť, může si na ni zahrát. Snad by to měla být dokonce povinnost, pokaždé jí provětrat struny. Proč by ve vodáckém muzeu neměla znít hudba? No né?

Wigo