Čtenáře následujícího traktátu předem varuji. Nečekejte žádné superhrdinské prásky, skoky z vodopádů nebo odvážné prvosjezdy. Všechna „dobrodružství“ se odehrávají na tocích notoricky známých, které většina z vás splouvá s prstem v nose, pokud vůbec uzná za vhodné na ně z výšin svého vodáckého ega pohlédnout. Možná, že tu víc než o vodu půjde o popis duševního rozpoložení chlápka, který má to štěstí, že si občas může svoji pracovní dobu v instituci zvané Výchovný ústav pro mládež zpestřit s pádlem v ruce. Zcela bezostyšně si užívat svého koníčka a ještě za to brát nějaký ten peníz, kdo by po tom netoužil, kdo by mi nezáviděl? Jenže – všechno má svoji odvrácenou stranu, i ta každý měsíc patnáctého toužebně čekané výplata. Neboli, každá sranda něco stojí, jak určitě pravil nějaký klasik.

1. dubna

Konečně voda! Spousta vody. Trochu moc. Povodně. Na Nově jako odstrašující příklad fotomontážně upravení vodáci, kteří juchají radostí, když normálním občanům teče do bot. Zprávy o tom, že někoho museli lovit z řeky hasiči, sice ignoruji, ale na klidu mi nepřidávají. Kluky na pasťáku jsem už dopředu nažhavil a sám sebe taky. Uvidíme zítra.

2. dubna

„Tak Václave, jedeme, že jo?“
„No, já nevím, je moc vody…“
„V pohodě, to zvládneme, my chceme jet!“

Jsem dost v presu. Na jedné straně chci uspokojit těžce vyvolané mladistvé nadšení a zájem o něco jiného, než je kuřba trávy a podobné nekalosti. Na druhé straně cítím odpovědnost, ta se s přibývajícími léty zvyšuje. A vnitřní neurotickou nejistotu, jestli na to máme. Na co vlastně máme? Desítka cigaret, párkrát na net, telefonát Bobrovi, abych zjistil, jak vypadá Doubrava. Těch stopadesát čísel na nás možná není moc, možná je. Žádný kouzelný dědek v dohledu, aby ze mě sňal těžké břímě konečného rozhodnutí…

No, asi za hodinu jsme nakonec odsvištěli na Berounku. Rozum zvítězil. Mé tušení, že to pro kluky nebude ten pravý adrenalin, se rychle potvrdilo. Vody sice bylo víc než dost, ale připomínala Tálinskej rybník. Tedy trochu tekoucí rybník, abych jí moc nekřivdil. Prostě není povodeň jako povodeň. Ti nejakčnější jedinci si brzy začali krátit dlouhou chvíli pokřikováním po lidech na březích, kteří si užívali teplého a slunečného dne. Také bych si užíval. Ono občas nezaškodí jen tak se válet na raftu, nechat se nést proudem a okukovat přírodu kolem. Ale nutnost nekompromisních výchovných zásahů mi tu pohodu poněkud kazila. Poněkud dost.

Jediný sjízdný jez byl někde pod Třebání, je nad nim most. Malý válec viditelně pouštěl mezi třetím a čtvrtým pilířem. Přesně v tom okamžiku, kdy jsme se odrazili od břehu a nasměrovali příď mezi pilíře, mi blesklo hlavou: „Do prčic, nebylo to mezi druhým a třetím? Ne, určitě jedeme správně!“

Na koruně jezu jsem hodil pohled dolů a zesinal. Tady to neodtejká! Jsme vedle! Chlapci netuše mých pochybností zavyli hrůzným nadšením. Já jsem v takové té střihové fázi, která provází pikantní životní okamžiky, zařval: „Pádlujte!“ S nervy vybuzenými jsem čekal, co se bude dít. Stejně se nedalo nic jiného dělat. No, nedělo se nic. Nečekejte mrtvoly. Normálně to odtejkalo. Trochu nás to nakoplo, ošplouchlo, trochu jsme se zhoupli a pluli dál. Prostě jsem měl příliš velké oči od strachu a nějaký ten šedivý vlas zbytečně navíc.

Na konci plavby byli kluci, kupodivu pro mě, docela spokojení. Ředitel, který jinak mé vodácké skopičiny zcela podporuje a nechává mi při nich volnou ruku, druhý den pravil, že mi při povodních zakáže jezdit. Chabě jsem oponoval, že jsme vlastně raftovali na rybníce. Sdělovací prostředky holt vykonaly své.

16.4.

Zítřejší službu jsem původně chtěl prožít nějakým zcela poklidným způsobem. Tělo se jen pozvolna vzpamatovávalo z  předchozího ataku zákeřné choroby. A moje choť mi jednoznačně nakázala, že se nesmím přetěžovat, abych se uzdravil a neohrožoval bacily naše nevinné robě. Jenže člověk míní a kolega mění. V podvečer mi zavolal Karel, že by mě s kluky zítra vyzvedl doma a někam bychom mohli jet. Kam někam, Doubrava má ještě zbytek sjízdné vody! A já už se vlastně cítím docela fajn. Pokoutně jsem si s ním domluvil podrobnosti. Ženě jsem na její dotaz odvětil něco v tom smyslu, že se budeme trochu procházet, rozhodně nic zátěžového.

17.4.

Dávno pryč jsou doby, kdy jsem psal příspěvek o tom, jak jsme na Doubravě zapadané jarním sněhem klepali kosu v tričkách, kraťasech a polystyrénových vestách. Dneska se tady potím předpisově navlečen v neoprenu, což je pro moje zdraví určitě lepší, než někde chodit po kopcích. Myslím, že to určitě pochopí i žena, až se jí zítra přiznám….

Doba se změnila i jinak. Možná za to mohou ti pitomí Rafťáci, nebo je dnešní mládež odkojena společně s mateřským mlékem i silnými zážitky svých outdoorových rodičů. A už se nedá jen tak opít rohlíkem. Každopádně to, co kluci před třemi roky shledávali jako vrcholný adrenalin, moje dnešní posádka považuje za sice hezčí, než byla Berounka, nicméně stále málo akční. Ale aspoň jsme se během plavby naučili náš koráb dobře ovládat těmi správnými fígly a docela pěkně se sehráli. Peřej u pověstného Martinova šutru jsme si v poklidu spluli dvakrát, žádná potíž, lážo plážo milá Blážo. Hezké velikonoce. I žena mi nakonec odpustila mé drobné prohřešení proti manželské etice.

30.4.

Tak kam? Sázava nebo Jizera z Mýta? Zase sedím, hulím jednu za druhou a neuroticky zvažuji obě dvě alternativy. Mé ego a alter-ego spolu vedou zuřivý dialog:

„Sázavu už jsem z Týnce jel stokrát, tu zvládám i s nevycvičenou posádkou. A je to na ní bezpečné!“ „Jo, až moc, kluci budou pyskovat, že je to nuda ….“
„Jizera už je trochu jiný kafe, na tu nemáme.“
„Ále houby, sám jsem ji přeci na raftu dával úplně v pohodě. Kromě toho je dneska na spodní hranici sjízdnosti, tak akorát pro nás. A navíc jsme od minule docela sehraní.“
„Ale nestíháme to časově.“
„Je to sto kiláků, ve dvanáct vyjedeme, ve dvě jsme tam, v pět to máme sjeté, v osm jsme zpátky na baráku. Jedeme!“

Kolem druhé okukujeme Ostrov hrůzy.
„Kluci, tenhle úsek budeme přenášet, je tam sifon a nalevo si s vámi přejet netroufám.“
„Né, né, já jsem to věděl, to zas bude nuda, že jsem nezůstal na baráku, já vůl, korunovanej vůl, bla, bla, bla!“

Všechny protesty rázem utichly po prvních metrech plavby, po prvních peřejích a prvních divokých zhoupnutích. Posádku pohltilo všeobecné opojné nadšení a nad jizerským údolím se ozývalo rozjařené halekání při nájezdu na každou větší vlnu. Hrany šutru, co se mi ubytoval v břiše ze strachu a nejistoty, se postupně začaly obrušovat s každým zdařilým záběrem pádla, kterým jsme se dokázali vyhnout šutrům a udržet v proudnici. Z dalších událostí stojí za zmínku snad jen pokorná portáž obrovitého raftu mezi smrky u Ostrova ve stylu burlaci na Volze. A výchovný záhlavec, jež jsem v kapitánské nervozitě uštědřil Michalovi, když už poněkolikáté přestal pádlovat a nakláněl se po plovoucím míči, co nás někde dohnal. Mládí nevybouřené pak mělo tendenci si s ním hrát především ve větších peřejích. Možná můžu zmínit i dvojí vypadnutí hyperaktivního Mirečka z raftu, jednou jsem ho vytáhnul já škubem za vestu, automaticky si vybavivše správnou poučku, podruhé někdo z posádky. Ve Vilémově dotyčný Mireček řekl, že už dál nejede a usnul v autě. Považuji to za slušný pedagogický úspěch, protože utahat zrovna jeho není vůbec snadné.

Epilog:

Pamětliv základních pravidel písemné tvorby se marně snažím najít nějakou správnou pointu předchozích řádků. Možná ji prostě nemají, možná by jí mohl tvořit popis závěru každé akce. Těch okamžiků, kdy si každý normální smrtelník otevře prvního slastného lahváče a v křesle si vychutnává ozvěnu minulých zážitků. Zatímco já musím: odnést výbavu do skladu ve sklepě, dát schnout raft a veškerou výstroj, něco hodit do pračky. Rychle zhltnout jídlo neb jsem přes den stihnul dva suché rohlíky. Vyplnit knihu jízd, vyúčtovat benál a vyplnit další papíry. Předat službu nočnímu a spěchat na vlak.

No, nějak mi přijde, že to pořád není ono. Pokusím se tedy ještě jednou s pomocí svých oblíbených „aneb“, jež se někdy přidávají k úvodnímu názvu. Takže: „Výchova vodou“ aneb „Od Berounky na Jizeru“ aneb „Strasti a slasti pedagogovy“.

Václav