Šišigt gol je řeka, nad kterou musí zaplesat srdce každého vodáka. Vodáka, který miluje krásu a kouzlo nedotčené přírody a s úctou hledí na rozeklané a pusté vrcholky hor, které jsou široko daleko kam až oko dohlédne. Hlavně nelze dát na první dojem. To pravé přichází až několik km za soutokem s Tengisem, kdy hory sevřou řeku pevně do svých kleští a modřínové lesy vytvoří neprostupnou horskou tajgu. Otisk velké medvědí tlapy na břehu či podrápaný kmen stromu napovídají, že tady vládne sama drsná příroda a přežívá jen ten nejsilnější.

Na této straně hranice nepotkáte živáčka, nacházíte se v naprosté divočině beze stop lidského působení. První lidé byli až sibiřští křesťané- starověrci na Kaa chemu žijící v rodinné komunitě daleko od civilizace v Tuvě.

Následující dny jsme po řece ujeli méně a méně kilometrů, protože přibývalo překážek a zvyšovala se obtížnost řeky. Snažili jsme se nikam nespěchat, protože přítoky, které jsme míjeli, dávaly ještě stále moc vody. O tom nás přesvědčila i noční příhoda rychlého přesunu našich stanů postavených ve vyschlém korytě řeky, které se zničehonic začalo plnit vodou.

Času jsme měli poměrně dost a nebylo radno nic uspěchat, ale raději takticky vyčkat až voda opadne. V mezičase jsme tedy chytali ryby, protože právě ty pro nás byly hlavním zdrojem obživy. Mongolský lenok a sibiřský lipan je zde velmi hojně zastoupen. Právě tak královna lososovitých ryb hlavatka sibiřská (hucho taimen) o délce 120 až 140 cm a váze 30 kg, kterou se mi podařilo ulovit na rybářský prut.

Tyto majestátné ryby ale vracíme zpět do řeky. Víme, že jsou pro Tsátany posvátné a pro nás k jídlu navíc příliš veliké.

První nedobrovolné opuštění posádky plavidla na sebe nenechalo dlouho čekat a kluci Vladan s Petrem (bodří moraváci a chlapi jako hory) -posádka prodlouženého expedičního Ria XXL, zaplavala pod dalším porogem, na který jsem upozorňoval za zatáčkou kousek pod naším narychlo přestěhovaným táborem v korytě vyschlé řeky. Plavali snad kilometr než se je podařilo Kutlíkům s další lodí v širokém řečišti 80-100 m dostat ke břehu. Jak přiznali, už toho měli "plné kecky". Dál jsme se posouvali daleko obezřetněji a snižovala se denní dávka ujetých km na 10 za celý den.

A protože vody v hlavní řece bylo stále ještě hodně, rozhodli jsme se před nejobtížnější poslední třetinou v Mongolsku dva-tři dny počkat a splavit levostranný přítok Šišigt golu řeku Džavaš gol (Джаваш-Гол) a její Džavašskou průrvu, která končila poslední kaskádou cirka 100-200 m před soutokem se Šišigt golem. Vynesli jsme na zádech naše lodě 7 km proti proudu a za parádního slunečného počasí jsme spluli tuhle horskou bystřinu plnou velkých balvanů až po soutok, kde jsme měli postavený tábor.

Další dny jsme opět vypluli po Šišigt golu, kde nás po pár kilometrech čekal "Porog Trek". Zde řeka přecházela zprava do levotočivé zatáčky pod skálu a v úzkém průjezdu byla hluboká žumpa s válcem, které se nedalo jen tak snadno vyhnout.

Naše plně naložené lodě nebyly nikterak obratné a rychlé, ale zato prorážely válce jako tanky, které setrvačností valí kupředu. Za tímto porogem už řeka až po mongolsko-tuvinskou hranici nevystoupila ze sevření skal vysokých hor a my jsme mohli pouhým pohledem vnímat prudký spád a sledovat rychlost, kterou nabíraly naše lodě. Následoval další "Porog Plotina", kde se naopak hlavní proud tříštil o skálu vpravo a nejlépe schůdná cesta se nabízela úplně vlevo po kamenitém ostrohu pod levostranným přítokem Ich Turši golu.

I tento "Porog Plotina" jsme naštěstí projeli bez problémů a za ním přicházely v kratších rozestupech další a další, až nám bylo jasné, že se blížíme k "Porogu Mongolskému" na samotné hranici, do kterého by nebylo moudré vjet jen tak bez předchozího průzkumu.

Mirčus