Většina z nás Lužnici zná. Většina z nás si při zmínce o peřejích na Lužici vybaví proudný úsek pod Táborem, kde jakés takés peřeje jsou, zvláště je-li řeka rozdivočelá povodní. Většina z nás Lužnici jezdí na otevřenkách, v létě, v pohodě, a ve společnosti stovek dalších cákalů. Většina z nás zatím nebyla v Gmündu.

„Ať žije Šengen!“, řekli jsme si a vyrazili. Hranice je otevřená a tak hurá, než nám někdo vyfoukne jeden z prvních sjezdů hraniční řeky. Jsou Velikonoce a správní vodáci tráví pomlázku na vodě. Že sněží? Nevadí, jedeme přece na jih, do Třeboňské pánve, tam se osmažíme! Lužnice, v Rakousku Laisitz, pramení napůl z Čech, napůl z Rakouska v Novohradských horách, pak teče necelých padesát kilometrů Rakousy a definitivně vstupuje do Čech kus pod Gmündem. Sjet se bezpečně dá i nad Gmündem, nicméně pro splutí hraničního úseku je nejvhodnějším začátkem tohle město, konkrétně soutok se Skřemelicí (Braunaubach). Mimochodem Skřemelice je taky sjízdná a u Schremsu je slušná kaskáda (asi tak WW IV, aspoň 8m3/s), ale vraťme se k Lainsitz. Jak vidno na fotkách, v Gmündu se nabízí vodácká lahůdka v podobě kaskády navazující na sjízdný jez těsně pod mostem mezi Českými Velenicemi a Gmündem.

Při vodním stavu LG Nová ves 95cm (8,4 m3/s) je na hranici normální sjízdnosti. Na plastových lodích se pochopitelně dá sdrncat i při průtoku nižším, na půjčených lodích dokonce i za úplného sucha. Průjezd není úplně rovný, optimální proudnice se kroutí od jezu, přes válec před skálou doprava, doleva, hup dolů, doprava, nádech, šup do válce vlevo, záběr a konečně výdech, případně oblíbený arktický obrat. Mezi žulásky a naplavenými klacky. Obtížnost odhaduji tak na WWIII. Viděl jsem i fotky při velké vodě, a do toho bych fakt nešel. Kaskáda je sevřená mezi navigacemi, tedy přenášení není snadné. Peřej má dva přírodní stupně, první větší navazuje na jez, druhý je asi sto metrů po proudu. Výhodou je blízké parkoviště u soutoku, kde se dají lízat případné rány v náruči záchranných týmů. Voda je pěkně studená, ale mumlání o zastydlých puberťácích my nevnímáme.

A tak honem vzhůru dolů! Laisitz už nás nebaví, chceme Lužnici! Od Gmündu se řeka začíná kroutit v typické podobě náhorní mokřadní řeky. Plnohodnotné meandry mezi rákosím a ostřicovými loukami, spousty slepých a poloslepých ramen. Za tohoto stavu je koryto vrchovaté, řeka se často vylévá z hlavního koryta, mokřady jsou plné vody. Dostat se k hlavnímu řečišti je pro suchozemce často nemožné, pochod podél řeky je vyloučený. A to je dobře, jsme na území přírodní rezervace. Takže o nějaký zájem ze strany suchozemců příliš nestojíme. A už je to tady! Hraniční patníky a cedule nám oznamují, že jsme z cizí zahrádky už zase doma, tentokrát v NPR Krabonošská niva. Pravdou je, že tok Lainsitznice stojí za ochranu. Je nádhernou ukázkou toho, jak řece prospívá, když se o ní nikdo nestará. Co se týká sjízdnosti – vřele doporučuji pro sjíždění vodnaté a chladné dny. Docela jsme se zapotili při přetahování, objíždění a prorážení desítek zátarasů z větví a stromů. Při představě, že je málo vody, spousty zátarasů nelze objet loukou, všechny ty dvoumetrové kopřivy jsou zelené, ostřice naostřená, rákosí neprůstupné a neprůhledné, všude jsou komáři a dusno, mi trochu tuhnul jarní úsměv. Hranice mezi rájem a pověstným zeleným vodáckým peklem je tady uzoučká jako pěšinka, která zbyla jako jediná vzpomínka na zrezivělou a nechtěnou železnou oponu. Skončili jsme v Nové vsi, po nějakých devíti kilometrech bez jezů. Trvalo nám to i s focením nějaké tři hoďky.

Šakal