Letos začátkem července jsme se po devíti letech vydali na Dyji. Zatímco se celý červen mapa sjízdnosti na Raftu.cz zlověstně červenala, Dyje se vesele zelenala. Táhnout se ale z Prahy na jižní Moravu a nevybočit přitom z hlavního koryta řeky, to by přece byla málem svatokrádež, jestli mi rozumíte. Proto jsme nejprve propádlovali krajinově vděčné voleje Zámecké a Černé Dyje, pak následoval přejezd a další pádlování pod Znojmem. Sjet celý 31,4 km dlouhý Dyjsko-mlýnský náhon (dále jen „Mlýnská strouha“) se nám nechtělo a ani se to logisticky nehodilo. Ale úplně vynechat jsme jej nemohli, nikdo z nás s ním ještě neměl tu čest. Navíc při pohledu na mapu se s ním křižovala a do Dyje směřovala modrá čára jménem „Pulkau“, což by byl další nový zářez.

Jakmile jsme po Dyji doputovali až k mostu u Dyjákovic, začalo první přenášení. Nahoru zarostlým, strmým břehem, a pak asi půl kilometru asfaltkou uprostřed pole vzrostlého obilí až k mostku a lávce s vodočtem na Mlýnské strouze.

Mlýnská strouha na rozdíl od Dyje docela tekla a byl tam klid a chládek. Sem tam nějaká ta větev, kmen, či lávka přes cestu, ale nic moc dramatického. Každou chvíli jsme z břehu zaslechli dusot kopýtek, jak se před námi plašila zvěř, která s žádnými vodáky zjevně nepočítala a vychrupovala si ve křoví.

Jakmile nás říčka vyplavila na akvadukt, bylo třeba začít promýšlet, kudy sneseme lodě na Pulkau, která leží možná 8 metrů níže a všude má dost příkré břehy plné kopřiv a podobného džungloví. Jako jediné schůdné místo se ukázala pěšina asi 15 metrů na levé straně před akvaduktem. Ale nejprve jsme se na akvaduktu pochopitelně museli vyfotit.

I když to tak z akvaduktu nevypadá, Pulkau (existuje i náš český ekvivalent Pulkava) je potok dlouhý 61 km, který pramení poblíž vesnice Ludweishofen v Dolních Rakousích a odtud směřuje víceméně na východ. Zde pod akvaduktem ale spíše připomíná nějakou umělou odvodňovací strouhu. Břehy jsou zpevněné dřevem a hloubka je tedy všude naprosto dostatečná. Synchronně s pohybem první lodi skáčou do vody vyplašené žáby, působí to až trochu kýčovitě. Koryto je rovné jak hranice amerického středozápadu, nicméně místy se na něm objevoval stín a netrpěli jsme ani od vrbiček.

Jak jsme si tak poklidně pluli, najednou se před námi vztyčily dva betonové kvádry ohraničující jez o výšce cca 2 m. Odhaduji, že od viaduktu sem to dělá asi 800 m. Pokračovat dál se nám už nechtělo tím spíš, že vlevo za kopečkem se zase vinula stará známá Dyje. Přenesli jsme (během dvou hodin už potřetí) asi 100 metrů a nalodili se na stále ještě rakouské straně hranice.

Stihli jsme tak za jediný den tři různé vodní toky – z toho dva netradiční – a zářezy na pádle se zase rozrostly. Docela jsem se na ně nadřel, i když si to nic nekoupím. Tak proč to vlastně dělám? Jeďte se na to zeptat žab na Pulkau.

Lasička