Chvíli jsem zvažoval, jestli mám na notoricky známou Doubravu při jejím zamykání na konci října vůbec jet. Nakonec mě přesvědčila vidina slunného počasí a takové té pouťové atmosféry společného setkání na řece, která z plavby vytváří jedinečný zážitek. V sobotu dopoledne jsme vyrazili do známých vln a vyhýbali se občasným skrumážím plavidel. V peřejích nad Mladoticemi jsem příď nasměroval do velkého vracáku v zatáčce. Na břehu jsem koutkem oka zahlédl dvě postavy a napůl potopenou plastovou kánoi přimáčknutou ke skále.

„Chceš pomoct?“ zakřičel jsem.
Po souhlasné odpovědi jsem se přes roští dohrabal na místo činu. Až tam jsem si všiml, že jeden z členů posádky je malý kluk, který jektal zimou v promočených šusťácích a vestě. Jeho táta měl na sobě neopren a vestu, helmu připnutou v lodi. Ta byla plná vody. Na kluzkém kameni nebylo vylévání a následné vytažení plavidla úplně jednoduché, ale nakonec jsme ho společnými silami nějak zvládli. Zdálo se, že chlapík příliš zkušeností nemá. Kluk popotahoval, klepal se a nechtělo se mu nastoupit zpátky do lodi. Popravdě jsem se mu příliš nedivil. Listopadová řeka je hodně studená, i když slunce svítí. Plavat v ní a navíc ve velkých vlnách bez neoprenu… Hm, nic moc.

Nedalo mi to: „Hele, kam až jedete? Dole jsou peřeje…“
„Já musím až do Ronova, tam vracím loď. Cestou už je jenom ten Martin, ne? Nějak to dáme.“
„No, tak u něj nech kluka aspoň jít po břehu a jeď sám, není úplně jednoduchý,“ zkoušel jsem ho přesvědčit.

Zpětně si říkám, že jsem měl být razantnější. Navrhnout otci, ať skončí už v Mladoticích, zavolají cestovce, kluk se převlékne do suchého a napije horkého čaje. Ale znáte to. Člověk nechce být něčí chůvou. Každý má přece svoji odpovědnost zvláště ve vztahu k vlastním dětem. Na druhou stranu jsem měl intuitivní pocit, že se tady chystá průšvih. Odpluli před námi.

V pověstných Martinských peřejích nás proud v zatáčce vlevo hnal ke kamenům, o které se zaklínila stará známá plastová otevřenka. Automaticky jsme přistáli a šli zachraňovat. Nikde jsem neviděl otce s klukem. Bleskla mi hlavou obava, že tam snad nejsou přimáčknutí pod hladinou.

Přeskočil jsem na jeden z kamenů, o který se plastovka opírala a bortila. Klasická situace – loď na boku, přimáčknuté dno, otevřený prostor plný vody otočený proti silnému proudu. Sám bych asi nic nezmohl. Ale to už zareagoval vodák na druhém břehu. Signalizoval, že mi hodí házečku s karabinou, kterou přicvaknu za příď. Chytit provaz se mi podařilo až na několikátý pokus. Ještě jsem odepnul promočený batoh a hodil na břeh. Do toho se objevil zmateně působící otec, který se vehementně snažil pomáhat tím, že vleze do vody. Odháněl jsem ho, bál jsem se, aby ho proud nepřimáčkl k lodi. Koutkem oka jsem registroval dalšího plaváčka, kterého k nám vlny nahnaly. Vytáhli jsme ho. Se shora připlouvala další a další plavidla, pro které se házečka natažená přes řeku stala potencionální překážkou, snažili jsme se ji nadzvednout. Do toho hukot vody, který znesnadňoval komunikaci. Prostě ukázková problematická situace, která se na hromadných akcích může často vyskytnout. Nakonec jsem na základě posunků kolegy naproti přeskočil z kamene na břeh, aby mě loď při uvolňování náhodou také nesejmula. Pak stačilo, aby více lidí začalo tahat za házečku, loď se překvapivě docela snadno hnula. Pomohl jsem ji ještě odstrčením nohou. O zbytek se postaral proud, který se do ní opřel a na provaze házečky dopravil ke břehu.

Otočil jsem se na otce: „Hele, dole jsou ještě jedny peřeje. Kluka si posadím do lodi, jsme stabilní, provezu ho. Jeď sám. Předám ti ho nad jezem.“
„Nee, díky, to už dáme. Není to horší, než nahoře, že jo?“
„Kámo, já ti toho kluka radši převezu, ještě tam jsou těžší místa.“
„Nee, fakt, to je dobrý.“
Když se mi ho ani popáté nepodařilo přesvědčit, pokrčil jsem rameny a nechal to plavat. Převezli jsme ho alespoň na druhý břeh. Nějací kajakáři tam jeho syna napájeli čajem. Po dvojím plavání ve větších peřejích musel být řádně prochladlý a vystresovaný.

1. Pro sebe: Příště buď razantnější, když vidíš, že se schyluje k průšvihu. Zvláště, pokud v něm jde o dítě. Přesvědčuj, argumentuj, křič… Prostě udělej všechno pro to, aby evidentně neznalý a trochu zmatený jedinec nepokračoval v rizikovém konání.
2. Pro otce se synem: Opravdu nechci nikoho zostudit ani se povyšovat. Každý jsme nějak začínali, nadělali spoustu kopanců a s trochou štěstí je přežili. Ale tahle řeka se dá v pohodě splout tak, že si ji člověk užije. A navíc jde taky o to, aby zážitek pro dítě nebyl natolik silný, že už do lodi nikdy nesedne. To by byla škoda. Pro otce vřele doporučuji bod 4.
3. Pro cestovky: Zvažte, prosím, na Doubravě a jiných podobných řekách půjčování plastových otevřenek. Zalévají se a potápějí, u kamene byla letos k vidění jedna s urvanou špicí. Zvažte zvláště, když má s sebou někdo dítě a evidentně málo zkušeností. Prostě ho přesvědčujte, argumentujte, ať si půjčí nafukovačku … (viz bod 1)
4. Pro všechny: Absolvujte kurzy záchrany a jízdy na divoké vodě u Petra Ptáčka. Automaticky mi naskakovaly vhodné reakce od mapování situace z hlediska bezpečnosti sebe i jiných, přes záchranu materiálu až po traverzování řeky v rychlém proudu atd. atd. Na vlastní kůži jsem se přesvědčil o platnosti starého přísloví: „Těžko na cvičišti, lehko na bojišti“. Jenom pak možná budete mít zvýšenou potřebu zachraňovat…

Václav