„V sobotu jedu na vodu. Tenhle rok už asi naposledy,“ vysvětloval jsem tchýni, proč mám s sebou na návštěvě zase loď.
„Jó, naposledy. To už jsi říkal kolikrát,“ odtušila ta moudrá žena vědoucně.
Po pravdě – říkal. Ale odolejte pokušení, když během dušiček pobýváte v končinách, kde právě něco teče. A zároveň si máte jet vyzvednout brambory na ekofarmu vyskytující se poblíž. Prostě jsem tedy obě akce spojil. Jak pravil kolega Kmocháček, když jsem mu ukázal naplněný pytel, který tentokrát poněkud netradičně doplňoval nezbytné vodácké propriety v kufru auta: „Ráno doma řekneš, že jedeš pro brambory, a náhodou se vrátíš až večer!“

Želivka se nachází v severním cípu území, které jsem si soukromě pojmenoval jako „pelhřimovský trojúhelník“. Ve skutečnosti se asi nejedná o zmíněný geometrický útvar. Také se zde na rozdíl od toho známějšího bermudského nic a nikdo neztrácí. Tedy – kromě vodáckých nadšenců, kteří ráno odjedou zakoupit nějaký ten zemědělský produkt… Protože příležitostí ke splutí jim tenhle kraj nabídne opravdu hodně. Namátkou – potoky Kozský, Černovický, Martinický, (pelhřimovská) Bělá, (jindřichohradecká) Kamenice, Žirovnice, Hamerák, Trnávka a Hejlovka, co se mění ve zmíněnou Želivku. Místní patrioti a Vojta Jančar mě jistě doplní.

Želivka je svým způsobem raritou, protože měla hodně vody nejenom v sobotu 30. října, kdy na ní proběhlo tradiční vodácké „zamykání řeky“. Ona ji má zajištěnou velmi často. Téměř každý den (výjma hodně suchého období) zhruba od desíti do čtyř vypouští elektrárna nad vyrovnávací nádrží Vřesník kousek nad městečkem Želiv dostatečné množství vody pro zhruba sedmikilometrovou plavbu po řece. Plout by se dalo ještě o kus dále, ale od Tukleckého mlýna začíná ochranné vodárenské pásmo, jež zajišťuje, aby měl nenasytný Pražák čistou pitnou vodu ze známé přehradní nádrže nacházející se dále po proudu.

Možná si řeknete: „Sedm kiláků, hm, nic moc.“ Jasně, jsou řeky, kde povětšinu roku můžete máchat pádlem na delších etapách. Ale z rodičovské zkušenosti vím, že třeba pro jednodenní výlet s dětmi je to celkem ideální vzdálenost. Své potomky navíc minimálně polovinu trasy budete houpat na vlnách příjemných peřejí. Necháte je výskat hrůzou při bezproblémovém sešoupnutí dvou jezů. Můžete trénovat nájezdy do vracáků a zablbnout si v několika malých válcích. A ještě k tomu se příliš nenadřete, protože Želivka většinou slušně teče. Celkem si zde tedy užijete na všech typech plavidel. Vzhledem k osamocenosti se budete nerušeně kochat romantickými zdmi známého kláštera i krásným přírodními scenériemi. Jako bonus pro tatínky pak Kmocháček zaručuje přítomnost koupajících se rusalek v Evině rouše, jež při svých plavbách opakovaně na vlastní oči zřel. Což bude tedy asi spíše letní záležitost, ať jsem koukal, jak jsem koukal neviděl jsem žádnou.

Výše uvedená akce začala poněkud nestandardně v místní hospodě na břehu řeky. Což je svým způsobem určitá pojistka. Už se prý také stalo, že při obzvláště hnusném počasí většina účastníků zůstala u tohoto začátku a do lodí vůbec nenasedla. Jako doporučená optimálnější varianta se mi jeví ta, kterou zvolila naše skupina. Nejprve se naloďte pod hrází přehrady (VD Vřesník), plujte asi kilometr a až potom jděte do hospody. V případě ošklivých povětrnostních podmínek a následného trvalého setrvání v těchto prostorách alespoň doma můžete s čistým svědomím tvrdit, že jste opravdu byli na vodě.

Samotné přípravy prý probíhají v podobném duchu. Několik nadšenců se sejde ve zmíněném pohostinném zařízení, domluví termín a ten se pak tichou poštou šíří mezi lidem. Atmosféra tomu odpovídala. Pár lodí na startu, nějací jedinci pendlující mezi startem a hospodou, další přímo v ní u povinných posilňovacích rumů, přijíždějící auto s raftem na střeše. Řeka téměř prázdná, míjeli jsme se jenom se dvěmi kánoemi. Prostě „free akce“, jak mi vysvětlili zdejší plavci. Na avizované rituální zamykání řeky to vlastně moc nevypadalo. I přesto, že počasí tentokrát neumožňovalo žádnou výmluvu pro vynechání vodní části, protože podzimní den byl až nečekaně krásný.

V cíli u druhého jezu a zchátralého Tukleckého mlýna jsme poněkud zaskočeni uviděli celkem velkou skupinu vodáků kolem hořícího ohně. Sešla se zde nakonec až symbolicky pestrá společnost. Zástupci všech skupin, které se na řekách potkávají. Staří pardi v maskáčích a džínách na mnohokrát záplatovaných laminátkách nebo modernějších plastovkách, kteří slovo „vesta“ s opovržením plivou do prachu cest. O něco mladší změkčilci potící se v neoprenech a předpisovém vybavení na gumových vzducholodích, kajakář odmítající předvést eskymáka, rodinné posádky na raftech... Málem bych zapomněl – také jeden Kursk se svým pozoruhodným pánem. Moc hezký závěr vodácké sezóny. I na „otočení klíčem“ nakonec samozřejmě došlo.

Přidám ještě nějaké doplňující informace pro splutí:
Pod hráz Vřesníku zajeďte polňačkou po pravém břehu řeky kolem autokempu. Za ním je zákaz vjezdu, ale ten tady nikomu nečiní problém. Stav vody si můžete ověřit na stránkách LG Vřesník. Kmocháček udává jako minimum plus-mínus 90 centimetrů, případně optickou kontrolu – pokud voda teče dolů z hráze Vřesníku, je jí dost. V případě menšího stavu budete mít potíže na prvním kilometru, neboť se tam vyskytují kamenné hrázky, které jinak hezky vlní hladinu. Pro bezmozky na kajacích – uvedená hráz již byla skočena, přesněji sešoupnuta, protože je trochu šikmá. Ale je lepší zkontrolovat pod ní hloubku. K výstupnímu místu se autem bez problémů dostanete polní cestou z prudkého kopce. Kdyby se vám tam náhodou nepodařilo zakotvit, což se samozřejmě stát může, ponese vás proud ještě asi pět kilometrů až k mostu mezi Miletínem a Senožaty. Protože se však tento úsek už nachází ve vodárenském pásmu, zdůrazňuji zde, že nikoho nenavádím, neinspiruji ani neponoukám. Abych nebyl obviněn z přípravy teroristického činu. I když se tam prý běžně koupou lidi. A konečně: spoustu hezkých fotek a informací, z nichž jsem též čerpal, najdete na: kmochacek.rajce.idnes.cz.

Václav Lebduška