Re: Hahaha..., Honza, jan.hrubes~vsb.cz, 9/5/2002 7:55 PMNo dobrá, dobrá... Tak tedy kupříkladu loni na jaře jsem chodíval na peřej pod Vratimovským jezem na Ostravici, která tehdy byla docela pěkná. Klíče od auta jsem si strkal do rukávu neoprenu, přičemž dálkové ovládání centrálního zamykání jsem nechával pod palubní deskou. Jednoho krásného dne jsem dojezdil, vytáhnul loď na břeh, svlékl neopren do půl pasu a chytal první bronz. Po dvaceti minutách hodím loď na rameno a nesu k autu, vtom do mě bací hrom: Čím to, ty blbče, auto otevřeš? Cihlou? Hrrr zpátky na břeh a na kolena na kolena jéjéjé! Pídil jsem píď po pídi, každý kámen jsem třikrát obrátil, brodil jsem vodou (naštěstí voda v Ostravici byla průzračná jak v horské bystřině). Výsledek: Nula nula prd. Co dělat - nechat auto na místě napospas romské mládeži? Odnést loď cirka půl kilometru k nejbližším stavením a škemrat o uskladnění? Běžet domů další asi čtyři kiláky v neoprenu skrz sídliště, nebo risknout jízdu autobusem (černý pasažér v mokrém neoprenu je v březnu poněkud nápadný a peněženka je v bezpečí v autě)? Vyšplhat po balkónu a rozbít okno, protože žena je na návštěvě u rodičů? Zkrátka nezbylo než učinit ještě jeden zoufalý pokus a ještě jednou se ponořit po kolena do vody. A ejhle: Po hodině a čtvrt jsem spíš nahmátnul než uviděl ztracený klíč v místě, kde štěrk začínal prudčeji klesat a v proudící vodě i přes její průzračnost bylo díky lomu světla vidět houbeles.
A nebo (ta je taky dobrá!): Domluvil jsem si díky těmto stránkám parťáka na Lomnou, když zapršelo. Moje auto jsme nechali v Bystřici nad Olší a druhým jsme vyjeli ke kaskádě na Lomné. Bylo to fajn a užívali jsme si. Tentokrát jsem klíče bezpečně uložil do loďáku, takže když jsme dojeli, nezbývalo než naložit lodě, vrátit se pro druhé auto, převléct se do suchého a tradá domů. Ouha, klíč od dveří a od zapalování mám, ale čím odemknu zamykání zpátečky? Když jsem se hrnul na kaskádu, byla tahle otázka zřejmě podružná a volání divočiny silnější než zdravý rozum. Strávili jsme veselé chvilky přemlouváním jednoho místního motoristy u nedaleké benzinky, aby obětoval jakousi oslavu s přáteli a odvezl nás raději nějakých patnáct kilometrů proti proudu. Nevím, možná ho obměkčilo to, že tak praštěnou historkou pak na té oslavě mohl pobavit ty své přátele.
Nebo hezký kousek byl, jak jsem doma zapomněl špricku a na rozvodněné Moravici jsem improvizoval s igelitovým pytlem na odpadky a dvěma gumicuky. Mimochodem, jde o zcela zbytečné úsilí - teklo to skoro jako bych na sobě neměl nic. No a pro velký úspěch jsem si příště na vodu špricku opět nevzal... Aspoň se tolik neopotřebuje.
Zásoba žertovných příhod mi sice ještě nevyschla, ale něco si nechám na příště.