aneb

Kterak jsme vše naplánovali, přežili a vyrazili na vodu.

Dobrodružství je série neobvyklých a vzrušujících zážitků (Wikipedie)

Vloni jsme si s přítelem Sávou říkali, že jako každý rok splujeme kousek Dunaje. Nespluli jsme, asi jsme málo chtěli. Jako omluvenku jsme si slíbili, že příští rok docela určitě a že tu naši výpravu pečlivě připravíme. Tedy – připravím. Sáva dává podněty a podružnější věci, jako třeba organizaci akce, většinou dělám já. Sávův únorový telefonát znamenal budíček. Předsevzetí z loňska nezapadla a než se léto zeptá, cos dělal v zimě, bylo třeba trošku zapracovat. Tedy dost. Dunaj je pohostinná řeka a kdo jej splouvá natěžko nemá (s výjimkou dunajských soutěsek) problém najít v krátkém čase místo na přespání ani pro malou skupinu. Aby ale toto místo bylo dostupné i pro auto a disponovalo jistým komfortem (pitná voda, pitné pivo), to už může být větší oříšek.

Dunaj znám až po soutěsku Železných vrat. Slovenský úsek Dunaje je hezký, ale s výjimkou několika míst mi splývá. Na maďarský si kromě okolí Visegrádu a Moháče takřka nemohu vzpomenout, i když jsem jej splul třikrát. Zato srbský úsek se mi pro jeho mnohotvárnost velice líbí. A o tuto krásu jsem se rozhodl podělit s mými dlouholetými vodáckými kamarády. Vznikl tak program zájezdu na srbský Dunaj s cílem představit jej ve všech jeho podobách, tj. v ostrovech, lesích a plážích od maďarských hranic, v pastvinách a čárdách mezi ústím Tisy a Baziášem a konečně sevřený v soutěskách a lagunách mezi Ramem a Džerdapem. Oddechem pak měly být dva dny strávené na konci cesty v Banátu.

Dobrodružství začalo nenápadně na loděnici Káčat. Snad každý den se areálem na traktůrku se sekačkou prohání starší muž a seče trávu. Od správce jsem se dověděl, že tento travní muž vlastní VW Transporter a vzdor těžkému handicapu jezdí jako šofér se sportovci po celé Evropě. I oslovil jsem muže, a protože jsem to udělal dřív než konkurence a taky protože jej naše cesta zajímala, stal se z muže Honza a my získali kromě kamaráda dopravu a každodenní doprovod podél řeky po celou dobu splutí.

Mohl jsem tedy nabírat mančaft a záhy se přihlásili:
Sáva – můj přítel a dlouholetý parťák na vodě, lékař výpravy.
Sára a Martin, jeho dvě ratolesti, zatím ještě v ranku „teen“. Zkušení plavci po Dunaji i Labi.
Milan, tramp, kytarista, vypravěč, znalec piva. Hodný člověk a můj častý partner v lodi.
Honza alias Pták, účastník všech našich vodních cest od začátků lidstva, kajakář a kytarista.
Pepa, kliďas a pohodář, zkušený mořský vlk, Milanův bratr v oblibě pivního moku.
Osada, kajakář propláchnutý všemi řekami a moři, individualista a koření každé výpravy.
A ovšem Honza alias Dědek, řidič výpravy, skromný a nemluvný kámen jistoty se snahou být vždy tam, kde jej potřebujeme.
Jako duch nad vodami se nad naší výpravou vznášel můj kamarád Dejan, prezident srbského úseku mezinárodní regaty TID. Konzultoval jsem s ním naši plavbu, zejména možnosti táboření, a dostal od něj užitečné informace a doporučení. Kromě toho mělo být jeho jméno a známost klíčkem k otevření dveří, které nám mohly být užitečné.

Vlek mám zapůjčený od oddílu. Na první pohled elegantní, subtilní, ale moc toho neponese – dvě kánoe Orlice, tři mořské kajaky a bednu na menáž. Dva roky stál v kopřivách, ale vše funguje, tak si po časech protáhne kosti, pardon konstrukci…

A přišel den odjezdu a v sedm, tedy o půl osmé ráno vyrážíme. Vše se usazuje a cesta pokračuje optimisticky. Přejíždíme hranice se Slovenskem a projíždíme obcí Kúty. Vtom se ozývá troubení aut, rachot a drhnutí kovu o vozovku a pocit skutečnosti, že se něco zásadního stalo. Vybíháme z auta a vidíme převrácený vlek ležící na boku na vozovce, čehož příčinou je zlomená tažná oj, která praskla hned za upevněním rezervní pneumatiky. Hlavou mi bleskne vědomí dvojího štěstí: jednak mého hamounství neplatit za dálnici, takže se to nestalo při stovce ve šňůře spěchajících aut, ale ve čtyřicítce v obci s možností okamžitého řešení: druhak v téčkovém profilu, který nějaká dobrá duše navařila pod oj. Profil se nezlomil, ale zkroutil a zamezil neřízené cestě utrženého vleku silničním provozem (nebo do našeho brzdícího vozu). Lodě utrpěly nějaký šrám na kosmetice, ale žádné větší poškození. Potraviny z bedny se ovšem smísily dřív, než káže recept.

Okamžitě odstraňujeme vlek ze silnice na přilehlé parkoviště a sháníme svářeče. Volám do Brna kamarádům z Water Elementu a získávám příslib zapůjčení náhradního vleku. Mezitím Osada nachází svářeče i majitele místního autoservisu, který je ochoten poskytnout nám technické zázemí. Vracím se se dvěma kamarády do Brna pro náhradní vlek, Osada s jinými začíná opravu našeho vleku, mládež hlídá vyložené věci. Každý se zapojuje, a když se vracíme s novým vlekem, je původní opraven a je třeba rozhodnout se pro další pokračování v cestě. Volím pronajatý vlek, vlastnímu nedůvěřuji. Necháváme jej schovaný v autoservisu a pokračujeme v cestě přes Slovensko.

Je ovšem po druhé odpoledne a je jasné, že na plácek pod stromy na břehu Dunaje mezi Bezdanem a Batinou, kde jsem chtěl dnes pod stany spát, se nedostaneme. I Maďarskem jedeme bez dálniční známky na Györ, Székésfehérvár, Szakárd a Baju. Hodiny ubíhají a večer se blíží, navíc se obloha zatahuje mraky typickými pro velkou atmosférickou poruchu. Je třeba vyhledat místo k zatáboření. Tato aktivita je výsadou i povinností vedoucího výpravy. Vlastně je to podmínka jeho neformální způsobilosti vést zájezd. Kromě intuice a zkušenosti ovšem musí mít i štěstí. Tak se nám se štěstím daří najít ještě před deštěm a tmou nádhernou kempózu uprostřed Maďarska na hlavním (nedálničním) tahu. V obci Vajta hned na začátku (od Székesfehérváru) zatáčíme doprava k vyznačenému koupališti, kde jsou hájky se vzrostlými stromy s více možnostmi postavení stanů. Nocujeme zde v pohodě a klidu přes pár kapek deště, kterými nás líznul okraj bouře, jejíž následky jsme měli vidět nejen příští den.

Je slunečné ráno druhý den a my vyrážíme dohnat, co se dá. Vjíždíme do Srbska a vidíme, jakou paseku zde včerejší bouře nadělala. Vyvrácené stromy, zablokované silnice, domy bez střech. Dopravní značky a reklamy ohnuté větrem až k zemi. Všude pracovní čety klestící dopravní cesty a odklízející trosky. Mluvíme s lidmi – vichřice prý byla záležitostí deseti minut a ničila výběrově – jednu ulici celou, druhou nechala stát. Později na Petrovaradinu uvidíme obnovovat celé střechy. Projdeme vzrostlými borovicemi zavalenou exkluzivní restauraci a budeme šlapat po plátech omítky odtržených větrem od zdí pevnosti. Teď však kolem dvanácté přijíždíme k Dunaji na místo startu ve zdejším „víkend naselenje“, což je označení pro komunitu různorodých domků určených k rekreaci. Prohlížím si místo, kde jsem plánoval první nocleh: je zavaleno stromy a poseto odtrženými větvemi. Neříkám, že bychom to nepřežili. Ale možná taky ne. Stan je proti stromům ve vichřici mizerná ochrana.

Věcně řečeno náhoda. Ale já tu souvislost – převrácený vlek, zdržení a ochránění před ohrožením možná života – vidím jako zásah ochrany shora. A přemýšlím o tom, jak si ji dál udržel.

Není čas vše zdokumentovat a spěcháme na vodu. Je poledne, a abychom neztratili den, máme dnes doplout do Apatinu, bratru 24 kilometrů. Což není moc, protože Dunaj zde přece jen teče, ale ty pláže cestou! A to vedro nutící na nich zastavit a vykoupat se! Fotíme se a vyrážíme na vodu. Podplouváme most a noříme se do království řeky. Držíme se srbského břehu. Sáva nadhazuje vykoupat se na krásné pláži na břehu chorvatském, raději mu to rozmlouvám. A činím dobře, v mžiku je zde chorvatský policejní člun a vyhání nás za půlku řeky: „Máte srbské vlajky, tak zmizte k srbskému břehu!“ První a poslední nepříjemný kontakt se všemi orgány, které ještě potkáme (pokud tedy vynechám mé vnitřní orgány zdivočelé průjmem, který mne a dalšího kamaráda v druhé části cesty postihne).

Apatin je zajímavé město ležící kousek od Dunaje. Je v něm pivovar Jelen (jedno z hlavních piv v Srbsku) a kousek od města má továrnu a muzeum piva koncern Heineken. K přístavu se odbočuje při spatření pravoslavného chrámu ostře vlevo do ramene, které vede k marině a k výlezu oproti hřišti fotbalového klubu Mladost, na kterém vždy táboří regata a na kterém doufáme tábořit i my. Kontaktoval jsem před odjezdem činovníky klubu, ale bezvýsledně. Nyní váhám před smělostí, zda se na hřišti, na kterém jsem už dvakrát spal, můžeme bez skrupulí utábořit i my. Zatím co ostatní čekají na břehu, hledám jiné varianty a nacházím špinavý palouček u pláže na konci ramene, kam by se naše stany i auto vešly. Při návratu však vidím trénovat na hřišti mladé brankáře a se jménem Dejana na rtech prosím o místo pro pět stanů, které ve velice srdečném přijetí dostávám. Ovšem mimo hrací plochu, zato s toaletami otevřenými přes noc a se zdrojem pitné vody. První z mnoha přátelských a pohostinných setkání, která v Srbsku zažíváme.

Další den plánujeme plavbu do víkend naselenje v Bogojevu, které je 35 km pod Apatinem. Dunaj se zde kroutí v mnoha meandrech ozdobených ostrovy. Je zde řada plážek a s nastupujícím vedrem stavíme co půlhodinu na některé z nich a koupeme se. Na břehu je spousta škeblí, některé velikosti papuče. Dva kilometry před cílem nacházíme na levém břehu čárdu, ve které jsem kdysi při láhvi rakije přečkal bouřku. Milan, jako loajální háček, je uchvácen touhou po poznání tak významného místa: bohužel čárda dnes nemůže nabídnout vůbec nic. Doplouváme tak pod železniční most a parta čeká na to, až vyběhnu a přinesu zprávu, kde se můžeme utábořit. Je to opět cíl etapy regaty TID, kde jsem již dvakrát spal. Naselenje je vlastně skrumáží víkendových domků s přilehlými pozemky, na nichž jsme při regatě dle své volby volně tábořili. Moje zkušenosti a představy selhávají: Čárda je v pondělí zavřená a z místa, kde jsem hodlal stanovat, je dílem smeťák, dílem parkoviště. Obracím se na skupinu domorodců s prosbou o radu a ihned dostáváme svolení obsadit dvě sousední parcely před víkend domky. Honza zajíždí do stínu (spí v autě) a my stavíme stany na perfektním trávníku. S projíždějící policejní hlídkou řeším povinnost pro cizince přihlásit se o takzv. bílou kartu. Policistka kamsi volá, a pak s úsměvem prohlašuje, že se nikde hlásit nemusíme a že nemusíme vůbec nic. Milan vedený neomylným instinktem nachází nedaleko kšeftík se vším, co vodák potřebuje (loď, pádlo, chlast a žrádlo, teda ty první věci už máme), a tak večer hrajeme a zpíváme. Přichází mladý Srb, donáší nám studené pivo a sám nic nechce, poslouchá písničky a potvrzuje tak fakt, jak je nám zde dobře.

Následující den bych nejraději plul dál na Bačka Balanku (po domluvě s kanoistickým klubem lze tábořit na břehu laguny, hafo hospod vůkol, v místě početná česká menšina), pak dál na Futog (zde možno tábořit nadivoko na stepnatém břehu Dunaje) a skončit zde plavbu horní částí srbského Dunaje. Nepřívětivý Nový Sad (není zde kemp ani tábořiště, pláž Strand je otevřená pouze pro regatu TID a pro všechny ostatní je bez táboření a placená) už počítám do středního úseku srbského Dunaje. Na to všechno ovšem nemáme čas, a proto volím přejezd přes Nový Sad (s prohlídkou pevnosti Petrovaradin) a pokračovat k cíli u kusturicovské čárdy Kod Zale.

Pokračování ve středu ...

Vladimír Hejtmánek