Recenze knihy Jana Soukupa - Objímání s Kanadou

published: 5/5/2025

Vyšla nová kniha a důležitou roli v ní hraje vodák a voda. Vlastně to není kniha, je to epos. Že přeháním od první řádky? Posuďte sami.

Reklama

Aby bylo dílo eposem, musí být patřičně rozsáhlé. ‚Objímání s Kanadou‘ má tři sta patnáct stran a fotky. To není na kliknutí a vatu nečekejte.

Mělo by se jednat o dílo veršované. Tady si pomůžu můstkem, ale od doby, co existuje volný verš, jen trochu oslím. Vyprávění Jana Soukupa se odehrává v naprosto pravidelném rytmu táboření a plavby, tak jak se střídá noc a den. Stejně tak neoblomné tempo má balení věcí, odražení na vodu, přistání u břehu a rozbití tábora, tak jak plyne den za dnem. A samozřejmě, že nejpevnějším rytmem pronikajícím každou stránku knihy je nekončící pádlování. Co věta, to záběr. Míle za mílí, provincie za provincií. A musíte samozřejmě střídat strany!

Ach ano, předmětem eposu, jak se od antiky sluší a patří, je cesta. Velmi dlouhá cesta. Tisíce kilometrů dlouhá a roky trvající. To sedí bez výhrad. Jenom si vezměte glóbus a vzdálenost mezi Vancouverem a Edmontonem. Pro pochopení si ji přeneste nad Evropu. No, stejně to nepochopíte, dokud nezačnete číst první stránky. Budete chodit pozdě spát a nebude se Vám chtít do práce. Kdoví kolik kilometrů to bylo ve skutečnosti. Ale o čísla vůbec nejde. Jde o vodní cestu napříč celou Kanadou. Řeky, říčky, jezera a obří jezera i největší jezera na světě. Celkem vzato nekonečné dálavy.

Každé léto se Jan vracel tam, kde rok před tím plavbu ukončil. Kanadiánu začal 4. června 2010 a uzavřel 23. srpna 2022. Na nejdelší etapě strávil skoro dva měsíce, byla to hned ta první z Montrealu do Sault Ste. Marie na začátku Lake Superior. Nejkratší, šestá etapa, byla jen šestidenní. Na Rainy River totiž utrpěl otravu jedovatým břečťanem a navíc přišly povodně. Tím jsme odbyli další charakter, že epos má jednotlivé epizody. Jan se na plavbu vydával po třináct let.

V klasických eposech se navíc hodně dozvíte o hlavním hrdinovi, o mnoha jeho souputnících, vládcích cizích krajů nebo čarodějnicích z pustých ostrovů. V tom se tento epos naopak od zvyklostí liší zásadně. I když dojde na pusté ostrovy a uvidíte i stopy ducha Sasquatche, tak hlavní roli bezesporu drží kanadská divočina. Určitě přitom nejde, již s ohledem na autorovu povahu (Jan má doktorát z jaderné fyziky), o žádné kříšení romantických představ zašlých století. Namísto nich se dozvíte věcné a neuvěřitelně přesné detaily o kanadské přírodě a historii. Poznáte legendy, jež daly původní jména horám, ostrovům, řekám a jezerům. Nic z toho v česky psané literatuře nedohledáte, takové příběhy u našich ohňů nezaslechnete. Ve studiu pramenů se autorova vědecká erudice nezapře. O něm samém se naopak dočtete jen málo a většinou zprostředkovaně.

Jestli znáte předchozí Janovu knihu ‚Sedm ohňů k Nahanni‘ (OutdoorGuide, 2012), tak asi tušíte styl, kterým celou trasu překonal. Nejenže v kánoi a prakticky sám, ale hlavně jen ruce a záda. Nezměrné vodní plochy a nekonečně namáhavé portáže. Bože, když si vzpomenu na jeho zlomená žebra u Grand Portage, ani vteřinu nepochybuji, že by si opravdu raději prohnal hlavu kulí, kdyby ji měl zopakovat. A co se stane?! Nechtějte vědět, ale ostříhejte si dobře nehty, protože je budete hrůzou zatínat do opěradel.

U světově známých eposů, abych podržel příměr co nejdéle, ovšem jeden neví, co bylo skutečností zažitou a co si pozdější zapisovatelé domysleli, aby celé vyprávění drželo takříkajíc po kupě. Naschvál pak eposy bývají „umístěny“ do blíže neupřesněné minulosti. V "Embracing Canada" (angl. originál Tellwell Talent, září 2023) je to naprosto jinak. Je to faktum od Á do Zet. Včetně datace etap.

Je to tedy epos? Každopádně to byla dlouhá odysea, kterou by bez hluboké úcty k přírodě nešlo vykonat. Z knihy ten upřímný obdiv před jejím majestátem přímo sálá. Navíc je to pokorné svědectví o naplňování snu, o touze po svobodě, o mnohaletém úsilí, jak tu svobodu naplnit, jak ji uskutečnit. Je to svědectví muže, tedy čin. Neuvěřitelně houževnatý důkaz „na vlastní triko“, jak proplout starou cestu obchodníků s kožešinami. Jako bych viděl Janovy paže říkající, ústa mlčíce: „Je to možné. I dnes!“ Ano, cesta je cíl, jenže tahle cesta je vskutku výjimečná. Koneckonců je to i cesta díkůvzdání.

Konec chvalozpěvu, stejně by nikdy nebyl dost výstižný.

Dan

P.S. Po věcné stránce myslím, že jde bez nadsázky o dílo, které má moc změnit osud člověka. A jestli si v tento moment, jako správně nihilisticko-skeptický Čech říkáte něco ve smyslu: „Hmmm, je mi 50, 60 či 70 … a můj život už nic nezmění …“, tak zatajte dech, vezměte si k ruce tabletku nitroglycerínu, zkontrolujte baterie kardiostimulátoru. Protože až se na konci knihy dočtete k letopočtu Janova narození, budou se o vás pokoušet mrákoty. A když si tropím nejapné žerty ze smrtelně důležitých věcí, předpokládám automaticky, že životně nezbytné propriety máte po ruce furt. Loď a pádlo. Vivere necesse non.