Šestý den se přesunujeme k Valboně

Je třeba se dostat na Valbonu, která je na severu země u hranic s Černou Horou. Cestu si zpříjemňujeme návštěvou Beratu, jeho pevnosti a ikonária. Nakupujeme zeleninu a pečivo na cestu a míříme na dálnici směr Durres. Domy se zde staví přímo u dálnice, neexistují nájezdy a výjezdy. Sem tam se někdo pohybuje v protisměru a na jednom místě dokonce cyklisti zastavili provoz, kdy se po konci šichty vydala celá fabrika napříč čtyřmi pruhy přes dálnici. Do údolí Valbony se dá dostat třemi cestami. Nejrychlejší je dálnice do Kukes a pokračovat přes Kosovo. Tato cesta se nám nelíbila z důvodu možného dvojího zdržení na Kosovsko-Albánské hranici. Vjezd do Kosova vyžaduje speciální pojištění cca 30 EUR za vozidlo. Druhá cesta vede po dálnici na Kukes a dále po SH23 po nové cestě na Krume a Bajram Curri. Do Krume je silnice v rekonstrukci po zimě 2012/2013, ale je sjízdná, za Krume je již pěkný asfalt. Touto cestou jsme vyrazili my a bivakovali za Krume u vesnice Kam. Z Kukes do Bajram Curri, kde je nástup na Valbonu trvá cesta cca 4 hodiny. Třetí možná cesta je potom mimo dálnici po E851 přes Puke a u Qafe Malik uhnout do hor na SH22. Touto cestou jsme se vraceli.

Valbona

Z bivakoviště u Kam to není do Bajram Curri daleko. Je třeba si dát před Bajram Curri pozor na ukazatel a nejet doprava na Bajram Curri a Valbone, ale doleva na Fierze. Vedlo by vás to na téměř nesjízdnou zkratku. Takhle objedete kousek města po pěkné cestě a ušetříte dost času. Navíc budete přejíždět most přes Valbonu pod Bajram Curri, který je jedním z možných nasedacích míst. Druhým je most na konci soutěsky směrem na národní park, kde je cca 200 m zpět do města nenápadná silnice k vodě. Rozhodně stojí za to nevynechat návštěvu údolí Valbone. Z města se jede podle ukazatelů na národní park a projíždíte sice půl cesty po šotolině, zato nádherným údolím, které je srovnatelné se soutěskami Soči. Na konci údolí je vesnička Valbone, kde se mohutně budují hotely a v nejbližších letech bude turistickým centrem oblasti. Dáváme pečeného berana a vyrážíme zpět. Čas se už nachýlil, volíme proto kratší variantu a nasedáme pod mostem pod Bajram Curri. Před námi je 8 km WW I zpestřené třemi peřejemi WW III, které vidíte, až do nich vletíte. Všechno jedeme na oči, pod peřejemi je dost místa na vyplavání. Voda je průzračná, ale opět narážíme na všudypřítomné odpadky. Řeka teče svižně a za necelou hodinu jsme na vzdutí přehrady, kde potkáváme česky hovořícího domorodce. Teplota vody 14°C. Přes Fierze se po SH22 vydáváme na Fushe Arrez. Při průjezdu po mostě mezi přehradami Komani a Fierze nás chytá bouřka a tak v půli cesty zastavujeme v jedné z mnoha praček na špinavé peníze - hotelu Alpin. Luxusní hotel s vlastním medvědáriem nám nachystal pokoje, zajistil elektřinu a to vše za 10 EUR na osobu.

Závěrem

Albánie splnila přesně to, co jsme od ní čekali. Zničené silnice, oslíci, ovečky a mercedesy na každém kroku. Měli jsme strach z absence benzinek, ale vzhledem k tomu, že místní smetánka získává své bohatství díky korupci a drogám, narazíte na benzinku, přes kterou majitelé perou peníze, na každém kroku. Není výjimkou vidět 4 benzinky na půl kilometru. Život v horách je tvrdý, potkáváte převážně pastevce. Přesto není problém se zde domluvit. Skoro každý místní do 30 let umí anglicky, starší ročníky potom italsky nebo německy. Přestože je Albánie hornatá, netrpí nedostatkem vody. Celou dobu jsme doplňovali kanystry z pramenů a nikomu z ní nic nebylo.

Že jste na Balkánu poznáte jednoduše. Odpadky se sypou do řeky. Naštěstí jsme jezdili pouze horní toky, nad kterými nebyla města a vesnice, takže voda byla všude v rámci možností čistá. Vodácky jsme stihli kvůli dlouhým přesunům pouze polovinu plánovaných řek, všechny v Albánii. Termály a prameny na každém kroku značí, že Albánie je tektonicky stále aktivní. Ve spojení s tím, že většina cest, kudy jsme jeli, vedla po úbočích hor, je bohužel životnost silnic dle místních cca 3 roky. Pak se trhají a občas sesunou do údolí. Je potřeba se připravit na velice pomalé cestování. I když je na silnici zrovna asfalt, průměrná rychlost se kvůli jeho stavu pohybuje mezi 20-30 km/h. Těžko se proto radí kudy jet a i relativně krátké přejezdy se stávají celodenní záležitostí. Barvy silnic na mapách vám o kvalitě také mnoho neřeknou. Dá se ale říct, že na bílé asfalt nepotkáte, na žluté a oranžové občas je, občas není. Červené a dálnice potom mají šotolinu pouze výjimečně. Průtahy městy jsou ale kapitola sama pro sebe, tam asfalt většinou nečekejte. Prakticky nikde nejsou dopravní značky a jediné pravidlo, které místní dodržují je to, že auta se snaží držet plus minus na pravé straně silnice. Motorky a kola běžně jezdí v protisměru, chodci se motají všude a na křižovatce jede první ten, kdo má víc odvahy. Počet pruhů se neřeší, je třeba se nacpat tam, kde je zrovna místo. Kartou v Albánii až na čestné výjimky nezaplatíte, bankomaty v městech ale fungují.

Jídlo je cenově na úrovni ČR. Sýry, rakije a zelenina jsou ovšem výrazně levnější. Stanovat se dá kdekoliv, kde je volný plácek, nikdo na vás škaredě nekouká. Toulavých psů je minimum, takže i z tohoto pohledu je bezpečno. Medvěda jsem potkali pouze v kleci.

Honza Ešus Kolář