II. Od Jeny do Naumburgu

Německá řeka Saale (česky Sála) pramení v Bavorsku, teče přes Duryňsko a Sasko-Anhaltsko. Vlévá se zleva do Labe nad Magdeburkem. Okolo řeky Sály žili polabští Slované, její dřívější název je Sola, podle solných pramenů na dolním toku. I některé další místní názvy tu připomínají slovanskou historii. Vodácky se dá celoročně splouvat v délce přes 270 kilometrů, je snadno dostupná po německých dálnicích. Má podobnou délku s Vltavou, ale není tak zastavěná přehradami. My ochutnáváme třídenní plavbou jen část Sály. Do Jeny jsme dopluli z městečka Altstädt.

Po Sále z Jeny

Po přepádlování delších volejů přes město Jena obnášíme vpravo jez v lokalitě Jena-Paradies. U jezu se nachází i místní hlavní nádraží. Husice nilské, kráčející po koruně jezu, svými černými škraboškami trochu připomínají Zorro mstitele. Voda Sály se pod jezem hezky rozeběhne.

Postupně opouštíme hlučící město, které kryje milosrdná zeleň.

V lokalitě Jena – Kunitz (čti Kunic) přechází řeku zajímavá zastřešená dřevěná lávka.

Pak přijíždíme k nesjízdnému jezu (na km 205), kde navíc pracuje nějaká stavební technika. Dáváme proto na doporučení kilometráže, která říká, že při nižších stavech vody je lépe plout mlýnským náhonem, který se jmenuje Lache (s délkou 2,4 km oproti 5 km starého koryta řeky Sála). Přetahujeme tedy vlevo do náhonu, na kterém bohatě bíle kvetou a úžasně voní hlohy.

Za větším kempem na ostrově Rabeninsel narážíme na další nesjízdný jez u vsi Porstendorf.

Obtahujeme loď vpravo přes silnici. Potěší nás opětovné ústí do Sály na km 201,4. Jako další překážka následuje jez v Dorndorfu. Zajímavostí jsou zámečky shlížející z místního kopce nad řekou.

Slunce se koulí k západu. Hledáme nocleh.

Naproti romantickým útesům přistáváme. Stavíme stan a vaříme večeři na místě pro oheň s lavičkou, vyrobenou svépomocí ze starého skateboardu.

Ráno nám slunko suší zarosený stan. Plujeme po voleji k jezu Döbritschen (čti Débričen). Vlevo najdete bývalý mlýn s elektrárnou a kempem. My plujeme vpravo, kde byla z evropských peněz instalovaná vodácká propust. Z propusti trčí zelené plastové rákosí, které loď brzdí natolik, že se musím velmi intenzivně odstrkovat.

Plujeme a plujeme a za chvíli jsme ve městě Camburg. Na začátku je tu potřeba překonat nesjízdný jez s výhledem na věž místního hradu. Obtahovali jsme vlevo u fotbalového hřiště.

Sála z Camburgu

Pod jezem řeka zase teče. Proplouváme pod mosty, na navazujícím domě si všímám řady bílo-černých povodňových značek. Potkáváme naše první německé vodáky na Sále, je sobota před polednem.

Větší množství raftů pak odchytil občerstvovací stánek pod mostem v Kaatchen (čti Káčen).

My plujeme dál. Zastavuje nás až znak zákazu vjezdu a obří cedule „Pozor – životu nebezpečno“ a sdělení, že úsek je uzavřen u výstupního místa v Grossneringen. Dáváme si u stolečku oběd. Vtom přijede chlápek, omluví se, zamete vajgly a uzávěry od piva ležící pod stolečkem. Tomu říkám údržba občerstvovacího místa.

Ze zákazu vplutí ani z dalších obřích cedulí si kupodivu klienti půjčoven nic nedělají. A když zákazem proplují i dva rafty školní mládeže s učiteli, dáváme loď na vodu také.

Řeka obchází pěkné útesy. Od km 180 nás už doprovází kilometrovníky, vyznačené bílými cedulemi na břehu.

V dáli vidíme hrad s dvěma věžemi. Také potkáváme železniční mosty, které se opravují. Kvůli nim je zřejmě úsek označen jako uzavřený, ale proplout se dají v pohodě.

Ještě zajímavější je další zřícenina hradu na vysoké skále. Pod ní si v příjemném stánku dáváme občerstvení – kávu „mit milš“ a tvarohový koláč.

Obeplouváme další pěkné útesy. Pak se proti nám vynoří parníček, který sem vozí turisty.

Na voleji doplouváme do lázní Bad Kössen. Tady je potřeba obeplout přívoz a obnést vysoký nesjízdný jez (na km 171,5), od kterého odbočuje rameno Stará Sála. U jezu mele starý mlýn a nechybí tu ani stánek se zmrzlinou.

Z Bad Köschen pod Naumburg

Od Bad Kössen plujeme dál pěknou krajinou, kde se pěstuje víno. Kdo má rád tento způsob výživy, může tu nad řekou u místních vinařů ochutnávat až do vyčerpání (všech svých Eur).

Vodní cestu nám zkříží už jen jeden stupeň. Ten má charakter kamenitého záhozu a je v singlu zábavný a snadno překonatelný.

Přemýšlíme, kde nejlépe skončit. Míjíme dvojici mostů (km 163,8). Druhý z mostů září na slunci červení místního pískovce. Tady se vyplatí nejlépe přistát, chceme-li na nádraží v Naumburgu.

Jenže my to tu neznáme, a tak plujeme dál. Unáší nás příjemný proud drobných peřejek a hřeje odpolední slunko. Míjíme malý přívoz, zřejmě nefunkční po povodni. A pak se Sála rozšiřuje, zleva do ní přitéká řeka Unsrut.

Původně jsem chtěl po řece Unsrut vypádlovat vzhůru, v domnění, že půjde o nějakou „Berounku“ s dopravou parníčky. Ale přítok se kupodivu k soutoku tlačí silným proudem a navíc má aktuálně vyšší průtok, než Sála. Tuto řeku proto necháváme na jindy. S opatrností obeplouváme další místní přívoz, skrytý pod soutokem za zatáčkou.

Přistáváme na výstupním místě u Naumburského kanoistického klubu. Nachází se tu i větší kemp. Přistávají klienti půjčovny a loďky po německých kolejdách vzorně vracejí. My balíme. Baraku i s bagáží táhneme na místní nádraží. Busíkem a vláčkem se z nádraží v pořádku dostáváme až do Altädtu, kde máme auto.

Závěr

Po řece Sále jsme za tři dny spluli nějakých 83 kilometrů. Pádlovat se dá celoročně i dále, až za ústí do Labe. Řeka není žádná divočina, ale prázdninovou atmosférou připomíná naše Sázavy a Berounky, jen je o dosti delší. Pokud byste museli volit jednodenní úsek, tak jako asi nejhezčí doporučuju vyplout z Camburgu někde pod jezem.

Ahoj Eki