Allier je levostranný 421 km dlouhý přítok řeky Loiry a je to jedna z mála velkých evropských řek, která je ještě do značné míry ponechána vlastnímu vývoji. Není regulována a je na ní jen minimum často rozpadajících se jezů. V horní části protéká soutěskami, níže meandruje, rozlévá se, tvoří ramena a štěrkové ostrovy. Na své si tu přijdou hydrologové, geologové, botanici, zoologové, ornitologové, rybáři, no a taky vodáci. Pramení ve Francouzském středohoří severně od národního parku Des Cévennes pod horou La Moure de la Gardille, v létě je sjízdná od vesnice Prades a vybrala jsem ji jako třetí řeku naší letošní vodácké dovolené.

Z Tarnu na Allier přejíždíme nejprve po dálnici, která nás vyvezla do výšky přes devět set metrů, aby vzápětí klesla do dalšího údolí a nato zase vystoupala do více než tisíce metrů. Příjemné bylo, že se na ní neplatilo mýtné. Poté přejíždíme přes hory De la Margeride do města Langeac. Tam na nádraží zjišťujeme, jak se dostat vlakem zpátky pro auto: z Issoire do Langeacu bez problémů 3x denně, zato v Prades vlak nestaví, ačkoli tudy projíždí. No, snad nám opět vyjde stop.

Vyjíždíme tedy až do Prades po uzoučkých silničkách a tam na pláži pod čedičovými varhanami začínáme plavbu. Nejtěžší místo je hned na začátku. Esíčko, kde proud táhne na skálu, a proto půjčovny s otevřenkami začínají až pod ním. Ale WW III bych mu nedala, aspoň za našeho nízkého stavu vody ne. Zato přes kameny lezoucí z prvních peřejí nás to potahalo důkladně, na Palavě přibyly další šrámy. Naštěstí to dlouho netrvá a vezeme se s proudem dolů, ani se nestačíme rozhlížet. Soutěska už tu moc není, spíš jednotlivé čedičové skály v údolí, které stále rychle klesá. Do večera jsme se dostali jen ke kostelu Chapelle Sainte-Marie-des-Chazes a tam přespali na určitě soukromé louce, ale nikdo nás vyhnat nepřišel.

Další den řeka teče obdobně, střídání dvojkových peřejích s krátkými klidnějšími úseky. Projeli jsme Saint-Julien-des-Chazes s uzoučkým silničním mostem přes ostrov, míjíme Saint-Arcons-ď Allier vpravo a Chanteuges vlevo a po poledni jsme u jezu nad Langeacem. Má tu stanoviště půjčovna, tak zkouším štěstí a mám ho. Za hodinu pojedou s loďmi do Chanteuges, vzali mě zadarmo a ještě zajeli až skoro do Saint Arcons. Zbytek k autu jsem poměrně rychle nadvakrát dostopovala a poslední řidič mě ještě pozval na kafe. Holt galantní Francouzi. Když pak sjíždíme z druhé strany do Prades, je tam před mostem značka, že se tu vytočí jen vozidlo kratší než 13 metrů. U ní stojí autobus a před ním nešťastný řidič. Není kde se tu otočit a to, že bude muset vycouvat všechny serpentiny, které jsme právě sjeli, mu nezávidím.

Jarek v Langeacu mezitím sjel jez vodáckou propustí, nakoupil a sraz jsme si dali na parkovišti u řeky. A ještě před večerem vyplouváme dál. Za Langeacem už se skály objevují jen sporadicky. Klidnější úseky se natahují, ale peřeje zůstávají stále dvojkové. Před večerem ještě překonáváme jez Chambon. Není ho kudy přenést, oba břehy jsou skalnaté a hustě zarostlé. Vpravo je protržený, ale nejschůdnější se nám zdá proplout vlevo rybím přechodem, což je soustava 3 obdélníkových betonových bazénků s postupně se snižující hladinou. Zkusili jsme to, ale nezadařilo se. A tak jsem si pro odplouvající loď musela dokraulovat peřejí v levém rameni řeky. Pak už jsme dojeli jen k malé písečné pláži proti posledním čedičovým skalám za hradem Chateau du Chambon a tam těsně nad vodou jsme přespali. Ještě si sice pamatujeme varování z Prades, že se hladina toku z důvodu pouštění vody z elektrárny může rychle zvýšit, ale doufáme, že už jsme dostatečně daleko, a ani žádné stopy po kolísání hladiny tu nevidíme. Přesto jsme si bagáž odnesli raději o kus výš na břeh a mám lehké spaní.

Třetí den projíždíme kolem kempu Au fil de Ľ Eau, města Chilhac s románským kostelem a za Chilhacem překonáváme poškozený jez. Vpravo, kde jde nejvíc vody, trčí jakási železa. Proto raději sjíždíme vodáckou propustí vlevo, i když pod ní je vody málo a musíme chvíli pěšky. A zanedlouho poté jsme v Lavoûte-Chilhac a objíždíme nejstarší benediktinský klášter v regionu meandrem obkružujícím ho úplně dokola. Z každé strany se nám otevírá zcela jiný pohled na krásnou stavbu na jedné straně a hradbu domů podél řeky na straně druhé.

Z jezu za Lavoûte už zbyl jen sjízdný stupeň, při obdivování kláštera jsme si ho málem nevšimli. Dál nás řeka nese pěknou přírodou až pod pevnost sv. Ilpize proti obci Villeneuve ď Allier a někde mezi ní a Vieille Brioude jsme si našli místo na spaní v malém řídkém lesíku.

Další den nás hned dopoledne čeká rozvalený jez před Vieille Brioude, stahujeme loď při pravém břehu. Při větší vodě by to byl asi problém, zbytky hráze tam lezou sotva dvacet centimetrů nad hladinu a dál je skála. Pod mostem ve Vieille Brioude jsme zastavili a šplháme nahoru, potřebujeme už nutně doplnit pitnou vodu a zásoby. Cestou vzhůru sledujeme vodoměrnou lať. Má další a další pokračování, končí až 8 metrů nad hladinou. Fantazie mi nestačí, abych si tady takovou vodu představila, ale pro nic za nic zde lať nebude. Hned na začátku obce je malý krámek, dál už nikde nic, jen zavřená hospoda na náměstí. A otevřené vinařské muzeum v prostorách kláštera a teras nad řekou, prohlídka byla zdarma a víno (to už za peníze) měli vynikající.

Po poledni jsme u posledního a největšího jezu na naší cestě, hráze Bageasse. Nad ní je kemp s pláží, plovárnou a stánkem s občerstvením. Hráz samotná je členitá, zdánlivě nepřekonatelná a článek, na který odkazuji níže, doporučuje pokračovat náhonem. Jenže na konci každého náhonu bývá mlýn, a tak se nakonec Jarek rozhodl sjet hráz středem. Má to malý háček: hned na koruně jsou nasázeny železné tyče nastojato, jak zuby na řídkém hřebenu, je zapotřebí se trefit mezi ně. Mezeru mezi zuby odhadujeme tak akorát na šíři Pálavy. Tentokrát se povedlo dobře a bez ztráty kytičky pokračujeme. Trochu váháme kudy. Hned pod hrází se Allier větví do čtyř ramen. Vybíráme si první zprava, ale žádná volba nebyla dobře, protože v každém rameni bylo potřeba jít kus pěšky.

I výš se Allier občas rozdělil, ale mezi Brioude a Issoire je to mnohem častěji, přibyly padlé stromy, podemleté odtržené břehy, častější jsou ostrovy, štěrkové lavice i písečné pláže, žel i řasy a vodní květ, přibylo i ptáků a zvířat. Už v předchozích dnech jsme potkávali volavky a ryby, teď přibyly nutrie, v jedné hluboké tůni ryba metr a půl dlouhá, snad losos. Nad námi poletují velcí dravci a ozývají se íhahahá jako když řehtá kůň, jen o víc jak oktávu výš. U nás jsem nikdy nic takového neslyšela. Nejpodobněji se ozývají luňáci. A řeka střídá klidnější, ale proudící vodu s jedničkovými peřejemi v místech rozděleného toku a dvojkovými peřejemi tam, kde se všechna voda steče do jednoho proudu.

Přespali jsme na kraví pastvině. Krávy jsou z toho nesvé, ráno hodinu stojí v řece s břichama ve vodě a čekají, kdy už konečně odplujeme. Teprve potom začaly přecházet na druhou stranu. Do Issoire jsme dopluli další den odpoledne, poslední vlak nám ujel. Přespali jsme na loučce u ústí přítoku Ľ Eau Mère, kam se dá sjet i autem. Brzy ráno Jarek vstal na první vlak a v deset byl šťastně zpátky. Auto prý našel na parkovišti v Langeacu zcela osamocené, probíhalo blokové čištění, ale měli tu slušnost, že ho neodtáhli.

Z Issoire není daleko k nejvyšší hoře Francouzského středohoří, a tak jsme sjezd Allieru zakončili odpoledním výšlapem na sopku Puy de Sancy (1885 m). Z dolní stanice lanovky nad Mont Dore je to polodenní záležitost, která se dá pohodlně absolvovat i v teniskách, v sandálech to bylo náročnější, ale i to Jarek zvládl. A výhledy do kraje stály za to.

A nakonec opět přidávám odkazy na dva popisy, ze kterých jsem se o Allieru nejvíce dozvěděla. První je česky (odrážka Allier), druhý francouzsky, ale s tím si za pomoci překladače určitě poradíte. Kilometráž jsem nikde nenašla, ale tady jsou alespoň dvě mapky vzdáleností (mapa 1 a mapa 2), na té druhé je i obtížnost a podmínky pro splouvání, ty se ale mohou rok od roku měnit.

Slávka