Druhou vybranou řekou na naší cestě do francouzského středohoří byl Tarn. Po půldenním přesunu z Ardèche přes docela vysoké hory s ostrými čedičovými skalami jsme se dostali na začátek soutěsky řeky Tarn. Myslela jsem si na to, že bychom mohli vyplout již z města Florac, kde se obtížnost řeky snižuje na WW II-III, přičemž trojková jsou prý jen dvě místa. Vzhledem k tomu, že jsme jen dva s jedním autem, máme trochu potíže s logistikou. Žádná veřejná doprava tu nejede. Nebudeme tedy riskovat, že se nedostaneme zpátky, a pojedeme až ze Sainte-Enimie, odkud začínají všichni. Míjíme pěkná městečka z šedivého kamene, všechna by stála za prohlídku. My si vybrali Ispagnac, prošli se po ulicích i po tržišti a poseděli v kavárně. A pak už hurá do Sainte-Enimie. Kousek před ním se začaly objevovat půjčovny, i tady je jich plno, ale vodáků o něco méně.

Parkoviště je hned na břehu řeky a stanoviště dvou půjčoven na obou jeho koncích. Ptáme se, kam jedou a za kolik by nás vzali zpátky. Obě půjčovny jezdí jen k Pas de Souci, jedni by nás vzali zpět za 10 euro za osobu, druzí říkají, že za tolik, kolik jim dáme. Bereme si kontakty, plánky a odjezdové časy, nakládáme Pálavu a v pozdním odpoledni vyrážíme.

Kaňon Tarnu je též vápencový, jako byl Ardèche, ale úplně jiný. Údolí tvaru V je několikastupňové, v každém stupni jsou rozesety bílé skály a skalky v zelených loukách. Poslední stupeň tvoří skály kolem vody. Té je tu o něco míň, než bychom si přáli. Občas drhneme o dno, jednu peřej jsme museli projít pěšky, dobře, že jsme nejeli shora. Ale řeka teče rychleji než Ardèche, je to příjemná WW I, nejsou tu žádná stojatá místa a vody pomalu přibývá. Za každým zákrutem před námi prchají ryby, občas se objeví starý kamenný most, záludný kamenný blok hned pod hladinou nebo domek jak z pohádky. Ten nejhezčí míjíme v Saint-Chély-du-Tarn, vodopád prýští přímo z jeho dveří.

Skály u vody jsou zpočátku nízké, ale postupně rostou, pláží je dostatek. Na jedné pěkné oblázkovo-písčité jsme se utábořili. Jsme v ochranném pásmu národního parku Des Cévennes, raději nezkoumáme, co to znamená, ale žádné viditelné zákazy tu nejsou. Na protějším břehu se utábořila skupinka Francouzů ve stinném lese, my máme ještě chvíli sluníčko.

Ráno se situace obrátila, Francouzům slunko vysušilo stany a my máme u snídaně stále chladno. Sbalili jsme vlhký stan a pokračujeme krásným kaňonem dál. Míjíme hrad De la Caze, kousek dál v Hauterives přetahujeme jez.

Ve skalách kolem řeky hnízdí vlaštovky, kolem nejvyšších skalních věží krouží orli a ne sami, tak v počtu 3-8 kolem každé. La Malène je další pěkné městečko s hradem a s kamenným mostem a za ním začíná nejhezčí úsek soutěsky, skalní průrva Les Detroits.

Bohužel tu také startují vyhlídkové motorové pramice vozící turisty - byly jen dvě, ale pěkně to tu zasmradily. Raději jsme vyčkali, až zmizí z dohledu. A pak už se jen kocháme soutěskou, skalami, plážemi, čistou vodou a příjemně tekoucí řekou. Míjíme vesničku La Croze, do které nevede silnice a která je zásobována jen lanovkou z protějšího břehu, a skálu Rocher du Champignon, která svým tvarem připomíná hříbek, však se tak taky jmenuje.

Pěkně to ubíhá až k jehlovité skále Pas de Souci, kde je potřeba jízdu přerušit. Z Pas de Souci i z protější strany došlo k tak velkým sesuvům skal, že koryto Tarnu úplně zavalily. Na pravém břehu se objevila stanoviště všech půjčoven a na jejich konci cedule s lebkou a zkříženými hnáty a varování před smrtelným nebezpečím - sifony. Místo nejde ani projet ani obejít po břehu, je zapotřebí vynést loď až na silnici. Ale není třeba panikařit hned u cedule a snažit se k ní mermomocí vrátit, jak se o to pokoušely dvě lodi před námi, proud to stejně nedovolí. Stačí zpozornět a za zatáčkou vysednout na místě, které je označeno ve výšce lanem, na kterém visí dvě vodácké vesty. Přenáška je dlouhá jeden a půl kilometru a na vodu lze nasednout již v Hameau de Beldoire, ještě před Les Vignes.

Lodě, které tu přistály spolu s námi, mají zajištěn převoz autem, a když to vidíme, i my jsme vyměkli. Půjčovny odtud pojedou až večer, teď je něco po poledni, ale ještě zbývá stop. V parném odpoledni tu skoro nic nejezdí, až po hodině a půl čekání se mi zadařilo. Ale pak si užívám té cesty, silnice vede tak 30 metrů nad řekou, kroutí se a proplítá tunýlky a hlavně jsou z ní úžasné výhledy do kaňonu, ještě lepší než z vody. Tam, kde byly vidět dva tři domy, jsou celé vesnice přilepené v úbočích mezi skalami, živé, plné lidí a kavárniček. Vracím se s autem k Pas de Souci, s lodí na střeše přejíždíme do Les Vignes a manžel pak ještě hned pokračuje dál. Vrací se rychleji než já prve a už od silnice slyším, jak nadává. Bodejť by ne, na stopu mu vyklouzl z kapsy mobil. A protože já mám svůj vybitý, už to nezachráníme. Rázem jsme bez spojení, bez navigace, bez kontaktů, aspoň že ne i bez mapy. Vzala jsem s sebou pro jistotu i papírovou. Skok do minulého století. Bez nálady a s vědomím, že se nám teď nesmí nic stát, nasedáme do lodi a pokračujeme.

Úsek pod závalem je těžší než ten nad ním. Údolí se prohloubilo, narovnalo, skály jsou kdesi ve výšce nad námi, vody přibylo a pláže už tu skoro nejsou. Když se objevila jedna malá písčitá, neváhali jsme a utábořili se na ní, však už bylo načase. A objevili jsme na ní krunýř z raka a vzápětí i raka živého.

Následující den pokračujeme mezi kameny a dvojkovými peřejemi do La Sablière, a když se pak objevila polovina kamenného mostu a hned za ním most celý, jsme v Le Rozier, kde máme auto a kde soutěska Tarnu končí. Skončili jsme i my, ale brzy jsme litovali, že jsme nepokračovali ještě aspoň do Rivière-sur-Tarn, kam jezdí půjčovny, nebo ještě lépe až do Millau, jak bylo původně v plánu. Tarn ještě pořád pěkně tekl a hezčí řeku už jsme na letošní výpravě nepotkali.

A nakonec přidávám opět tři odkazy na články, ze kterých jsem se o Tarnu nejvíce dozvěděla. V tom prvním pod odrážkou Tarn najdete i starou německou kilometráž, ve které jsou na úseku, který jsme sjeli, změny jen ve sjízdnosti jezů: ten na km 73 měl málo vody a sjízdný nebyl, ten na km 84,4 měl vlevo rybí přechod, vpravo náhon na mlýn a uprostřed (vpravo od středu) sjízdnou vodáckou propust. Druhý článek je cestopis se spoustou fotek a pěkných akvarelů a v posledním najdete podélný profil řeky

mujweb.cz/fako
ritamarlou.over-blog.com
sitepasite.free.fr/dordogne

Slávka