Dne 14. září 2026 si někteří vzpomněli, jiným bylo připomenuto, že … Co vlastně?
Že před dávnými a dávnými devětaosmdesáti lety zemřel president Osvoboditel? Tož to je pravda. Ale někteří starší si připomněli rovněž, že už (zase) můžeme. Nejen potichu volat z okna: ‚Proletáři všech zemí, polibte si p…l!‘, a pak v koutku bytu uronit slzu nad stařičkými novinami, ale zcela veřejně a nahlas můžeme …
Že už můžeme svobodně plout po vlnách vzpomínek, jež dlouhá desetiletí ležely v trezoru.
Že už můžeme ve vydaných knihách číst básně, jež mu věnovali básníci vděční za Republiku.
Tak na jeho památku! Ahoj!
Fotografie pochází z plně digitalizovaného a zveřejněného fondu ‚Masaryk Tomáš Garrigue‘, který je dostupný každému díky skvělé práci lidí v Literárním archivu Památníku národního písemnictví. Album jako položka má pořadové číslo 566: „Pamětní album v černých deskách a nalepenými fotografiemi a tisky z let 1937 a 1938. Na černých listech velkého formátu je nalepeno 71 fotografií T. G. Masaryka z let 1929-1937, na některých listech jsou rukopisné opisy básní J. Seiferta, V. Nezvala, K. Tomana a průvodní rukopisné texty.“
A chcete-li, ohlédněte se přes těch 89 let očima tehdejšího fotografa a kronikáře. Na začátku je 19 obrázků ze života, ta s kánoí je šestá fotka. Dalších 120 je smutečních. Snad nebudete překvapeni neskrývanou pravdou o posledních věcech člověka. Tehdy se tak žilo a umíralo.
Doklikáte-li až na snímky č. 105 a č. 113, nepřehlédněte popisky fotografií. Jde o první a čtvrtou sloku z básně Loučení od Karla Tomana. Osud básníka má s prezidentem společného mnohem více, než se dočtete v jakékoli knize či studii. Možná mu vděčí i za život, ale to se nikdy nedozvíme. A taky se dívali ze stejného mostu na stejnou řeku. Konkrétně z Pont d'Avignon hleděli na Le Rhône. Ale i to zůstane pro dnešek mimo vyprávění. Jen chci ozřejmit, že se nejen znali, ale znali se důvěrně přes třicet let.
Faksimile pohlednice T. G. Masaryka zaslaná Karlu Tomanovi v roce 1927. Originál je uložen v LA PNP pod číslem 2/1/1//72, 1927-1937. Zkrácená citace zní: „Literární archiv Památníku národního písemnictví; Toman Karel (vl. jm. Antonín Bernášek) (1767); ref. ozn. 2/1/1//72; ukl. j. 4; přír. č. 8/2006; Masaryk Tomáš Garrigue = Toman Karel 1 pohlednice.“
Podstatnější pro dnešní vzpomínku je fakt, že Karel Toman věnoval T. G. Masarykovi ještě další dvě básně, totiž ‚Pozdrav T. G. M.‘ a ‚Na uvítanou‘. To máme dohromady triptych. V díle Karla Tomana naprosto unikátní počin. Nikdo jiný jím nebyl nikdy podarován tolikrát! Bohužel, doba následující se podepsala na osudech jak obou protagonistů, tak i všech tří textů. Takže to víte po mnoha dekádách jako jedni z mála lidí v ČR a tím pádem i na zeměkouli. Před napsáním tohoto článku bych počet obeznámených odhadl neskromně optimisticky tak na deset.
Báseň Loučení vyšla jedinkrát časopisecky (Příloha besedního časopisu Život, 1937, roč. XV, č. 9-10), neoslavila ani deset let a skončila „na věčné časy“ v trezoru. Poslední, kdo ji odvážně upomínal, byl Drahomír Šajtar, kterého chci pro odvahu vzpomenout já. Jak si lze ověřit, učinil tak na stránkách Lidových novin. I tam se dnes můžete svobodně doklikat. V Národní digitální knihovně Kramerius vám stačí průkazka do některé z městských knihoven a článek s názvem: „‚Neznámá‘ báseň Karla Tomana“ si tam v klidu přečtěte celý (LN 25. 7. 1948, příloha Literární neděle, ročník 56, číslo 172, s. 6).
Presidentská dvojice ze sbírky Stoletý kalendář (1926) měla osud ještě horší. Byla komunisty z pěti dalších souborných vydání Básní vykastrována (Karel Toman Básně 1953, 1956, 1962, 1971 a 1977), stejně jako z vydání Stoletého kalendáře z roku 1966. Bez jediné stopy a poznámky byly zkrátka vymazány.
No jasně, už slyším ty netrpělivé hlasy, proč sem tahám politiku a ňáký básně, když je to přeci vodácký server … no právě ta svoboda jaksi patří k lodi a pádlu neodmyslitelně. A obráceně taky. Pohleďte.
Onen básník, občanským jménem Antonín Bernášek, měl totiž dva syny. Staršího Jaroslava (* 1915) a mladšího Prokopa (*1919). A když si v létě roku 1923 léčil revma na Jadranu, podnikl na poetu nezvykle svobodomyslný čin a synkovi o tom napsal. Předesílám, měřil bezmála dva metry, byť váhově patřil do muší kategorie. Zaznamenaná zpráva je velice podrobná, dokonce natolik, že i zkušenější padleři mohli by se snad jako podle návodu na vodu dle textu odvážiti. Vizte přiložené vysvětlivky a praktické obrázky.
Faksimile dopisu Karla Tomana synu Jaromírovi je uložena v Literárním archivu Památníku národního písemnictví: pod položkou ‚Toman Karel‘ (vl. jm. Antonín Bernášek) a číslem 2/2/1//3, 1923-1942. Plná citace zdroje přesahuje dlouhý odstavec, a proto se na ni, prosím, podívejte na perfektně zpřístupněném webu LA PNP. Zkráceně zní: „Literární archiv Památníku národního písemnictví; Toman Karel (vl. jm. Antonín Bernášek) (1767); ref. ozn. 2/2/1//3; ukl. j. 5; přír. č. 8/2006.“
Inu, když vysychají potoky ba i říčky, musel jsem se obrátit k pramenům trvalejším. Doufám, že jste se bez úhony dokodrcali až sem.
Tož Ahoj Karle Tomane!
Dan
P. S. Kdybyste se z jakýchkoli důvodů doklikali až na fotoalbum z pohřbu básníkova, a neplést prosím státní pohřeb a pohřeb se státními poctami, tak ti dva vojáci v uniformách hned za rakví na lafetě jsou právě oni dva synové, Jaromír a Prokop. Prokop má na sobě uniformu anglickou, neboť své válečné tažení zakončil s 1. čs. obrněnou divizí u francouzského městečka Dunkerque. Potom pochopíte snadno, proč Jaroslav Seifert kdesi napsal, že Karel Toman měl za války tři poslední přání. Aby se dožil osvobození republiky, aby viděl své dva syny živé a navrátivší se a aby viděl opět vydané své Básně, neboť odmítl za války jich tisknout. Splnilo se mu vše, i když se ve výlohách pražských knihkupců potkala čerstvě vydaná kniha a právě vytištěné parte. To se psal červen roku 1946.