Po deštivé noci je vše kolem nás sjízdné. Potoky se rozvodnily a řeky dosahují vysokých nadstavů. Naším dalším cílem je Erlauf. Po několika pokusech najít správnou cestu v Kienberku se konečně dostáváme k řece a jedeme proti proudu. Objevujeme nově přebudovaný nesjízdný jez a kousek nad ním je i vodočet. Ten ukazuje 110 cm, což je optimální voda. Máme obrovské štěstí, že pršelo, jinak zde voda nebývá. Vyjíždíme asi 5 km výše, kde cesta končí parkovištěm. Zde začíná pěší turistická cesta proti proudu na soutěsku a Erlaufrohre (rouru Erlaufu). U parkoviště stojí dřevěná budka s informační tabulí. Na ní pak visí papír, že za vstup do soutěsky se platí 1 Euro, které ať vhodíme do kasičky níže. U nás by něco takovéto asi neuspělo. Neodvedu si představit, že by někdo dobrovolně dal 25 Kč do kasičky, a pokud by je tam chtěl dát, že by měl do čeho. Kasička by s prvními penězi asi rychle zmizela.

Jdeme po cestičce proti proudu a sledujeme rychlý tok Erlaufu. Je občas zablokován, někdy se soutěska zúží, ale jinak je vše docela dobře sjízdné. Pozor však na padlé stromy v úzkých místech.

Cestička pak pokračuje na železných roštech přímo nad řekou doprovázana krásnými vodopády padajícími po vysokých skalách.

Až k rouře nedojdeme, protože je docela pozdní hodina, a my si chceme ještě něco sjet. Kvůli dlouhému přejezdu pro úsek Erlaufrohre nakonec vybíráme úsek přímo od parkoviště dolů k jezu. Je o něco lehčí, než soutěska, přesto je velmi pěkný a obtížnost je zde mezi WW II-III. Silnice sleduje řeku a řidič má tedy možnost zastavovat téměř kdekoli.

Nasedáme a proud si to s námi valí dolů v částečně regulovaném řečišti s vysokými skalami jdoucími až do vody. I když to tak ze silnice nevypadá, řeka slušně teče a občas se vyskytují i obtížnější místa. Jedno zajímavé je asi 500 m od parkoviště, kde je stupeň s válcem, a pak pod mostem. I nadále pokračují v řece různá zúžení, balvany a návaly vody na skály.

Když už to vypadalo, že řeka ničím nepřekvapí, najednou za zatáčkou zůstáváme v němém úžasu civět na oblázkovou plážičku. Jako duchové v mlžném oparu vystupuje před námi armáda kamenných mužiků. Nejprve se ukáže prvních deset, pak dvacet, jak se ale přijíždíme blíže, vidíme jich minimálně stovku. Nejsou žádní záprdkové, dosahují v průměru 2 metrů. Někdo je postavil tak blízko sebe, že by pád jednoho mohl spustit lavinu padajících mužíků jako kostek z domina. Jak je možné, že stojí na pláži, ke které není přístup ze silnice. Jak je možné, že je povodeň nesmetla nebo že sami nepopadali? Ochraňuje toto místo nějaká tajemná síla?

Nemůžeme se vynadívat na stavitelské umění neznámé osoby či osob a jen neradi opouštíme toto mystické místo. Je ale šeredně, stále poprchává a zima se nám vkrádá do neoprenů. Řeka stále svižně teče, začínají se objevovat slepencové skály padající až do řeky. Na většině míst jsou podemleté s krásnými jeskyněmi.

Jedno z posledních náročnějších míst je opět pod mostem, kde je kamenný stupeň. Dá se sjet v pravé části. Za chvíli jsme nedaleko od vodočtu, kde na pěkném plácku u silnice končíme.

Erlauf nás příjemně překvapil. Pokud někdo sjíždí horní část s rourou, měl by určitě pokračovat až dolů k jezu. Končit na konci soutěsky je opravdu škoda. Sice je to lehčí úsek než horní, přesto jsou zde zajímavá místa WW II-III a krajina je též velmi pěkná. Od konce soutěsky je to zhruba 9 km, což se dá sjet zhruba za 1,5 hodiny. Škoda jen, že je zde voda občas a ne po celý rok. Zpestřením je každopádně oblázková pláž se stovkou mužiků, která nechá nezapomenutelný dojem z této řeky.

Petr