Start si nelze představit lépe. Člověk vystoupí v Bílině z vlaku, projde nádražní budovou a může rovnou před ní nafukovat člun. Stejnojmenná řeka je snad 30 m od nádražní budovy. Kolorit dotváří hospoda se zahrádkou za řekou, která je už v sobotu 9 hod ráno otevřena (možná ještě ani nezavřela), takže při pumpování se kochám pohledem na osmahlá těla s půllitry před sebou.

Řeka docela teče, navíc hladkému kluzu pomáhají podivné zelené rostliny, které hladí loď zespodu. Podjíždím pod prvními trubkami a po levé straně mě čeká první monument – elektrárna ČEZ . Připisuji jí bod za to, že není alespoň vodní. Proto je stále po čem jet a v okamžiku, kdy přichází první betonové stěny a mosty okolo, mám pocit, že jsem vjel do areálu Dolních Vítkovic.

Čeho si všimnete na první pohled, je neuvěřitelné množství trubek. Podél břehu, nad hlavou a hlavně trčících ze břehů. Některé jen ukapávají, na některé by se dalo hrát a některé zásobují řeku tekutinou. S Bílinou se za minulého režimu zjevně nepočítalo pro rekreační využití, ale mělo to být hlavně přívodní a odpadní koryto prospívající zejména úkolům těžkého průmyslu.

V řece samé je znát, že tam někdy v minulosti byla zvýšená hladina. Ve výšce půl metru nad hladinou (v zúžených místech až metr) je nastříkaná podivná pavučina z bahna, o které si nejdříve myslím, že to jsou kusy igelitek slepené bahnem. Píchnu do toho a vypadá to na uschlé bahno bez igelitek. Tyto okraje řeky mne budou každopádně doprovázet až do Labe.

Jakmile ale Bílinu opustíte (kupodivu v Bílině zapáchala pouze 1 trubka a to ještě celkem snesitelně), octnete se v přírodě, kde je vám docela pěkně. Řeka hezky teče, je nečekaně čistá, břehy jsou poměrně pusté a překvapí Vás množství života vedle, nad a v řece. Kdybych měl Ekiho znalosti fauny a flóry, tak bych Vám je vyjmenoval přesně. Takhle mohu alespoň odhadovat, že to množství zvěře bylo něco jako (asi) motýli, (možná) vážky modrého zabarvení, (určitě) ptáčci (nejspíš se i nějak poeticky jmenují), (určitě) kachničky, (určitě) žáby a taky (nejspíš) nutrie. Jednu dobu se přemnožují nějaké mušky, kterých se nemohu zbavit ani při rychlejší jízdě. Nejspíš to všechno budou odolní živočichové, u kterých se dlouhodobým usídlením v severočeské pánvi upravila DNA tak, aby byli schopni přežít i ve zhoršených podmínkách. A zjevně se jim daří.

Řeka stále teče a rychlejší než já jsou už jenom nákladní vlaky, které jezdí vpravo, pak vlevo a jejichž lokomotivy vidím snad poprvé v životě. Kajak mi stále leští vodní liány, hopsám z pár schůdků a užívám si první osvěžující peřejky kolem Ohníče. Z příjemné plavby mne vytrhává nepříjemný jez Bžany (přenáší se vpravo, vlevo jedině ryby a to ještě se sklony k drhnutí suchých schodů).

Pak následuje asi nejhezčí část cesty, kdy se voda občas hezky zavlní, zahoupe, v okolí se objeví kopce a před vámi hezké kamenné můstky. V některých místech je řeka trošku více zarostlá, větve češou, občas člověka vystraší husa nebo ovce na břehu. Je vidět, že řeka dává život, čouhají z ní trubky, které odchází do domků a chatek okolo. V duchu doufám, že se tekutina z obydlí nevrací a pluji dále.

Přijíždím do Rtyně, kde mě zaujme šipka s označením přístaviště a hlavně hospody, která má být jen 323 kroků. Vzhledem k tomu, že jedu na sucho, rád parkuju (kupodivu lze v malé zátočině opravdu kulturně zastavit i vystoupit). Rozhlížím se, kde je hospoda, ale tak dobrý zrak zjevně nemám. Vydávám se směrem, kam ukazuje šipka. Když ujdu prvních tři sta kroků a hospoda není pořád v dohledu, vzdávám to. Tak daleko se mi loď tahat nechce a nechat ji na břehu, to bych sobě neudělal…

Tak jedu dál. Přichází Stadice, na které se těším už od Bíliny. Po levé straně v lesíku je Královský pramen vyvěrající ze skály. Nedá se minout. Přetahuji se o vodu s dětmi, které to mají z Trmic povinně na rodinný výlet. Občerstven pokračuji k jezu Řehlovice, který přichází po 16 km plavby nepřerušené žádným vodním dílem čerpajícím dotace na výrobu elektřiny. Jak lze tušit z jeho účelu, je to hnusný jez, který by zkrášlila jedině traverza v soukolí.

Vjezd do Trmic oživuje malý schůdek a potom hned impozantní pohled na další elektrárnu, která se brání před napadením od vody ploty a výhružnými cedulemi. Nemůže být pochyb, komu řeka opět patří. První pravostranný náhon za zámkem je schovaný za nánosem odpadků a naplavenin a pro jistotu ještě zamřížovaný. Naštěstí to nevadí, protože jezu se dá vyhnout levostranným náhonem, který záhy následuje a který vás vede pod silnicí a chodníky betonovým korytem v bezprostřední blízkosti domů, kde nájem asi nebude zrovna vysoký.

Za vodočtem Trmice přichází vrchol celé plavby. Voda začíná brzdit a zpomalovat, až mám pocit, že chvíli mi teče naproti. Není pochyb, že přijde něco velkolepého. Aby šok nebyl tak velký, dostávám možnost se na něj připravovat studiem řečiště, které chudák o akci Ukliďme Česko ještě nikdy neslyšelo. Odpadky se tady zjevně netřídí. Všude pet lahve, převažují 1,5 PET lahve Březnáka (aspoň že pijou lokální značky), z dalších odpadků je tam všechno. Záchodová prkýnka, několik balónů (většinou na fotbal), polštářky (jak ty se mohou na té hladině udržet?), zbytky ponožek, triček, dokonce horního dílu plavek (to musel být proud), kusy nábytku apod.

Čím více se blížím jezu, tím je pohled děsivější. Odpadky vytváří úplné plovoucí pěnové ostrůvky. Voda před jezem má snad 2 metry a možnost vystoupit téměř nikde. Nakonec se mi to přece jen podaří, přejdu menší skládku a konečně se mohu pokochat posledním vodním dílem.

Pokud byste si snad mysleli, že to je sběrný dvůr, musím Vás zklamat. V Ústí jsou zjevně přesvědčeni, že provozují jez. Poslední kilometr je rozloučením s říčním industriálem, kdy hledáte vodu v korytu pod silnicí a po mírných peřejkách vplujete do Labe.

Musím ze sebe setřást ten hnus z posledních předjezových kilometrů tím, že si zapádluju proti pořádnému větru. Aspoň mám možnost se přesvědčit, zda-li je silnější proud nebo vítr. A kupodivu to i s nafukovací loďkou vyhrává proud.

Bílina z Bíliny do Ústí je prostě řeka jako (skoro) žádná jiná. Milovníky krásna asi úplně nenadchne, ale zanechá trvalý dojem. Koho však nadchne určitě jsou vyznavači říčního osamění, protože za celý den jsem na řece nepotkal jediného vodáka.

Guma

Oddíl: Bila tricka