K řece Blanici mám velmi silný vztah. Její horní část považuji za to nejhezčí, co jsem kdy sjel. Střední část se mi také velmi líbí. Navíc vede kolem Bavorova, z jehož okolí pochází jihočeská větev mých předků. Není tedy divu, že se již řadu let pravidelně zúčastňuji volného splutí na akci Letní Blanice. V předchozích letech jsem jezdil se skupinami, které jely v neděli (den určený pro volné splutí) úsek od přehrady do Bavorova. Nikdy jsme nelitovali prodloužení pod Strunkovicemi s pěknými rychlými meandry a vrbičkami. Pokaždé jsme však kousek před Bavorovem předjeli nadlepšenou vodu.

Letos jsem vyrazil pouze se svým obvyklým spolujezdcem Tomášem a na místo nás z Prahy dopravil autobus, který jezdí jen v sobotu. Nutnost startovat až po odjetí závodníků na druhou stranu znamená, že voda má náskok čtyři hodiny a má tedy smysl uvažovat o prodloužení do Svinětic či Vodňan. V autobuse jsme se dokonce rozhodli pro prodloužení do Písku.

Zde je vhodné vysvětlit hned několik věcí. Předně, proč vůbec jet až do Písku, když posledních 25 km Blanice je nehezký silně regulovaný tok. Jednak jsem to nikdy nejel (nicméně tu hrůzu jsem viděl z několika mostů) a hlavně celá ta mise se ukazuje jako nelehká (tedy velmi lákavá) s ohledem na v té době panující ticetistupňová vedra a nezastíněnost cesty od začátku Vodňan až do Písku. Znamená to, že se tento úsek musí stihnout během večera prvního dne a brzkého rána dne následujícího. Navíc jsme měli výbavu jen na jednodenní splutí, bylo tedy nutné vymyslet, jak nahradit standardním vodáckým vybavením třeba spacák. Naše bezstarostnost se opírala o předpověď, která slibovala na noc sedmnáct stupňů.

Akce spuštěna

Poslední závodníci už nepůsobili dojmem, že závod berou vážně, splouvali spíše ve skupinách. Možná právě proto nám bylo dovoleno vyplout už ve 13:00 s tím, že závodníkům nemáme překážet zejména kolem branek. Závodníky jsme nakonec spíše předjížděli my, dost se cvakali. Prostřední třetinu mezi Strunkovicemi a Bavorovem jsme výjimečně vzali vlevo náhonem. Je v pohodě sjízdný, ale musí se přenést jedno stavidlo a jeden příliš nízký mostek. Po obou stranách mlýna je pak délka přenášení zhruba 50 m.

Následují dva kilometry téměř stojaté vody. Charakter řeky se změní, jakmile překříží silnici číslo 142, opět začne téci a vydrží jí to skoro až do Vodňan. U bavorovkého jezu (ten u koupaliště) jsme byli v 16:00. Po krátkém občerstvení vyrážíme na Svinětice, kam po příjemné plavbě bez jezů či stupínků dorážíme v 17:00. V popisovaném úseku má řeka velmi podobný charakter jako těsně pod Strunkovicemi.

Za Sviněticemi se už poměrně často objevují jezy a stupínky (většinou by ke sjízdnosti potřebovaly více vody), ale řeka skoro pořád pěkně teče. Až za Krašlovicemi řeka výrazně zpomalí a zaroste vrbičkami. Pak následuje dlouhý volej prvního vodňanského jezu a za ním začíná regulované koryto. Objevuje se první znečištění řeky v podobě uřezaných rybích hlav a vnitřností, které do řeky házejí dobří rybáři. Do těchto míst se dostáváme v 18:15. První dojem z regulovaného koryta není až tak hrozný díky parkovému vzezření okolí řeky, dojem stoky přichází až hlouběji ve Vodňanech.

Cesta regulovaným korytem

Ve Vodňanech se ukazuje, že jsme již předjeli vlnu nadlepšené vody. Na řece se objevují četné stupínky (za našeho vodního stavu všechny nesjízdné). Do třetice nám průjezd Vodňan znepříjemňuje déšť. Není dost silný a studený, aby nás donutil přerušit jízdu, ale má dva nepříjemné důsledky, které se projeví později. Jednak je to prudký pokles teploty, která se ten den už nezvedne. Druhým důsledkem je promočený neopren, který pak hřeje o něco méně. V 19:00 opouštíme Vodňany a ujíždíme dál tichou zmrzačenou řekou s cílem do tmy urazit ještě deset či patnáct kilometrů, abychom druhý den končili dříve, než slunce začne nemilosrdně pálit. Regulace zde proběhla před devadesáti lety a s výjimkou Protivína a Putimi je řeka vedena mimo města či vesnice. Protivínem projíždíme kolem osmé. Pak následuje několik kilometrů, které nepůsobí příliš regulovaně, nicméně řeka stále skoro neteče díky nízkému průtoku a četným stupínkům. U mostu silnice E49 se řeka opět narovnává.

Noc předčila ta nejhorší očekávání

Nocování jsme si představovali tak, že po teplém dni bude ještě dlouho do noci velmi teplo, že nejnižší teplota bude 17 stupňů a bude jí dosaženo až v pět hodin ráno, přičemž my vstaneme už něco po třetí, abychom byli připraveni vyrazit nejpozději ve čtyři, kdy už bude srovnatelné množství světla jako ve 22:00. Navíc jsem předpokládal, že budu spát v suchém neoprenu. Tomáš se chtěl převléci do cestovního oblečení, nicméně potřeboval by napřed usušit loď. Nakonec jsme v mokrém neoprenu museli zůstat oba.

Ze Safárek jsme odmontovali sedačky a lehce ufoukli boční válce, aby se vnitřek lodě dal roztáhnout na šířku ramen. Do lodí jsme si lehli tak, aby opěrka pro nohy sloužila jako polštář. Jedinou nevýhodou byla přezka popruhu k této opěrce, která člověka tlačila mezi lopatkami. Vyfouknutou sedačku jsme použili na přikrytí nohou a trup byl zakryt pytlem na přepravu lodi.

Po pár minutách v improvizované postýlce mi začala být zima. Pro kontrolu jsem si ještě zjistil aktuální meteogram pro Písek. Už to tak dobře nevypadalo: v našich 22:00 pouhých 18 stupňů, ráno v pět nevlídných 14 stupňů. V tu chvíli mne poprvé napadlo, že jsem tu zimu v noci dost podcenil. Navíc se ukázalo, že jakkoliv důkladně jsme se postříkali repelentem proti hmyzu, komáry chuť na krev nepřešla. Člověk musel mít odkrytou jednu ruku, aby je mohl zabíjet a o to mu byla větší zima. Už od začátku jsme se klepali zimou a navíc během noci ještě teplota několikrát poskočila dolů. V jednu chvíli Tomáš navrhl, že se zkusíme zahřát pobíháním, ale navzdory všem možným cvičením nám byla větší zima než v lodích. Zvažovali jsme také, že vyrazíme pěšky do Písku, ale nebylo příliš pravděpodobné, že by nás chůze dokázala dostatečně zahřát. Tak jsme se zase vrátili do lodí. Tomáš měl ale ještě v záloze dva fungující nápady. Jednak zjistil, že pomáhá obléci si plovací vestu. A jako nejúčinnější zbraň proti chladu se ukázalo vysypat veškeré vybavení z našich čtyřicetilitrových lodních pytlů a omotat se těmito pytly pod vestou zhruba v úrovni pasu, tedy v místě, kde nedokonale navazovala lodní sedačka na velký loďák. Dlužno ovšem podotknout, že i tak nám byla celou noc nesnesitelná zima. Vysypání veškerého vybavení z lodních pytlů mělo ještě ráno dohru spočívající v odstraňování desítek plžů z oblečení a potravin.

Zdárný dojezd

Vlivem mlhy vydržela tma zhruba do 4:30. Krátce poté jsme vyrazili. Voda byla velmi teplá, ohřívala vzduch nad hladinou, takže nám hned po vyplutí přestala být zima. Při viditelnosti sotva pár desítek metrů člověku narovnané koryto nevadí.

Hezký byl průjezd Putimí, která v mlze ukázala jen několik historických budov. Naneštěstí jsme nenarazili na žádného domorodce, abychom mohli ověřit, že i v jedenadvacátém století stále ještě platí lidové rčení opěvující značnou velikost hlav místních obyvatel.

Mlha vydržela přesně k soutoku s Otavou v 6:30. Zbývala hodinka plavby po Otavě, pak jsme rychle zabalili lodě, po více než osmnácti hodinách se konečně vysoukali z vlhkého neoprenu. Po velmi rychlém přesunu na kilometr a půl vzdálené autobusové nádraží jsme v 8:25 seděli šťastní, spokojení a smradlaví v autobuse.

Robert Černý