Coby dočasné pijavice našeho štědrého sociálního systému, mohli jsme si s kamarádem Bobšem dovolit čekat na vodu, neomezováni časovými nároky jiných. A voda přišla. A po ní i sluníčko. A tak se stalo, že první jarní pondělí leta páně 2007 chvíli po nekřešťanské sedmé hodině ranní jsme nastupovali do vlaku směrem Tišnov a následně Nové Město na Moravě, obtěžkáni Pálavou, barelem a pádly.

Motoráček nás chvíli vezl kolem Svratky — tekla pěkně, ale Bůh suď, jak souvisí rozhodnutí o vypouštění z Víru s aktuálním přítokem. Čas jsme si tedy krátili obepisováním a obvoláváním širokého kamarádstva škemraje, zda by nám někdo nemohl zjistit, jestli už jsou na Internetu dostupné ranní stavy vodočtů. Přes noc se totiž aktualizace nějak zasekla a předpovědní model vypadal dost šíleně. Bohužel model příliš nelhal a voda v Dalečíně utěšeně stoupala k SPA I. Jelikož mladické sebevražedné sklony už nás opustily a jet do neznáma na povodeň se nám moc nechtělo, dohodli jsme se, že prvně na místě zhodnotíme sjízdnost Bobrůvky, a pak případně vezmeme pozdější autobus do Milov na Svratku.

V Novém Městě jsme se vydali po značce k autobusovému nádraží, pod kterým měla říčka téci. Když už mě od barelu bolel krk z obou stran, dohodli jsme se na vystřídání: „Tu máš barel, dej sem loď a … kde máš pádla?!“ Inu kdeby, ve vlaku přeci, ve vlaku. Hurá zpět na nádraží.

„Dobrý den, my máme takový problém …“
„Pádla?“
„Ano.“
„Jsou ve Žďáru.“

Dlužno ocenit, že na drahách nepracují jen zabedněnci jako v jejich managementu, během asi deseti minut jsme se dozvěděli, že v jedenáct budeme mít pádla zpět. A měli jsme. Následoval druhý pokus najít a zhodnotit Bobrůvku. Koryto pod mostem na začátku kilometráže vypadalo, že by se tam loď asi i otočila (tedy míněno dle osy svislé), hloubka kolem 30 cm, větší kameny bránící průjezdu se nekonaly. Charakter stejný, kam až oko dohlédlo, tak jsme zkonstatovali, že to půjde.

Kvůli nádražní anabázi jsme vypluli až po poledni. Vidina stíhání podvečerního autobusu ze Skryjí se sice lehce rozplývala, ale stále jsme byli naplněni optimismem. Vydržel nám asi 200 m, než jsme se usadili na první kámen. Naštěstí měchuřina nějaké to šoupání vydržela, jen nás trochu znepokojovaly rozbité izolátory na břehu; taková svině v korytě už se Bobšovi kdysi stala osudnou.

Po pár minutách jsem se začal nervózně ošívat, že už bychom měli být u jezu na ř. km 52,9. A vskutku, minuli jsme jakousi betonokamennou navigaci, ale jez to nepřipomínalo ani s hodně velkou dávkou fantazie. Ovšem za chvilku jsme zjistili, že plujeme pěkný kus nad dnem údolí a že se nezadržitelně řítíme úzkou skluzavkou k jakési budově. Přistáli jsme v tišince u přepadu a přenesli z náhonu; původní koryto před přepadem prostě neexistovalo.

Pod novoměststkou ČOV začala exkurse, jak si naši předkové dovedli poradit s navigací řeky. Dlouhé rovné úseky úzkého kamenitého koryta se břehy doslova opevněnými nahusto vysázenými stromy. Občas nějaký ten dřevěný stupínek nebo bývalé stavidlo, nyní sloužící jen jako lávka. Níže řeka začala meandrovat, a postupně meandrů přibývalo a rovných úseků ubývalo. Škoda, bylo to hezké svezení, i přes omlácená kolena z neustálého seznamování se šutry — pořád lepší než odsazovat špičku, když se loď nevešla otočit dříve než proud přirazil záď na břeh.

Jez na ř. km 45,1 už také dávno není, co býval. Nicméně řeku stále ještě přehrazuje kupa kamení, tož hurá na prohlídku. Ostrůvek pod jezem je jistě ideální vyhlídkové místo. Ovšem, když břehy nejsou pevné … Víte, jak to vypadá, pokud člověk, co nikdy neměl nic společného s baletem, gymnastikou a podobnými zvrhlostmi, dělá provaz? Jestli ne, tak se to ani nedozvíte, pro foťák jsem to nestihl. Ostatně bez zvukového záznamu by to stejně nebylo ono.

Následovaly opět únavné meandry. A za jedním takovým čekal další z mnoha stromů přes řeku. Zkušeně jsme to před ním ubrzdili a váhali, co dál. Do bahna u břehu se nám nechtělo, kmínek nebyl až tak nízko a navíc byl silný sotva jako paže půvabného háčka, tak přišla na řadu metoda hrubého násilí. Nastrčil jsem Bobše k nejprůjezdnějšímu místu, aby stromek nadzvedl a dostal tak pod ním špičku, sebe i barel. Já jsem pak shrben čekal, až mi strom padne na záda. Jenže Bobeš se nějak zapomněl pustit a proud neúprosně tlačil loď dál … zajímavý způsob výstupu. Ještěže jsme s sebou měli poslední pomoc ze švestek. Ale namísto úlevného výdechu se ozval řev „Ret!“ Nojo, desinfekce holt trochu pálí.

V Bobrové jsme konečně přestali břichem ohledávat dno. Ne že by Luční potok přivedl tolik vody, ale charakter řeky se trošku změnil. Ostrost některých meandrů bohužel ne. V Olešínkách jsme se stali velkou atrakcí pro jakási dvě domorodčí mláďata, která nás na kolech sledovala po břehu. Zdálo se, že mají nějaký cíl, tak jsme si představovali, jaká hrůza nás asi může čekat. Byla to jenom nízká lávka, kterou jsme podjeli lehce shrbeni bez ztráty kytičky. Klukům to zřejmě jako adrenalin stačilo, hm.

Kroucení řeky naštěstí již nemělo dlouhého trvání, pod ústím Olešné (Olešínky) vstupuje Bobrůvka do údolí. Na ř. km 35,3 se přestavuje jez, a pod ním se objevují peřejky typické pro úsek pod Strážkem. Po pár stech metrech je vlevo areál »Šiklův mlýn«, což má být westernové městečko; my jsme se ovšem shodli: „Je to hnus, velebnosti.“

Na řece už začínalo být chladno, když jsme dorazili do Strážku. Na mapě u mostu jsme si pak znovu ověřili, že jsme právě ukončili Bobrůvku, zatímco minule, ze Strážku dolů, to byla Loučka. Tedy alespoň podle KČT, kdežto místní skálopevně věří, že Loučka začíná soutokem Bobrůvky s Libochůvkou (bez ohledu na to, že třeba pro rybáře je to Loučka celé). Přes počáteční problémy zajistit odvoz ze Strážku nakonec zazvonil zvonec a pohádky byl konec, totiž soumrak nás zastihl již na odjezdu k domovu.

Kávol