Upřímně řečeno, na letošní RIO BOTIČO jsem se ani moc netěšil. Stálá nejistota, zda voda poteče, nebo nepoteče, byla dost stresující. Definitivní rozhodnutí a potvrzení akce padlo až v pondělí, šest dní před jejím konáním. V tom týdnu pak bylo třeba vyřídit všechna zbývající povolení, oznámení, zapůjčení, kontrolu toku atd. A to vše s vědomím, že většina velkých akcí podzimu (Hamerák, Vavřinečák a další) byla zrušena pro nedostatek vody, a tedy nadržené vodáctvo se vrhne do vln špinavého toku. Mimochodem už to není  úplně pravda – v posledních cca dvou letech při pravidelných chemických kontrolách znečištění vody v Botiči bylo zjištěno znečištění stupně 2-3, což je totožné se znečištěním vody ve Vltavě na spodním konci Prahy – tedy v Tróji, kde se všichni čvachtají bez zábran a radostně. Nicméně téměř vše se stihlo včetně zajištění  TOITOI boudiček na startu i v cíli. Všichni víme, co dokáže předstartovní  horečka a pohled na pulzující nájezd do roury. Pro mne, a nejen pro mne, byl Botič opět plný překvapení, i když jsem jej splouval už nejméně 25x (z celkových 35 organizovaných podzimních splutí).  

Překvapilo mne (příjemně), kolik nakonec bylo pouštěno vody a jak dlouho. Optimální průtok pro zkušené, aby si trošku zadováděli, i pro nezkušené, aby poznali, na co mají a na co ne. Překvapilo mne (příjemně), jak krásný dovede být Botič na podzim, když je plný zpěněné vody a zalitý sluncem.

Překvapilo mne (příjemně), jak za tu dobu, co Botič pořádáme, se změnilo okolí Botiče, jeho břehy i zástavba. Revitalizace toku v hostivařském úseku, vyčištění od naplavenin, napadaných větví, roští, na spodním toku zmizely na březích igelity, staré matrace, hrnce, kabely a roury zjevně k ničemu. A domy, viditelné z plujících lodí, už také nejsou polorozpadlé zapomenuté barabizny, ale téměř všude nové, často i nadstandardní stavby.   Překvapilo mne (příjemně), že tunely jsou vyčištěné (vloni to ještě takové nebylo), dokonce i vymalované – sice sprejery, ale jejich malůvky se tam hodily spíše, než na stěny paneláku, a navíc některé byly i po výtvarné stránce zdařilé.   

Překvapilo mne (nepříjemně), kolik lidí se rozhodlo projet rouru nad startem splutí, která už na první pohled není pro začátečníky, protože nájezd do ní je vůči směru roury šikmý. Jak je to riskantní se ukazovalo tím, kolik procent lodí vyplavalo dole pod rourou dnem vzhůru a kolik se jich i do roury ani netrefilo. Zapíchly se nad ní vedle vjezdu do betonu a bez pomoci ostatních, zkušených a vybavených vodáků, by se posádka ani loď z této situace nedostala. Dokonce se stalo, že jednu loď, takto uvízlou, tlak vody zlomil a zmuchlal tak, že muselo být kvůli jejímu vyproštění zastaveno vypouštění vody z přehrady na cca čtvrt hodiny, aby se tlak vody na její zničený vrak snížil. Vážné varování pro všechny, že Hostivařská roura zdaleka není pro všechny.   

Překvapilo mne (nepříjemně), kolik lidí si zajelo autem bez zvláštního povolení na náplavku při ústí Botiče do Vltavy. Je tam zákaz vjezdu, bylo na to i upozorněno při výkladu trati na startu. Tito řidiči riskují nejen tučnou pokutu (až 2000 Kč), ale také to, že pro vodáky bude vystupování na vyšehradskou náplavku zakázáno, nebo omezeno, a tím se celá akce značně zkomplikuje.   

A na závěr. Překvapilo mne (příjemně), kolik lidí si vyzkoušelo splutí a poté plavání pod stupněm Grébovka – inu, když je hezké počasí, relativně čistá voda a hlavně je tam zkušený a vybavený tým záchranářů, tak se plave hned líp.

Další fotografie z Grébovky a záchrany zde naleznete na rajce.cz

Honza Šup