V průběhu jara mě zaujalo Chobotničákovo popsání plavby po Labi ze Dvora Králové do Týnce nad Labem. Od Týnce nad Labem ke Kolínu bylo Labe dlouhá léta mým domovským rejdištěm a říkal jsem si, že bych se tam mohl zase jednou podívat a zároveň tak trochu navázat na výše zmíněné putování.

Když překonáte jez v Týnci nad Labem je to jen kousek k soutoku Labe s Doubravou. Pokud nespěcháte, určitě se vyplatí vplout do slepého ramene naproti soutoku a trochu ho prozkoumat. Kdysi zde blokovaly vjezd drátěné ploty, ale zub času už je ohlodal a vplutí je bezproblémové. Během chvíle jste v džungli, ale plout se dá a když se na chvíli zastavíte určitě uvidíte zajímavé ptactvo.

Po prozkoumání slepého ramene pokračujete dál a těsně nad zdymadlem Veletov je možné vpravo vplout do druhého slepého ramene, které je ovšem řádově méně romantické. Zajímavé ale je, že z tohoto ramene můžete odbočit do toku, kterému jsem odmala zvyklý říkat Veletovský náhon. Po něm se pohodlně a s jistotou vody (kvůli MVE) dostanete pod jez Veletov. Cestou si užijete pěkné meandry, může překvapit padlý strom, přenesete MVE a na konci náhonu, těsně před ústím do Labe, si sešoupnete přibližně 0,5 m vysoký stupeň z larsenů.

Veletovský jez má ale i druhou možnost překonání po vodě a tou je tzv. Starokolínský náhon, dle map pojmenovaný Černá struha. Lépe by asi bylo říci, že Černá struha je to až od místa, kde se náhon s Černou struhou spojuje, protože oficální Černá struha propojovala právě tento náhon s Kutnou Horou a sloužila k plavení dřeva a jiných surovin do a z tamních dolů. Koho to bude zajímat, určitě si podklady najde.

Do struhy se dostanete, když při plavbě po Labi přistanete u levého břehu nad jezem Veletov, přenesete lodě přes lávku, pod kterou jsou česla bránící naplavování nečistot. Kousek pod lávkou je instalovaná pohyblivá klapka, která reguluje přítok vody. Při vyšších vodních stavech ji ani nepostřehnete, ale při nižší vodě (náš případ) se jedná o malý stupínek s vlnami. Ideální je nasednout o kousek níž na pravém břehu po schůdcích.

My jsme se sem vydali s manželkou autem, protože jsme neměli dostatek času proplouvat vším výše zmíněným. Vybrali jsme si pěkný podzimní den, kdy mělo slunce ještě sílu, nafoukli jsme testovací kajak Gumotex Thaya, který jsem právě obdržel a vyrazili jsme na struhu. Na ní jsem jako dítě pádloval několikrát týdně v rámci tréninků na pramicích a dodnes zde funguje vodácký oddíl ve Starém Kolíně. Zajímalo mě, jak se struha za více než deset let, co jsem tu nebyl, změnila.

Ihned po odražení od schůdků nás bere mírný proud a bez větší námahy se zanořujeme do přírody. Struha zde teče hlubokým korytem s nízkými břehy a výhledu do krajiny tak brání spíš stromy a rákosí. Po chvilce plavby se dostáváme do více zalesněné části toku a musíme objíždět několik padlých stromů. Chvilkami přerušujeme pádlování a pozorujeme volavky a taky ledňáčky, kterých se tu prohání hned několik.

S mírným proudem a bez obtíží doplouváme k prvním domům Starého Kolína a než se rozkoukáme, už je tu most. U něj vystupujeme a jdeme se podívat na levý břeh na vorařskou hospodu z 15. století, která zde vznikla právě v době, kdy se po Černé struze plavil nejrůznější materiál. Já si hospodu pamatuji ještě funkční, ale teď byla zavřená a mech na lavičkách napovídal, že už je několik let. Jdeme se podívat ještě na Mědihamr, který stojí na protějším břehu naproti vorařské hospodě.

Pak už nasedáme zpět a posouváme se jen o pár metrů k jezu. Ten je šikmý a zcela suchý, všechnu vodu totiž bere elektrárna. Pamatuju si, že jsme jez sjížděli vždy, když se tu pořádaly pramicové závody, dnes bych si ho také s chutí sešoupl, ale bohužel. Jez překonáváme snadno a pod ním musíme chvíli pěšky. Pozorujeme hejna malých okounů, kteří se nám míhají pod nohami a bohužel taky hromady nejrůznějšího odpadu, který sem za léta naházeli obyvatelé vesnice. Po krátké vycházce je už vody dostatek a můžeme pokračovat v plavbě.

Je znát, že jsme na jezu překonali nějaký ten výškový metr, protože najednou nejsme skoro zároveň s terénem, ale jsme v krajině pěkně utopení. Než se připojí zpět voda z náhonu, tok vůbec neproudí. V jednom místě nás překvapuje velký padlý strom, který už na sebe zvládl nachytat mnoho větví. Nebylo úplně jednoduché ho přetáhnout, ale podařilo se. Pak už chyběl jen kousek a jsme zpět na proudící vodě.

Koryto je zde stále zařízlé do terénu, širší než nad Starým Kolínem a voda příjemně proudí. Padlých stromů je tu jen pár a všechny jdou bez problémů objet, takže si můžeme užívat pěkného počasí a barevné podzimní krajiny. Cestou míjíme soutok s Klejnárkou, později bývalou čerpací stanici, která odebírala vodu pro zavlažování polí, a pak už se pomalu přibližujeme k Labi, které se před námi z ničeho nic objeví. Vplouváme na “veletok” a nepokračujeme směrem ke Kolínu, jak by bylo logické, ale vracíme se proti proudu k našemu autu.

Během jízdy po Labi jsem rád, že jsem se sem po letech zase podíval, připomněl jsem si krásná léta ve vodáckém oddílu a ukázal jeden z kusů mého dětství manželce.

Nevím, jestli někdo Černou struhu využije, když pojede po Labi. Objet Veletovský jez je totiž velmi snadné po Veletovském náhonu a ještě snadnější obnést, ale zase si neužijete tolik vodácké legrace. No je to na vás...

Snížák