Všechno začalo úplně obyčejně jako vždy a nic nenaznačovalo, že by zrovna tento pátek měl být něčím vyjímečný. Prostě „jen“ teče olomoucká Bystřice. Vodočet v Hlubočkách ukazuje krásných 125 cm, teploměr za oknem 13 Celsiových stupňů a adrenalin v těle zatím nemá hnědou barvu. Na sraz u Vildy přijela polovina lidí pozdě a druhou polovinu nakládáme do Transitu po cestě. Stále se neděje nic zvláštního. S hodinovým zpožděním snad už všichni počítají a alespoň už mají v Masných krámech v Jívové uvařenou polévku, u které si někteří neuvážliví jedinci dobírají Jitku (příběh sám pro sebe, ale to až někdy jindy), popisujíce jí obrovské vlny a válce v Ďáblově chřtánu. Chudák do sebe stěží dostala jen slabou kávu.

První známka něčeho neobvyklého vyplavala na povrch až při převlékání v Domašově. Vilda nemá vestu. Přesto, že je z toho nervózní, je mi ho líto. Obyčejně chystá materiál na vodu pro deset dalších lidí. Nedá se nic dělat, před těžšími místy si bude vestu půjčovat. Sklouzáváme po sněhu do vody. Ahoj, na vodě v pohodě, jedem. Povolila mi zádová opěrka.

Až do Ďáblova chřtánu by to měla být pohůdka. Počítám tak WW1, sem tam malý jízek. Sakra, co tu dělá tohle? Přijíždím k hraně jezu s poměrně hutným válcem a šikmým nájezdem. Taktak, že mě to nespláchlo. Zatím, co přemýšlím, zda do jezu pustit Jitušku, mají ho někteří už za sebou. Vzhledem k nepohodlnému vylézání svoluji, aby Jitka jela, připravený na záchrannou akci. A je to tady. Dno nahoře mi připomíná Jituščin jakýsi pomatený názor, že na těžkém místě je slušnost se prásknout a vydusit. Ale co to! Vlčice za hurónského řevu celé party bravurně zvedá. V očích mám slzy. Hlavou mi proběhly všechny ty hodiny dřiny, nenáviděné fráze typu: „Mě to nende …“, „Mám blbó loď …“, „Už to zase neumím …“. Sysel plave, ale vzhledem k tomu, že na tuto plavbu zvolil pomalé a hravé Igo, se ani nedivím.

Už ani nepočítám jezy a soustřeďuji se jen, abych našel místo na přistání. Nejlépe ještě nad Ďáblovým chřtánem. Naštěstí nás v dostatečné vzdálenosti odchytává Jarda s Mildou a velkým Čendou, kteří vyrazili už půl hoďky před námi. Beru foťák, Vilda kameru a jdeme na obhlídku. Vybrat vhodné místo na focení není snadné. Všude kolem řeky zasněžené srázy a mně se fakt nechce smýkat se do vody i s novým foťákem. Volím tedy docela přístupný břeh asi padesát metrů pod obávaným místem. Za těch pět minut, než se nad chřtánem objevuje Milda s Jardou, mi už docela mrznou nohy. Sjíždějí v pohodě a s profesorským přehledem. Jen deset metrů pod mým stanovištěm Milda neodhadl správně hloubku rozšiřujícího se koryta a zůstává chvíli viset na kameni. Za dalších nekonečných pět minut se objevuje v zatáčce Petr z Ostravy, kterému se dostalo nové indiánské přezdívky „Ten, co jezdí na Wigu“. Jeho indiánská přezdívka nemá žádný hlubší smysl, prostě jsme si jen v řevu peřejí nemohli nikdo vzpomenout na jeho pravé jméno. Nicméně jezdí dost v pohodě a i v tomto úseku ukazuje svůj přehled. Za ním už postupně mizí ve zpěněné vodě Franta, s jistotou vyježděného slalomáře a nadějného rodeisty malej Čenda, ještě s celou lodí Mojmír, čerstvý otec nového vodáka Martin, Šváb a Sysel. „Tak co, Vildo,“ obracím se na kamaráda „Jedem? Já mám trochu strach“. „Když to sjel i Sysel,“ odpovídá Vilda „tak už musíme“. Předáváme dokumentární zařízení Martinovi a se sevřeným pocitem kdesi uprostřed těla odcházíme k lodím.

Jsou lidé, které soukromě nazývám „přitahovači průšvihů“. Když se sejdou dva najednou, stojí to fakt za to. Kdyby Vám náhodou chtěl někdy v budoucnu Vilda, jinak též zvaný „Killer“, pomoci, prchejte. Prchejte rychle a daleko! Když jsme totiž dorazili nad Ďáblův chřtán, kde nás čekala Jitka, nabídl se jí Vilík, že ji přesune loď přes dvouapůlmetrovou strouhu, kterou vytvořila velká voda. Každý jiný by loď nechal volně přetraverzovat, nevrhal by jí do dálky tak, aby se odrazila od hladiny a zasáhla kamarádku přímo do kolena. Kdybych tam stál já, asi bych plakal. Naštěstí, na mnoha místech sešroubovaná a mnoha dalšími v nekonečné řadě po sobě jdoucími průšvihy (přiléhavější by bylo jadrnější vyjádření) zocelená žena, Vildovu pomoc tentokrát přežila a se zatnutými zuby pokračovala v boji s nádhernými peřejemi.

Další nemilé překvapení nás čekalo o pár set metrů dál nad jezem pod Malým Rabštejnem. Mojmír zlomil loď, ztratil botu a omrzla mu noha. Bylo to jasné, nemohl ji sám a bos donést 3 km k autu. Jediná vhodná loď, na které se mohl, vzhledem k jeho dlouhým nohám, svézt dolů byla ta moje. V ten okamžik se pro mne sjíždění Bystřice stalo pochodovým cvičením. V kopcích s hlubokým mokrým sněhem a kde nebyl hluboký sníh, byl led, zlomená loď na rameni – fakt slušný trénink. Vyrazil jsem vstříc svému osudu a do té výšky ke mně jen doléhaly vzrušené výkřiky mých kamarádů v klikatém údolí. Až mnohem později jsem se dověděl, co se na řece dělo. Kousek pod jezem čeká na vodáky nepříjemný válec, ve kterém málem skončila cesta pro Sysla a statečnou Jitušku. Oba si teď mohou na svou lodičku přilepit další krysu. Zachraňovali se lidé, materiál. Parta se roztrhla. A tak se stalo, že hned, jak jsem dorazil na Magdalénský mlýn, odcházím zpět proti proudu s Vildou zachraňovat loď přimáčknutou řekou na kmen a když jsme se vrátili, vyrážím, tentokrát s Renčou, hledat Jitku, která někde zůstala s Martinem. Doskotačili jsme až zpátky na Rabštejn aniž bychom kohokoliv našli. Někde jsme se minuli. Když jsme se dlouho nevraceli, vyrazil nás hledat malej Čenda … hezká pohádka … nakonec přeci jen došlo ke šťastnému shledání a unavení, hladoví vodáci se mohli přesunout do Hanácké restaurace, pak do Cin Cin baru, kde jim ochotný, sympatický a atraktivní personál (Alenka a Lenka) dovolil využít prezentační techniky, takže, se sirkami v očích, mohli shlédnout aktuálně pořízené záběry.

Bystřice je krásná řeka. Jen nesmíte mít černý den jako členové Klubu Vodák sport Olomouc.

Ahoj, Michal