Přenáším za vydatné pomoci ostatních zavřená Vrata. Při pohledu na to následné kameniště v širokém řečišti začínám litovat, kam jsem se jen vydal. Naštěstí o kousek dál už je to výrazně lepší a já mohu pohodlně nasednout do laguny a přitom pobaveně sledovat, jak se kajakáři tím kamenolomem urputně prodírají.

Ve Škvíře je velký kámen přesně ve směru splutí

Další úsek je nádherný! Úzkým korytem v pěkných peřejích voda šupajdí z kopce za občasného zpestření kaskádami. Škvíra je dle názoru většiny nejetelná a tak tahám těžký Kursk kolem a nasedám spolu s ostatními pod. Najednou se však na protějším břehu začíná stavět záchrana a vzduchem proletí udivená otázka: „On to někdo jede?“ Okamžitě žhavím foťák a už sleduju Lookyho padajícího dolů Škvírou přímo na kámen, kterému se prostě nedá vyhnout. Sklouzne z něho a i s kajakem se šprajcne v úzké průrvě mezi skalami. Drobet nám zatrne, ale po chvilce se vysoukává ven, aby pro pobavení nadšeného publika předvedl krysu. Při druhé jízdě pro změnu předvádí parádní kotouly a hlavou prozkoumává důkladně terén tam, kde při první jízdě zapadl i s lodí.

Ve Schodech je spousta kamenů a úzkých průskoků

Následný úsek pod Škvírou rychle ubíhá a zanedlouho jsou tu Schody. Všichni jedou, já náročně přenáším. Skákání vysokých stupňů mezi kameny mě fakt neláká. Ostatní si očividně nejtěžší úsek náležitě užívají.

A jedeme dál. Pod Schodama je ještě jedno zajímavé místo, kde se po objetí stromu musí prudce zabočit a stihnout úzký průskok. Bylo mi řečeno, že je to drobet do zatáčky, ale když jsem při nájezdu zahlédl tobogánek se šikmým kamenem v proudu, byla ve mně jen malá dušička. Oči mám navrch hlavy a kleju, dokud bezpečně nepřistanu dole. Z vracáku pod se na mě zubí Keny a já jsem rád, že jsem tam někde nešprajcnul svůj Kursk.

I pod Schody je to stále zajímavé

Řečiště dále se dost rozšiřuje a tak v pomalém proudu čím dál častěji nestíhám na sebe rychle navazující úzké průjezdy mezi kameny. Občas se mi do cesty připlete i kajakář a pak nezbývá, než zvolit alternativní výlet mimo hlavní stopu kde mám pocit, že mi dojde voda a půjdu pěšky. Naštěstí vždy sklouzávám po kamenech do lagunky a pokračuji dál stylem kulečníkové koule. Na závěr si ještě neodpustím krysu s doplaváním posledních 50 metrů až do cíle.

Sluníčko svítí a z našich neoprenů se kouří jak o závod. Převlékám se a pendluju zmenšenou skupinku, co si dává druhou jízdu od Vrat dolů.

Ač tomu mnozí nevěřili, Čerťáky i za takto malého průtoku stojí za to a dají se užít hlavně na malých obratných lodích. Pro Kursk už to bylo místy trápení a nafukovačku bych tam určitě nedoporučoval. Kdyby se dalo vyjednat nějaké pouštění i za menší vody, vznikl by další zajímavý terén pro ty, co si na plný průtok netroufají.

Žralok