Nedávno se objevila na knižním trhu půvabná a krásná obrazová (fotografická) publikace pod názvem České řeky a říčky autorů Luďka a Vladimíry Švorcových. Využil jsem toho, že mám právě narozeniny a okamžitě jsem si ji zakoupil s přesvědčením, že to bude pro mě jako vodáka dobrá léčba na nastávající zimní období a s ním přicházející abstinenční příznaky z nedostatku pádlování. To jsem se tedy nemýlil. Byla to trefa do černého.

Přestože tuhle knihu mohu obecně vřele doporučit, některé připomínky k ní bych si ale přesto neodpustil. Pan fotograf Luděk Švorc je asi spíš rybář zahleděný do tůní a romantických koutů, než vodák. To odhaduji z toho, že na jeho fotkách jsou častěji „nesympatické voleje“ než božské peřeje. Přesto má publikace na mě jako vodáka, který nikdy nehodil udici do vody, silně emotivní účinek.

Když jsem ji vybalil, nedal jsem ji z ruky, dokud jsem si neprohlédl poslední obrázek. Na fotkách poznávám spoustu míst, kde jsem nořil pádlo. Mimo to mě inspirují místa, kde jsem dosud nebyl. Ty řeky zařadím do svých plánů. Snímky těží skvěle z možností barevné fotografie a pan Švorc nechává impresionisticky rozehrát bohatou paletu barev, odlesků na hladině, průhledů pod hladinu a veškerých optických jevů, které jen na vodě můžeme uvidět. Fotografie zachycují kouzelné pohledy do krajiny a čarovné mostky, to vše v nejrůznějších náladách, včetně těch časně ranních, kdy vodák obvykle ze stanu nevyleze. Tady nám autor vhodně přiblíží zážitky, které vodácký národ zpravidla nemůže prožít.

Vodák pádlující vodu vyšší obtížnosti ale taky prahne vidět peřeje, soutěsky, kaskády a skoky a těm se autor trochu vyhýbal. Ze Zbirožského potoka sice zachytil jezírko, ale chybí mi tam vlastní soutěska, která se v dolní části lomí doleva v pravém úhlu, kde je současně dost vysoký skok, a úžina, do které se snad ani nevejde pádlo. Z Tanvaldské Kamenice mi tu chybí peřeje v okolí Návarova. U Vltavy postrádám skvosty jako Čertovy schody a nebezpečnou Škvíru, Vydra má pod Antýglem kaskády, na které sice vodáci nesmí, ale upřímně, kdo by si na ně troufl. Těch míst, které vodákovi rozbuší srdce, by bylo „mraky“. Chápu ale, že by mu tam pod kořeny a šutry zůstalo spousta háčků. Snad proto autora takové terény neoslovují. Oceňuji snímek soutěsky při ústí Polečnice do Vltavy. Taky mám radost, že (kromě několika málo případů) neudělal autor z vody šmouhu, jak jsem to viděl u mnoha kalendářů. Pro ně je typické, že si fotograf pohrál s detaily lístečků na břehu, ale zapomněl, že voda přeci má své stříkance, pěny, kapky a šplouchance, které mají konkrétní tvary a přesné obrysy. Líbí se mi taky encyklopedický charakter knížky a zajímavosti uvedené u jednotlivých popisů. Když večer sedím v posteli a listuji si knížkou, sedím vlastně jakoby v lodi. Někdy mi na fotkách vadí nízký vodní stav na sjetí.

Vždycky jsem při čtení kilometráže postrádal obrazovou část a suchý popis musel doplňovat vlastní fantazií. Konečně jsem se dočkal šťavnatého a plně prožitého obrazového doprovodu. Má slova o postrádaných místech na fotkách nechť nejsou brána jako přílišná kritika, ale spíš jako inspirace pro další knížku.

Děkuji autorům, kterým stejně jako mě učaroval svět vody. Děkuji za zajímavý tvůrčí a publicistický počin a samozřejmě i sponzorům, kteří umožnili knize vyjít.

Martin