Budiček… Budičéééék! Ve všední dny nemám budíček rád a často si ho vůbec nedávám. O víkendu mu dávám morální omilostnění, protože budí k zábavě. Tak se hrabu v autě ze spacáku a přejíždím kousek ke krámu, abych si nakoupil. Asi mimo sezonu nejsou zvyklý na osamělý cizince a nebo v sedm ráno vypadám nějak jinak, než ty tisíce turistů, co tu prouděj v sezóně… Klobásku, anglickou, pečivo, mlíko, perníčky a všechny tři ořechový hřebeny… Snídám za šera mezi roubenkama rohlík, sejra a kafe z termosky. Všude nabídky půjčování lodí, nebo koloběžek. Malá Skála. Zbylý kafe přelejvám do malý petky. Odlehčovat je potřeba. Přejíždím ke startu. Sundavám loď ze střechy a cpu poslední věci do loďáku. Hlavně nic nezapomnět.

Mokrá tráva, nepohodlný nasedání. Ještě nevím, že jedno z nejlepších vocaď dolu. Šlajsnu jsem si odpustil, sice je jediná funkční, ale nechci mít nacákáno do lodi hned ráno. Stejně mi tam cáklo při nájezdu do proudu. Ranní muškař už je taky ve vodě – dáváme tichý Ahoj, jen tak, aby to nerušilo zadumaný jitro. Voda pěkně teče okolo podemletejch pískovcovejch balvanů. Barvínek řádí a maluje stromy. Javory, javory – na jednom stromu přechod od zelený ke žlutý… Krásná jízda, šest kubiků. Ve středu nebo čtvrtek to mohlo bejt svižnější, to teklo i třicet, teď už je z toho vidět jen učesaná tráva na březích tak čtvrt metru vysoko. Divoká řeka je tu už celkem klidná, vybouřila se vejš. Isere, Isar, Jizera. Keltsky divoká řeka… Jez v Dolánkách jí to ale vysvětlí, všechno jde do náhonu a do trubek, hladina je cenťák nebo dva pod korunou jezu podobně jak na několika dalších jezech. Přetahuju do koryta s nehybnou hladinou pod jezem a dávám se na další cestu ve znamení „Od jezu k jezu“. Aspoň, že na volejích můžu pozorovat svoje oblíbený zrcadlení. Když se zadaří, je to slušnej matroš. Dávám do sluchátek zvuk z Dead man a jiný světy plynou…

Turnov. Těsně nad jezem se vrací voda čmajznutá v Dolánkách… Slušný vysedací místo dokonce odřevený. Akorát zase není za co vyvázat loď během obhlídky. To fakt nikde nemaj kruh nebo něco k vyvázání? Asi ne. Rybí přechod překrytej póroroštama. Jdu tak dva metry nad vodou a balvanama, kde možná migrujou ryby. Migruju nad nima se svejma cajkama. Fabrika Juta toho chlapíka, co neví, čí je, nebo čí by chtěl bejt… Žlutý topinambury v navigaci a v plným květu. To jsem ale nevěděl, co to je a nenadloubal si dlabanec. V Přepeřích stavěj novej rybochod, aby si mohly ryby migrovat. Migruju tam s lodí po břehu.

Barvy podzimu. Skřeti, pařáty větví se zrcadlej ve vodě. Strašidla. Kapradiny dělaj zrcadlením většinou různý kraby. Svačím a dělá se krásně.

Další jez. Nad nim má na břehu někdo auto a playboat, asi si hrál na voleji. Začínají skály, nalevo nebo napravo, podle toho, ke který straně údolí se řeka přivine. Celkem to teče a jsou vidět oblázkový pláže. Cedule s podpisem Povodí Labe o zákazu proplouvání stavbou. Ale jakou? Za zatáčkou to je – jez Loukovec, uprostřed prohrábnutej bagrem, voda se celkem rychle žene esíčkem průrvou. Doma se dočítám, že v letě voda provalila zeď u elektrárny a v rámci záchrany probagrovali jez. Z vodáckýho hlediska, kdyby to voda postupně rozebrala celý a zůstalo tak, tak je to nejlepší, co se mohlo stát. Čert ví, co tam postavěj. Skály vlevo dělaj převis dlouhej, jak skalní vlna na fotkách z Austrálie. Dolu visí břečťan. Jak jede skála a při záklonu hlavy se proplejtaj stromy a větve, je to jak ve snu.

Míjím chátrající statek těsně nad řekou. Typická dráha pro zavěšený vozíky na vyvážení hnoje vede z chlíva po výložníku rovnou až nad řeku. Asi neměli pole. Ještěže už vypadá nepoužívaná. Nad Ptýrovcem očouzenej skalní převis, evidentně kempovací místo, ale je ještě moc brzy, ještě musím jet. Jednou za dvacet kiláků doženu partu tří labutí, ty po úzký řece vzlítnou a potkáme se zas dál. Zřícena Zvířetic se taky zrcadlí. Dokud je světlo, vyhlížím jenom ty nejkrásnější místa na spaní. A s padající tmou beru cokoliv. Musím zarazit před Boleslaví, blízký okolí měst není pro tuláky dobrý. Kotvím s poslední možný zatáčce, dál jsou už zahrádkový kolonie a město. Tma, to je nejlepší recept na „Nebýt viděn“ v obydlený krajině. Lámu větve na mini ohýnek, vařím večeři, suším holinky a oblečení. Zbylý dříví dávám pod loď, v noci má přijít déšť.

Budičééék! Zvoní brzy, proklatě brzy, měnil se čas na zimní, ale hodin denního svitu nepřibude. Déšť bubnuje o celtu a při představě dělání ohně a vaření kafe v dešti se mi z vyhřátého klobouku nechce. Ještěže mám rád Ice-coffee. Kvedlám mlíko, cukr a instatní kafe, snídám ve spacáku. Ze zbytku mlíka dělám kafe do zásoby k obědu. Postupně všechno pod celtou balím. Netěším se na promoklý kolena. Trupem vodák hejbe, zahřeje se a i nějakej déšť vypaří, ale kolena jsou v kánoi nejhorší. Hele, odpadkovej pytel, snad nebude moc ekl. Je zakrácenej na čtverec, rozpáraná jedna strana a čistej, v rámci možností. Asi ho nějakej rybář měl jako kapucu. Jako kapuca na moje kolena pasuje perfekt. Odrážím od tábořiště na řeku puntíkovanou od deště.

Už kape z okraje klobouku. V Mladý Bouli maj jez se „Zkušební propustí“. Semafor mrtvej, vjezd zahrazenej vakem, z retardérky čouhá křoví. Je to tu asi 11 let a vypadá to že tudy nikdy nikdo neplul. Škoda, takhle to vypadalo prakticky funkčně.

Pořád prší, pod mostem v Horkách telefonuji a domlouvám odvoz z cíle. Na horách sněží. Jez je šikmá deska s náplatkem, elektrárny po obou stranách, dole skok, není kde spustit a nasednout do lodě. Musím zpátky nad most, loďák na záda, vylejt z lodi dešťovku, loď na ramena a marš. Ještěže je to vyvážený tak, že nemusím v bezvětří loď ani přidržovat, protože pak stejká z bortu čůrek vody na ruku a do rukávu… Další jez je v Dražicích. Jsem jak zmoklej horolezec, nechtěl bych tudy šplhat s malejma dětma. Za deště nejde moc fotit bubáky, jak je hladina zčeřená.

Jez v Benátkách - zlej vodákův sen… Vlevo fabrika, přenáška od lávky u skateparku k dalšímu mostu by měla asi kilák. Vpravo vysoký břehy, nad jezem výstup na dvůr domu, z kterého se dá vyjít dál, ale tam je navigace několik metrů vysoká a kolmá. Nemám věci na slaňování. Překládám loďák do zádě, abych odlehčil příď a najíždím do suchýho (teda oslizlýho) přepadu. Vysoký zdi z betonu, není čeho se chytit, dno Cedrofky skřípe o betonový zahrazení. Trpím, klnu, omlouvám se lodi… Přetahuju schodovitým přepadem a nasedám v binci, za kterej by se nestyděla ani Grébovka.

Dolní provalenej jez v Benátkách. Tady jsem kdysi při nepovedeným nájezdu utopil legendární odolnej telefon Ericson zvanej Nanuk. Dneska je slalomka čerstvě upravená bagrem, nájezd jednoznačnej a pán ze břehu povzbuzuje beze stopy zlomyslnosti, že se to prý dá jet. Věřím a děkuji, snad příště, až bude přeci jen tepleji a já čerstvější. Dávám ve spodku tratě výjezd z vracáku do proudu a projíždím mezi překážkami z navážky. S lodí 17,5 stopy dlouhou je to přeci jen jiná škola. Za jízdy dlabu ze skleničky domácí vepřovou konzervu, co se mnou najezdila sta kilometrů jako železná rezerva a chleba… Tady začíná „pražácká“ dolní Jizera, oblíbený jednodenní úsek. Pod Kačovskym mlýnem je konečně zas vidět, jaká to musela bejt krásná řeka v době před jezy. Podle kilometráže výška jezů ku kilometrům vychází na spád asi jedno promile, to mohla bejt příjemná řeka. Teda dokud to teklo a vodák si nemusel co pár kilometrů hrát na expedici, co stěhuje loď a zavazadla do nepřístupného údolí v Himalájích.

Nejdolejší Jizera je pohlazení, odměna za útrapy. Oblázky, čistá voda, drobný peřejky… Na jezu v Otradovicích je obehaný larsenama levý pole, kde se má jímat voda pro Prahu. O kus vejš je provizorní vysedačka s dřevěnejma schůdkama. Tady čerpaj vodu do přírodních bazénů na levým břehu, až kubik za vteřinu a co se tam vsákne, tak o kus vedle jímaj ze studní přefiltrovaný přes sedimenty štěrkopískovejch teras jako pitnou vodu. To je novější verze přidaná k jímání vody prosáklý přímo z řeky.

Káraný, poslední mělčiny v místech, kde se řeka roztáhla do šířky, poslední most. Dál už je znát vzdutí od jezu na Labi v Brandýse. Dorážím na soutok, prší jen mírně. Telefonuji, že co bude s odvozem a že prý nejdřív za hodinu. To bych na břehu zmrzl. Tak dávám za soumraku Labe do Čelákovic a za tmy zpátky. Potmě to vypadá, že to táhne na bójky. Vytahuju loď na břeh v Toušni a večeřím strašíc pejskaře. Přijíždí pro mne auto, navazujeme loď a kážu v autě způsobit saunu.

Řeklo by se, že to bylo hrozný, zejména propršená neděle s teplotou u nuly. Ale ne, zážitek byl intenzivní a bylo to super, krásný. Pravda nebejt toho krkolomnýho přetahování jezů, bylo by to ještě krásnější. Ale méně intenzivní. Dokud člověk pořádně pádluje, tak neprochladne. Mám rád podzim, ty nižší teploty, tu atmosféru, kdy příroda oddechuje po vegetačním období. Vzduchem padá barevný listí, po kraji je klid, letní davy někam zmizely a ať si klidně prší, je krásně. Ježdění na vodu nejsou jen spálený záda a fronta na kelímkáče. „Podzim je po zimě to nejlepší období pro pádlování.“

Chobotnice