aneb

Déja vu Kod Zale a o dalších setkáních

Od hospody k hospodě, už jsme zase na vodě… (kapela Poslední Štych)

Břehy Dunaje mezi Novým Sadem a Zemunem dýchají atmosférou Kusturicových filmů, asi proto, že se na nich mnohý děj odehrává a taky sloužily jako exteriéry pro dokreslení bizarnosti těchto filmů. Filmy režiséra Kusturici jsou nabité emocemi a mystickou exotikou, kterou divák rád přijímá a nechává se jí unášet. A ačkoliv život zde je prostý jako kdekoliv jinde, našinec sem přijíždí s předznamenáním zažít zde příběh, vidět něco pohádkového, kusturicovského…třeba v pověstné čárdě Kod Zale (U Zaleho).

Měl jsem kdysi dávno (za komančů) mystický zážitek na Velasu, jinak Velkém rybníce u Chodova na Sokolovsku. Byla tam na březích jakási velká párty nebo co, a když jsem z toho byl už v noci unavený, vzal jsem si kánojku a sám vyrazil o půlnoci na ztemnělou hladinu. Pozvolna jsem plul a plul a najednou se přede mnou objevil břeh s prkennou kůlnou, před níž byly jemně nasvícené dřevěné stoly s jídlem a k tomu příjemně hrály ty nejkrásnější písničky Beatles… a byli tam přátelští mladí lidé, ne hluční, kteří mě pozvali ke společenství až do rána, kdy jsem musel odplout. Hledal jsem další dny to místo, společnost a atmosféru, obkroužil jsem na lodi celý Velas, ale už nikdy jsem je nenašel. Ten zážitek mám ale v duši pořád, dnes už spíše jen jako hluboce uložený pocit. Stejným pocitem na mne působí Kod Zale. Je pro mne víc než čárda. Něco jako dveře do světa, jehož podobu a příběhy řídí velký umělec Kusturica, světa, do kterého mohu na vlně sdílení a představivosti vstoupit. Takže je jasné, proč jsem naši výpravu ke Kod Zale nasměroval. Hledat a najít zde moje Déja vu. Přijmou kamarádi genia loci tohoto místa? Nesnažím se jim podat něco, co oslovuje mne, ale pro ně reálně není inspirativní?

U břehů vonících atmosférou Kusturicova světa Cikánů, bláznů a divných existencí jsem byl třikrát. Poprvé jsem proplul kolem na své singlovce Fortuně při první účasti na regatě TID. Dřel jsem jako vůl, žil jako asketa, v očích měl pouze cíl doplout k moři („Nemal si jedinú šanciu“, řekli mi pak zkušení dunajští vlci), prostě dřel jsem pádlo a o ráji ležícím za malém ostrůvkem jsem nevěděl vůbec nic.

Podruhé na TIDce jsem dělal háčka zkušenému dunajčíkovi Pištovi, šestinásobnému pokořiteli Dunaje, bývalému lodníku na dunajském šlepru i na nešťastné Concordii. Ten ovšem znal a tak zavelel plout za dálničním mostem Nový Sad - Bělehrad doprava do úzkého ramene za ostrov a vystoupit. Fascinovala mě pálenice s obrovským kotlem a nad ní čárda obyčejná vzhledem, ale plná fantazie stran rybích jídel a patnáctileté krásné Cikánečky, která nás v té čárdě nad voňavým Dunajem obsluhovala.

Potřetí jsem se vydal k čárdě Kod Zale při cestě do Řecka s mořskými kajaky na střeše našeho auta. Chtěl jsem manželce ukázat slávu tohoto místa s představou, že mu propadne jako já. Bez navigace jsem se k čárdě vydal ze státní silnice přibližnou cestou, která se víc a víc zhoršovala. Nakonec jsem zastavil na křižovatce několika polňaček s tím, že musím zjistit další sjízdnost. Tu z jedné z cest vyrazilo malé autíčko. Mávl jsem, že se zeptám na cestu a za volantem stařík. Dřív než jsem se stačil zeptat prohlásil:
„Tebe já znám. Ty jsi byl na Dunajské regatě“.
Koho by to nepotěšilo? Kdo by se pýchou nenadmul? Jsem tu znám. Já a nějaký místní Karel Gott.

Příjezd ovšem nebyl nijak zdařilý. Navigace, informace místních a ošlapaná realita dávaly trojčlenku, jejíž řešení se neskýtalo. Cesta víceméně hrozná (ještě, že jsem vzal ten vlek z Water Elementu), informace zmatečné a jediné, co skýtalo jakési východisko, byl můj klus. Teda s tím, že od severu se valila bouřka, ke které celý den meteorologicky pracoval. Jedna dobrá duše (matka s asi osmi dětmi) mne doprovodila do jiné čárdy, která byla naprosto fantastická (objektivně: lepší než Kod Zale), ale ležela skoro hned pod dálničním mostem a jeho blízkost zde byla akusticky proklatě znát. Nakonec jsme ale ke Kod Zale dorazili a v mžiku dojednali prostor k postavení stanů. To už ovšem byla bouřka nad námi a zatím co Milan dotloukal kolíky (a v každé fázi s kladivem nad hlavou mne za svitu blesků proklínal) jsem se ukryl do Honzovy Faradajky. Inu bouřková fóbie je hrozná věc.

Nuž a potom bylo Kod Zale. Pivečka, kořalička, různé smažené ryby a rybí polévka. V množství překonávajícím pět českých vánočních večeří. A také rakija z různých ovocí, litřík za deset éček. Obyčejná slivovice (53 stupňů) za pět. Neber to. Pálenice pod čárdou maká jako v pohádce Hrnečku vař.

Další den zůstáváme u čárdy. Mohu za to já. Tedy, moje kooperace s chytrým mobilem. Dostal jsem jej letos od Ježíška, který mě ve vánočním fofru pochopitelně neměl čas cokoliv učit a vysvětlovat. Takže jsem v situaci člověka, kterému darujete singlovku, ale nic jej nenaučíte a pošlete ho na trojkovou vodu. „Ulom, ulom,“ křičíte na něj, aniž by věděl, co to je a proč to má dělat, a pak se divíte, že je poloutopenej a omlácenej a singlovka s pádlem v trapu. Protože mám fóbii na bouřky, nechal jsem si stáhnout asi čtyři meteorologické aplikace. No a pak přišla chvíle upřesnit další program cesty a já do nich (ignorujíce zprávy poskytovatele, že moje útrata za data činí už několik tisíc) nakouknul, jaké má být zítra počasí. Inu jak jinak, než bouřky, prostě počasí, kdy bys vodáka na Dunaj nevyhnal. Takže jsem výpravu uzemnil (učárdašil, uvýletodookolíšil, kajakorozplavbošil atakdál).

Zatím co se slunce smálo, bouřky v mobilu imrvére hrozily, ale protože kamarádům to nepřišlo zas až tak nevhod, byli na mě milí. Třeba se nabízeli, když teda neprší, že budou stany polévat vodou. Inu v kritické situaci poznáš, kdo je kamarád.

Prostě den a půl jsme prožili mezi Dunajem a čárdou a myslím, že se nikdo nezlobil. Ovšem další ráno bylo opravdu třeba posunout se dál.

Cilem další etapy je Surduk. Ne moc daleko, po línii hradby sprašových útesů nad pobřežní nivou. V jejich hradbě je průrva vedoucí do vnitrozemí a v jejím čele je kostel. Obec Surduk. Stavíme tábořiště na louce mezi strmými skalami a Dunajem. Rozděláme oheň a hrajeme. Dvě kytárky a foukačka až do noci. Připlouvá loď a pár set metrů nad námi kotví. Po žebříku scházejí lodníci a jsou do Surduku na pivo, pozdě večer se vracejí taxíkem. Slunce zapadá s barevnými efekty toho, kdo ví, že na to má. Na břehu se pasou krávy.

Další den a plavba podél sprašových břehů až k místu, kde je třeba plout doleva a s romantickými břehy se rozloučit. Míjíme zákeřné mělčiny s tekutými písky (pamatuji si je a vedu naše lodě bezpečnými místy) k pláži, kde se koupeme. Kdosi zde nachází icebox (lednici) a zájem o ni dá vzniknout diskuzi, jedná-li se o nález anebo krádež. Porota hlasuje čtyři jedna pro nález a tak lednici bereme sebou. Pádlujeme a pádlujeme až potkáváme motorový člun s rybářem, který pluje proti nám. Jak nás míjí, vytahuje hrdě z pytle sumce velkého jako on sám. Tak nevím, plul-li na zmíněnou pláž a počítal-li, že tam bude mít tu lednici…

Doplouváme cíli dnešní etapy k čárdě mezi Dolni Bojanovci a Zemunem. Honza (Pták) a Pepa mají roupy, že doplují až na Ada Huju v Bělehradě, kde chceme tábořit. Což činí a ještě stačí dorazit do malé hospůdky, kde si užíváme pivečka a jídla z nabídky Dunaje.

A opět praktická informace pro vodáky proplouvající Bělehradem: Ada Huja je území ležící na pravém břehu asi 500 m za železničním/silničním mostem. Dříve to byla periferie, dnes prochází všestranným rozvojem. Přesto zde lze stanovat co nejblíže mostu za poslední hospodou mimo frekventované cesty a raději až večer. Není to konformní, ale pořád to jde. Vodu dostanete v restauracích. Lídl je pár set metrů odtud, příjemná hospůdka v ohybu cesty k hlavní silnici. Nenechte se ošulit, zkoušeli to na nás, ale když zjistili, že známe kurzy, vrátili vše do posledního para. Chcete-li však na tábořišti pobýt v létě přes den, poznáte při absenci jakéhokoliv stínu, co je to peklo.

Jedete-li Dunaj s TIDkou, musíte si poctivě odpádlovat každou etapu. 30, 40 a 50 a někdy i víc kilometrů. Nejen krásné úseky, ale i ten balast. Třeba pod Bělehradem, kde je úložiště starých lodí, bludiště ostrovů a žádná velká krása. My jsme měli dík Honzovu Transportéru privilegium plout pouze ty úseky, které byly nějakým způsobem zajímavé. Takže jsme vyrazili z Bělehradu a přenesli se autem do Smedereva, což je úžasná pevnost s 25 věžemi na břehu Dunaje a místo, kde se Dunaj láme: mezi Smederevem a Ramem se stává divočejším (krajinově) a připravuje se na úseky, kde dosahuje šířky více než pěti kilometrů, než se za Babakajem a Golubacem nechá spoutat do 200 metrů první dunajské klisury.

Měli jsme v programu den navíc, a tak jsem hledal tábořiště mezi Smederevem a Ramem, kde bychom po přespání mohli do pevnosti Ram doplout na lodích. Mapy CZ (sloužící i v zahraničí) mi ukázaly malou osadu na konci malého výběžku za obcí Kostolac. Realita byla taková: cesta k osadě („víkend naselenje“) vedla po hřebenu hráze mezi řekou Mleva po levé a kanálem od elektrárny po pravé straně. Cesta byla tak strašná, že stopy aut vedly na šikmé vybetonované svahy a úzkostlivě se vyhýbaly oficiální vozovce. Honza za volantem trpělivě zvládal tankodrom a já doufal, že na jeho konci najdeme místo k táboření, protože v opačném případě by to byl důvod k mému zahubení.

Stěsnané domky na konce kosy dávaly málo naděje, ale přece jen – malá odbočka vedla k břehům Mlevy, na zahrádce jedné kuči se vyskytnul Saša (lovil ryby v Jaroměřicích na Moravě) a u několika panáků rakije se ukázala šance, že je zde přece jen místečko, kde si můžeme postavit tábor. Což činíme. Srbové určitě nejsou beránci, ale co do pohostinnosti se máme co učit.

No a jak jsme postavili, přichází k nám skupinka mladých Srbů. Dva sympatičtí mladíci a dívka krásná jako květ. Opálené štíhlé děvče oblečené do bleděmodrých šatů bez zbytečných vnitřních vrstev, hnědé vlasy svázané do ohonu, jiskřící humorem a přirozeností. Přinášejí láhev rakije a sklínky s emblémem Srbie. Představujeme se („moje ime je Magdalena“) a já se ve svých sedmdesáti zamiloval jak Goethe. Pohodově klábosíme a popíjíme a trojice s večerem odchází, poslední sklenka mi zůstává v ruce. Běžím a volám, musím ji vrátit! „Nech si ji na památku,“ volá z dálky Magdaléna a odchází do minulosti. Tož ji mám, na památku. Kdybych měl Magdaleninu fotku, trápil bych se. Protože ji nemám, převracím v rukách sklínku a cítím ze dna její prázdnoty teplý vánek, který občas vane, aniž ovšem co změní (c´est la vie).

Druhý den balíme tábor a startujeme na řeku. Na začátku každém startu na vodu provádíme úlitbu s láhví kořaličky (řece, aby nás nesla, zemi, aby nás opět přijala, ovzduší, aby nebyly bouřky, lodím, aby dobře pluly a nám samotným, abychom se měli rádi. Dnes je u toho Saša a tak přidáváme, abychom se měli rádi i se srbskými přáteli). Máme před sebou jen patnáct kilometrů, ale Dunaj je zde přírodnější. Míjíme ostrovy, háje zatopených stromů, s respektem počítáme hejna labutí, která křižují naši cestu.

Přistáváme za pevností Ram a jdeme si ji prohlédnout. Zažívám další Déja vu – v roce 2015, kdy jsem zde byl na regatě, mne intervjůoval jakýsi reportér, kam že to pluji. Moje hrdá odpověď zněla – až do Černého moře. A za půl hodiny se zvedla košava a já bojoval ve vlnách a větru o život. Dnes je to jednodušší, na parkovišti osedláváme Honzova Transportéra a po klidných vnitrozemských silnicích se vydáváme do obce Golubac, kde začne třetí díl naší cesty – plavba dunajskými soutěskami až k přehradě Džerdap. A o tom příště.

Vladimír Hejtmánek