aneb

V dunajských soutěskách

„Dunajské proudy? Ony tam dole stále jsou!“ (Marko Stojanovič, pamětník a regatáš TID)

Závěrečnou část naší plavby srbským Dunajem tvoří průrva Dunaje masivem Karpat. Je to plavba, která má několik vrstev. První vrstva je taková ta objektivní realita. Na úseku mezi hradem Golubac a přehradou Džerdap I (zhruba 100 km) proplouváte tokem (ano, i zde Dunaj teče) hladiny nadržené přehradou Džerdap. Je to plavba skrz naskrz turistická, význačná výhledy na skalní útesy, proložená několika lagunami a okořeněná historickými a přírodními památkami jako je Baroszova tabule, archeologický amfiteátr Lepenski Vir, Veteraniho jeskyně a hlavně Traianova tabule oslavující budovatelské aktivity římského císaře. Cestou uvidíte i skalní útes přitesaný do podoby thráckého krále Decebala a několik stavebních památek (klášter a pevnost Tri Kule).

Druhá vrstva je pocitová. Plujete místy, která před zatopením přehradou určovala splavnost Dunaje a byla tvrdou zkouškou pro plavce, kteří se snažili dunajskými soutěskami proplout. Legendární místa s názvy Babakaj, proudy Stenka, Horní a Dolní Klisura, mys Greben, Horní Kazan a Dolní Kazan, Ada Kaleh, Železná vrata. Všechna tato místa byla před zatopením hrozbou pro dunajské lodníky a prubířským kamenem pro několik vodáků, kteří se pokusili je splout (viz Wála, Jiří: V kanoích napříč Evropou, Čs. grafická unie, Praha, 1935.) Proplout soutěsky Dunaje dnes je o hodně snazší, než tomu bylo před šedesáti léty. Tato místa však – byť i zatopená – mají svého genia loci. A sluší se proplouvat jimi s pokorou a úctou k jejich historii.

Třetí vrstva je navýsost aktuální. Skládá se z podmínek, se kterými se setkáte v tom čase, kdy do soutěsek nasměrujete příď své lodě. Sluneční žár, vítr, vlny, víry, zatopené stromy a zdi umí být zrádné a i dnes na vodákovi vyžadují soustředění a pořádný sportovní výkon.

Klíčem do dunajských soutěsek je hrad Golubac. Zde ovšem není možnost táboření, a tak jsme jako východisko ke třetí kapitole našeho vodáckého putování zvolili obec Golubac, ležící asi 2 km před hradem. V těchto místech je Dunaj široký asi 5 km, aby se za hradem zúžil na pouhých 200 metrů. Z doporučení Dejana jsem zvolil loučku patřící jachtařskému klubu Golubac, která je i v DKV (4. vyd, 2012) vedena jako možnost nouzového táboření. Dejan mi jen kladl na srdce, abychom se ohlásili správci. Do Golubace jsme dorazili autem v prosluněném odpoledni a zaparkovali proti zmíněné louce. Kamarádi šli na přilehlou pláž se koupat, já vědom své povinnosti vedoucího zájezdu hledal správce. Ten byl jako doprovod mladým jachtařům se člunem na vodě, a tak jsem jej dvě hodiny čekal na molu, svírán průjmem, který mi prodlužoval každou sekundu čekání nejmíň čtyřikrát. Konečně správce připlul a navzdory doporučením a naší dosavadní zkušenosti se srbskou pohostinností zůstal chladným: Není možno, není tu vedení, nemohu rozhodnout. Nakonec zvolil ráži nejvyššího kalibru:
„Tam ten žlutý dům je policie. Pokud oni s tím budou souhlasit, můžeme se o tom bavit.“
Tož jsem pokorně stanul před mladým mužem v uniformě a po představení a vysvětlení naší plavby a potřeb jsem se zeptal: „Nebudete mít s naším tábořením v jachtklubu problém?“
Ten se začal strašně smát a řekl: „MY s tím opravdu žádný problém nemáme.“
Je jasné, že po doručení takového doporučení pan správce musel sklapnout, přece nepůjde proti vlastní policii. Aspoň nám vymezil prostor pod vysokými topoly, což vzhledem k přicházející bouřce nebylo právě ideální místo. Takže jsme se posunuli a postavili stany tam, kde se nám líbilo: pod sloupem s cedulkou Zákaz stanování.

Druhý den jsme na vodu vyrazili časně: sice jsme zde měli na uspokojení tábornických potřeb všechno, ale přesto jsme cítili, že zde nejsme úplně vítaní. Což se ukázalo jako dobrá volba, protože hned po odražení od břehu se zvedl od zad vítr, který silou nasbíranou v třiceti kilometrech široké vodní plochy ihned vzbudil rostoucí vlny. Situace byla taková, že jsme zastavili v závětří výběžku plochy za stavením s pokladnami hradu Golubac, abychom shromáždili všechny lodě a pluli dál společně. Kdybychom byli útočná flotila, nemohl být účinek militantnější. Několik můžu z pokladny a ostrahy přiběhlo a zlostným pokřikem i gesty nás odhánělo od břehu navzdory našemu ujišťování, že hrad jsme viděli včera a opravdu zde nemíníme vystoupit. Nejhůř dopadl Pepa: v důsledku užívání léků musí častěji na malou a kromě plácku několika metrů pod hradním palácem neměl kde nutkavou potřebu uspokojit. Z oken paláce se ihned ozval ryk a z oken vylétla hradba zlostně gestikulujících rukou. Už jsem čekal, že vytáhnou z hradního arzenálu nějakou střílečku a začnou do něj pálit. Měl štěstí: arzenál v hradě, do jehož horních věží nepouštějí návštěvníky se špatnou obuví (jsou tam hojné růžkaté zmije) byl ještě zavřený.

Vlny byly nepříjemné, a proto jsem byl rád za zátiší za hradem. Tišina byla ovšem zdánlivá a připomněla nám, že stlačení pětikilometrového proudu do dvou set metrů se neobejde bez ostrých vracáků a vírů. Pošmourné počasí umocňovalo hrátky vodních proudů, které však ani v nejmenším nedosahovaly efektů, o kterých píše v popisu skautského splutí před bezmála sto lety Jiří Wála. Rychle jsme si zvykli na zúžené koryto Dunaje ohraničené strmými svahy a skalami.

Vůbec, zajímavá poznámka: Když jsem publikoval mé zážitky ze splouvání Dunaje, ozvalo se mi pár vodáků, jejichž vodácká historie ve mně budila opravdovou úctu (třeba splutí Labe přes Hamburg až do Cuxhafenu). V jejich otázkách byly obavy a obrovský respekt. Přiznám se, že touto úzkostí jsem před první plavbou po Dunaji trpěl i já. Utěšila mě jedna kamarádka, která na Dunaji žila a dobře jej zná.
„Neboj se. Ta řeka ti řekne, co po tobě chce.“
Vzdálenou ozvěnou mi pak rezonuje smích bratislavského dunajčíka Pišty Barányiho: „Počkej ,až přejde první týden. Pak už ti vůbec nic nepřijde.“
Oba mají pravdu.

Propluli jsme několik soutěsek střídaných rozvolněním v lagunách a dopluli k plánovanému místu noclehu v obci Dobra (ř. km 1021). To již krajinu opět zalilo slunce a jen vítr vzdouvající vlny neustával. Dobra poskytuje dvě možnosti k táboření: oficiální kemp a neoficiální fotbalové hřiště na břehu Dunaje. Jakmile jsme skrze hráz stromů uviděli fotbalové branky, přistáli jsme v dorážejících vlnách u břehů ze sypaného kamene a pracně přetáhli lodě. Lepší je obeplout hřiště a vplout do ústí říčky, kde je přistání lehké. Stany jsme postavili pod stromy za klubovým domkem a tábořilo se zde skvostně. Veškeré aktivity směřují pod most přes říčku k obci: jak k potřebám hygienickým (čistá říčka), tak psychologickým (hospoda 50m), i materiálním (kšeft, kde berou karty i euro 500 m), tamtéž pramen čisté vody. V Dobré jsme nakonec spali dvě noci: poté, co jsme následující den dopluli do víkend naselenje za mysem Greben, rozhodli jsme se místo problematického hledání tábořišť vrátit autem tam, kde to dobře známe.

Druhý den byl totiž horký a únavný. Na regatě se z Dobry pluje až do obce Dolnji Mihailovac, před nímž je však laguna šest km dlouhá a dva km široká. Nechtěl jsem plout tento nezáživný úsek, a proto jsem dal cíl setkání s Honzovým autem do víkend naselenje za mysem Greben (červené zvrásněné skály na pravém břehu Dunaje, vyhlídkové místo, dříve obávaný úsek proudů). Navíc v Dolném Mihailovacu se nedá tábořit. Prostor víkend naselenje jsem si vygůglil a viděl jsem, že sjet ze silnice nebude vážnější problém. To je ta chvilka, kdy nad mapou přivřete oči a řeknete si, ono to nějak půjde. Inu, nešlo. Mizerné sjezdy z frekventované hlavní silnice, místo asfaltek závěje sypaného štěrku, příkré svahy úzkých cest lemovaných trnitými šlahouny a do toho VW Transporter long s vlekem na dlouhém oji a s invalidním řidičem. Nad tím vším sadistický smích démona z navigace, který má radost, že může do přehřátého dne vpašovat nějaké vzrůšo. Prostě Honza vjel na cestu, kde zůstal trčet v půlce svahu daleko od řeky a nemohl tam ani zpět. Dostat auto k silnici a překonat schodovitý nájezd ve frekventované zatáčce byl úkol splnitelný jen lidmi, jejichž myšlení je únavou a vedrem vybičované na jediný cíl. Podařilo se (já se v mysli vrátil do Kútů a děkoval Bohu, že mi vnukl rozhodnutí vzít místo opraveného ten fortelnější vlek). Vedro a únava nás hnala zpět do Dobré a ospravedlnila každý výdaj v tamějším kšeftu a hospodě.

Poslední den našeho vodního putování měl vést od Dolnjiho Mihailovace do Tekije. Za Tekijí pak už je hráz Džerdap I a konec srbského Dunaje. Ráno nás v Dobré budí hučení větru a šum větví stromů, pod nimiž jsme spali. Nepříjemné reminiscence na větrnou smršť z počátků naší cesty velí rychle vstát a dát se na cestu – autem za Dolnji Mihailovac, kde začneme plavbu Spodní klisurou Dunaje soutěskami Horní a Dolní Kazan (srbsky: Kotel). Před několika léty jsme Horní Kazan propluli za slunečného dne na pálavách z rumunského břehu: problémy byly s přístupem k řece, ale našli jsme místo. Dál byla plavba klidná, ba ospalá. Dnes ale jedeme po srbské straně a přístupy buď nejsou, anebo velice komplikované. Abych se přiznal, nespěchám k vodě za každou cenu. Počasí není dobré a vítr od zad opět budí velké vlny. Přesto znervózním, vchod do Horního Kazanu už je tu a nerýsuje se možnost vysazení. Naštěstí je po pár stech metrech parkoviště a přístup lesíkem ke břehu hned naproti jeskyni Veteraniho. Odvazujeme, konáme úlitbu (dnes jediná žena výpravy sedmnáctiletá Sára) a dáváme lodě na rozbouřenou hladinu Dunaje.

Hladina řeky je dnes totiž jiná. Od hrdla soutěsky se hrnou vlny hnané větrem a daleko horší vlnobití je způsobeno motorovými čluny s turisty, kteří míří do jeskyní. Odhadujeme, že do Orsovy či kam dojelo aspoň deset autobusů s Japonci a Číňany a všichni se nalodili na rychlé malé čluny, které spolu s vějířem vln za zádí soupeří o první místo ve frontě. Pro nás to v relativně úzkém řečišti znamená obracet neustále loď přídí k vlnám. Orlice je dlouhá a těžká a má kýl, takže se nadřeme jako koně. Pravda, možná bychom nemuseli, kdybychom na Orlicí uměli jezdit. Zdá se nám těžká a neohrabaná, pozdě reagující na náklony a neznáme její meze. Sáva se svými ratolestmi to udělal lépe. V přípravě na cestu loď i s posádkou na Svratce před loděnicí převrátil, a tak zná její meze. My ne a proto máme bobky. A tak se bojíme a dřeme, každých pár minut otáčíme loď proti vlnám, zastavujeme ji a opět rozjíždíme a to vše stojí sílu.

Plavba pokračuje. Projíždíme úzkými hrdly i lagunami. Chvílemi prší, do zad fouká vítr a zvedá vlny, které přejíždíme. Míjíme populárního Decebala (skála na rumunském břehu přitesaná do podoby dáckého krále) i Tabulu Traianu, posprejovanou chudinku dosvědčující, že světská sláva je polní tráva. Ve vlnách přejíždíme několik zálivů v touze být již poblíž Tekije. Mám totiž ke spěchu důvod. Loď (Orlice), na které s Milanem plujeme, není moje ale půjčená (na mojí třímístné Orlici pluje Sáva s mládeží). Před vyplutím vypadala loď krásně, bílá, zevnitř natřená stříbřenkou. Dunaj však odhalil pravdu. Stříbřenka se vydrolila a objevuje se bílý zvetšelý laminát svědčící buď, že je totálně shnilý, anebo vůbec pryskyřicí neprosycený a nespojený. Navíc, jak přejíždíme vlny, dno začíná celoplošně cvičit, prohýbá se a mění. Moje loď má lubové latě z jednoho kusu, tato loď ze tří slepených a prošroubovaných. Vydrží tlaky pracujícího dna a nezlomí se? Dno se mění při každém pohybu ať již ve vlnách, anebo když měním polohu ze sedu na kleknutí.
„Milane, poplujeme podél břehu co nejblíže.“
„Proč, co se děje?“
„Neptej se, já ti to potom vysvětlím.“
Poutám házečku k lodi a mám ji na dosah, kdyby něco, ať máme nějakou šanci loď s dokumenty atakdál vytáhnout.

Tekija je na dohled, ovšem co je to na Dunaji na dohled? Očima tlačím loď k cíli. Zároveň se však zvyšují vlny a při přejíždění se jejich hřebeny v nejširším místě lodě dostávají nad luby a vlévají se do lodě. Makáme, abychom se dostali k cíli dřív, než se z lodě stane koupací vana. Milan je svědomitý a stará se o ostatní lodě.
„Nepočkáme na ně?“
„Ne, musíme doplout dřív, než nás to zatopí.“
A kritická otázka na vedoucího zájezdu: „Odpovíš si to?“
„Odpovím.“
Ale vůbec nevím, jestli je to pravda. Kde je hranice, kdy je gesto solidarity důležitější než pragmatické rozhodnutí?

Skóre:
Do Tekije jsme dopluli v lodi.
Všichni dorazili v rozpětí ani ne pěti minut. My ani nebyli první.
Přesto první kritika: „To nebylo dobré, jak jste makali dopředu. To opravdu nebylo dobré. Měli jste počkat.“
Odpovídám: „Každý jedem za sebe (určitě nemám pravdu), proč ty jsi nepočkal?“
„Já to tu neznám, jel jsem za vámi.“
„Já to neznám o nic víc než ty. Jel jsem na oči a hledal náš auťák.“
„Ale to opravdu nebylo dobré!“

Posledních dvě stě metrů jsem jel na krev a jsem naprosto vyčerpaný. Usínám vsedě a dostávám zimnici, to už jsem jednou na Dunaji zažil. V osm hodin jdu spát a probouzím se druhý den ráno. Tož to je konec naší vodácké výpravy na srbský Dunaj. Druhý den po Džerdapu přejíždíme hráz do Rumunska, kde uděláme v Banátu pár výletů a vrátíme se domů.

Moje účinkování na regatě TID skončilo v košavě na ř. km 1069 a spodní úsek Dunaje jsem v rámci regaty nesplul. Podařilo se mi to až v rámci této soukromé akce, kdy jsem doplul na dohled k Džerdapu. I tento cíl je však pouze půlka cesty. Najdu motivaci překročit hranice známého světa a splout i tu část druhou?

I na této akci mi dal Dunaj docela zabrat. Nejen po fyzické stránce, ale i po té psychické. Bavil jsem se na regatě se starým dunajčíkem, Srbem, který pamatoval Dunaj ještě před zatopením. Říkal: „Dunajské proudy? Ony tam dole stále jsou!“

Proplul jsem to a vím, že přes zdání klidné hladiny na povrchu má pravdu. Vzdor nadržené hladině pro každého plavce, který tuto cestu absolvuje, tam ty proudy a jejich ozvěny do jeho duše, sebepoznání a někdy i svědomí stále jsou.

Vladimír Hejtmánek